28 Cdo 4008/2010 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4008/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 7. 2011 Spisová značka:28 Cdo 4008/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4008.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Podnikatel Zastoupení Dotčené předpisy:§ 15 odst. 1 obch. zák. § 15 odst. 2 obch. zák. § 457 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 9. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4008/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobkyně MUDr. L. L., zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 14, proti žalovanému J. K., zastoupenému Janem Kozákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, o zaplacení částky 423.667,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 15/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 5. 2010, č. j. 69 Co 124/2010-151, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 5. 2010, č.j. 69 Co 124/2010-151, se ve výrocích II., III. a IV. zrušuje. Rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2010, č. j. 19 C 15/2009-123, se ve výroku I. v částce 300.000,- Kč s příslušenstvím a ve výroku II. zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : A. Předchozí průběh řízení Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 423.667,25 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že mezi účastníky byla ústně uzavřena smlouva o dílo, na základě které se žalovaný zavázal provést pro žalobkyni opravu rodinného domu v L.. Žalobkyně poskytla žalovanému dvě zálohy na cenu díla, a to částku 300.000,- Kč dne 7. 8. 2007 převodem na účet žalovaného a částku 270.000,- Kč dne 26. 10. 2007 v hotovosti. Žalovaný v lednu 2008 přestal práce na předmětné nemovitosti bez vysvětlení provádět. Žalobkyně dne 17. 6. 2008 písemně vyzvala žalovaného, aby v plnění díla pokračoval. Vzhledem k odmítnutí plnění žalovaným dopisem ze dne 11. 8. 2008 od smlouvy o dílo odstoupila. Na základě znaleckého posudku ocenila práce provedené žalovaným na částku 146.223,85 Kč. Po započtení obou vzájemných pohledávek, tj. povinnosti žalobkyně uhradit hodnotu skutečně provedených prací proti povinnosti žalovaného vrátit poskytnuté zálohy, dospěla k závěru o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 423.667,25 Kč. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 2. 2010, č. j. 19 C 15/2009-123, žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o dílo. Pokud se žalobkyně s někým dohodla, byl to otec žalovaného, L. K., který ale nebyl k jednání za žalovaného zmocněn. Jelikož smlouva o dílo uzavřena nebyla, nemohla od ní žalobkyně odstoupit a nemůže se domáhat vydání bezdůvodného obohacení z právního důvodu, který odpadl. Stejně tak se podle soudu prvního stupně nemůže domáhat vydání majetkového prospěchu získaného žalovaným plněním bez právního důvodu, neboť částku 270.000,- Kč žalobkyně nepředala žalovanému, ale jeho otci, jak sama uvedla a jak to vyplývá z písemného potvrzení. Částku 300.000,- Kč sice poukázala žalobkyně na účet žalovaného, ale ani tato platba se nedostala do dispoziční sféry žalovaného, neboť peníze z účtu vybíral jeho otec. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 5. 2010, č. j. 69 Co 124/2010-151, rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 123.667,25 Kč potvrdil (výrok I.), ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku 300.000,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud uzavřel, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o dílo. Ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že se částka 270.000,- Kč dostala do dispozice žalovaného, když ji převzal jeho otec, a proto se žalovaný nemohl na úkor žalobkyně obohatit. Od této částky odečetl odvolací soud hodnotu skutečně provedených prací zjištěnou znaleckým posudkem a potvrdil tak rozsudek soudu prvního stupně v částce 123.667,25 Kč. Ohledně částky 300.000,- Kč dospěl k závěru, že jejím připsáním na účet, jehož majitelem je žalovaný, se částka dostala do dispozice žalovaného, který se tak bezdůvodně obohatil. Předeslanému závěru podle odvolacího soudu nebrání skutečnost, že na základě dispozičního oprávnění k účtu žalovaného prováděl výběry jeho otec. B. Dovolání Proti výrokům II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání podal z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Konkrétně namítal, že: a) odvolací soud se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně bez toho, aniž by opakoval důkazy, které hodnotil odlišně, b) odvolací soud nevzal na vědomí cenu provedených prací určenou znaleckým posudkem a uložil tak dovolateli povinnost zaplatit částku 300.000,- Kč bez ohledu na žalobkyní tvrzené provedené práce, c) nebyly provedeny žádné důkazy ohledně ocenění provedených prací, zejména pak znalecký posudek, d) nebylo prokázáno, že žalovaný poskytnuté zálohy skutečně použil ve svůj prospěch, a tak se obohatil, naopak bylo prokázáno, že tyto finanční prostředky spotřeboval otec žalovaného. Obchodním partnerem žalobkyně byl otec žalovaného L. K., a účet žalovaného byl pro částku 300.000,- Kč pouze místem plnění, e) žalobkyně není ve věci aktivně legitimována, neboť majitelem účtu, z něhož byla částka 300.000,- Kč odeslána, je její syn M. H., f) odvolací soud ve svém rozsudku uvádí, že to byl žalovaný, kdo 26. 10. 2007 podepsal žalobkyni prohlášení, že od ní stejného dne převzal částku 270.000,- Kč, což je v rozporu s provedenými důkazy, z kterých vyplývá, že to byl otec žalovaného. Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila. C. Přípustnost Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. D. Důvodnost Dovolání je důvodné. Pro právní posouzení věci (včetně posouzení zápočtu ceny prací provedených na domku v L. proti žalobkyní poskytnutým zálohám) je především rozhodná otázka pasivní legitimace žalovaného. Při posuzování otázky, zda se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil žalovaný nebo jeho otec, přitom soudy obou stupňů zjevně přehlédly ustanovení § 15 obchodního zákoníku. Podle § 15 obch. zák. kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází (odstavec 1). Překročí-li zástupce podnikatele zmocnění podle odstavce 1, je takovým jednáním podnikatel vázán, jen jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla (odstavec 2). Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu „podmínkou vzniku oprávnění zastupovat podnikatele ve smyslu § 15 obch. zák. je jednak to, že musí jít o osobu pověřenou určitou činností, jednak to, že taková činnost je činností při provozu podniku; zvláštní plná moc se nevyžaduje a zákon nestanoví ani další omezení zástupce co do jeho poměru k zastupovanému podnikateli“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 29 Odo 569/2002). Podle názoru dovolacího soudu je třeba k ustanovení § 15 odst. 1 a 2 obch. zák. přihlédnout i při posuzování otázky, zda pověřená osoba jednala za podnikatele nebo svým vlastním jménem (srov. § 32 odst. 1 obč. zák.). „Zastoupení je tehdy přímé, jestliže třetí osoba ví, resp. z okolností musí vědět, že s ní jednající subjekt jedná za jiného, že smluvní stranou je osoba jiná, a že jednání je vedeno se zástupcem – zmocněncem“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 806/2006). „Jestliže pro přímé zastoupení svědčí obsah a okolnosti samotného právního jednání, resp. potvrzení o něm, je třeba mít za to, že pověřená osoba jednala za osobu pověřující, přičemž uvedenou domněnku lze vyvrátit důkazem, že třetí osoba věděla nebo mohla vědět (§ 15 odst. 2 obch. zák.) o tom, že pověřená osoba jednala sama za sebe. Účel citovaného ustanovení, kterým je ochrana dobré víry třetích osob, by byl podlomen, pokud by se podnikatel m