28 Cdo 4290/2010 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4290/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 2. 2011 Spisová značka:28 Cdo 4290/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4290.2010.2 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vydržení Dotčené předpisy:§ 134 odst. 1 předpisu č. 4040/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 2. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4290/2010 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Pozemkového fondu ČR, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 18. 6. 2010, sp. zn. 57 Co 107/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 107/2008 (žalobkyně M. H., zastoupené Mgr. Josefem Blažkem, advokátem, 792 01 Bruntál, Žižkovo náměstí č. 2, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, IČ 4579 7072, o určení vlastnického práva k nemovitosti), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í: O žalobě žalobkyně, podané u soudu 11. 11. 2008, bylo rozhodnuto Okresním soudem v Opavě z 8. 10. 2009, č. j. 7 C 181/2008-36. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně o určení, že je vlastnicí pozemku parc. č. 625 – zahrady (o výměře 1090 m2) v katastrálním území V. (obec Vítkov), zapsaného na listu vlastnictví č. 10002 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj (katastrální pracoviště Opava). Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému Pozemkovému fondu ČR na náhradu nákladů řízení 647,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 18. 6. 2010, sp. zn. 57 Co 107/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Opavě z 8. 10. 2009, č. j. 7 C 181/2008-36, změněn tak, že bylo určeno, že žalobkyně M. H. je vlastnicí pozemku parc. č. 625 – zahrady (o výměře m2) v katastrálním území V. (obec Vítkov), zapsaného na listu vlastnictví č. 10002 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj (katastrální pracoviště Opava); bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo zaplatit žalobkyni M. H. na náhradu nákladů odvolacího řízení 518,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212a odst. 3 a 5 občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně nelze upřít důvodnost. Odvolací soud byl toho názoru, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění, ale dospěl k nesprávnému právnímu posouzení této právní věci. Předmětem sporu je tu, uváděl odvolací soud, pozemek parc. č. 625 v katastrálním území V., který byl dříve parcelou pozemkového katastru č. 483/1 (a tato parcela byla pak rozdělena na dvě části), jež byla v pozemkové knize zapsána od roku 1974 jako vlastnictví Československého státu s právem hospodaření pro bývalý Městský národní výbor Vítkov a od roku 2007 se správou pro Pozemkový fond, a to i když neexistovala listina o přechodu pozemku na stát, ani přídělové či ostatní listiny k uvedenému pozemku. Přitom odvolací soud pokládal za doloženo, že pozemek parc. č. 625 užívala žalobkyně M. H., a před tím i její rodiče A. a H. M., až do doby, kdy k tomuto pozemku uzavřela žalobkyně M. H. nájemní smlouvu se synem Z. H. Odvolací soud poukazoval dále na to, že soud prvního stupně v návaznosti na uvedená skutková zjištění nezpochybňoval, že žalobkyně užívala uvedenou pozemkovou nemovitost po dobu delší deseti let, nicméně dospěl k závěru, že tu k vydržení nemohlo dojít pro nedostatek dobré víry. Tuto neexistenci dobré víry dovozoval soud prvního stupně jednak z toho, že při běžné opatrnosti mohla žalobkyně či její právní předchůdci zjistit (porovnáním z toho, co z pozemků nabyli, s katastrální mapou), že se ohledně pozemku parc. č. 625 jedná o jiný pozemek, ležící až „za cestou“, a dále z toho, že syn žalobkyně Z. H. v žádosti o uzavření nájemní smlouvy k pozemku parc. č. 625 ze dne 1. 9. 2009 prohlásil, že uvedenou nemovitost užívá od března 2008. V této držbě nebyli podle zjištění soudu prvního stupně (uváděl dále odvolací soud) „nikým právní předchůdci žalobkyně A. a H. M. rušeni, stejně jako žalobkyně, jako dědička nemovitosti po nich.“ Až v roce 2005 v souvislosti s problémy sousedů ohledně jejich pozemků se žalobkyně prostřednictvím svého syna dověděla, že se zahradou za cestou (tj. s parcelou č. 625) „není vše v pořádku“. Následně dne 29. 7. 2008, dodával odvolací soud, bylo na úřední desce Města Vítkov oznámeno, že Pozemkový fond ČR zamýšlí převést na přihlášené zájemce pozemky, u nichž nelze listinnými doklady doložit vlastnické právo státu, přičemž mezi uváděnými pozemky byl také pozemek parc. č. 625 – zahrada v katastrálním území Vítkov; toto vyvěšené oznámení obsahovalo i výzvu k podání případných námitek vlastnického práva jiné osoby ve lhůtě do 29. 10. 2008; k prodeji pozemku parc. č. 625 třetí osobě podle této výzvy však nedošlo. Odvolací soud proto dospěl (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru, že žalobkyně tu byla v dobré víře, že jí sporný pozemek patřil nejméně do roku 2005, kdy teprve získala jakési informace o tom, že se „zahradou za cestou“ (tj. s pozemkem parc. č. 625) jsou určité problémy, a mohla tudíž a také měla svou situaci řešit, přičemž nezávisle na jejich poznatcích byla pak její dobrá víra objektivně narušena až oznámením Pozemkového fondu ČR o zamýšleném prodeji pozemku, když ohledně předcházející doby nebylo zjištěno, že by pokojné užívání pozemku parc. č. 625 žalobkyní a jejími právními předchůdci bylo ze strany státu narušeno či zpochybněno. Šlo tu o zahradu, oddělenou od domu (jenž má vlastní zahrádku při domu) příjezdovou cestou. Držby pozemku parc. č. 625 se právní předchůdci žalobkyně chopili (podle zjištění soudu prvního stupně) současně s držbou pozemků nabytých směnnou smlouvou (uzavřenou v roce 1956) a manžely K.); účastníci této smlouvy se tak mohli domnívat, že předmětem této směnné smlouvy jsou všechny pozemky užívané převodcem K. K., který je získal jako konfiskát přídělem od státu. Byly tu tedy, podle názoru odvolacího soudu, splněny předpoklady vydržení a lhůta 10 roků, stanovené v § 134 odst. 1 občanského zákoníku (ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) uplynula již 1. 1. 1992. Odvolací soud proto změnil (po doplnění dokazování identifikací parcel a po výslechu svědka A. B.) rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 2 občanského soudního řádu tak, že žalobě žalobkyně na určení jejího vlastnictví k pozemku parc. č. 625 v katarálním území V. vyhověl; odvolací soud také rozhodl znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a to tak, že na jejich náhradu nemá žádný z účastníků řízení právo, neboť žalobkyně se tohoto práva vzdala. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl dne 10. 8. 2010 doručen žalovanému Pozemkovému fondu ČR a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo dne 19. 8. 2010 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Opavě, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel poukazoval na to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel uváděl ve svém dovolání, že „právní předchůdci žalobkyně nepochybně získali na základě směnné smlouvy mimo domu čp. 253 se stavební parcelou č. 392 pouze zahradu parc. č. 493/3 v katastrálním území V. (v následujícím období byly tyto nemovitosti označeny jako čp. 503, parc. č. 628 a zahrada parc. č. 629) a pouze tyto nemovitosti byly předmětem dědictví po nich“. Dovolatel však zdůrazňoval, že žalobou dotčený pozemek parc. č. 625 nesousedí s pozemkem ve vlastnictví žalobkyně, neboť mezi pozemkem parc. č. 629 (zahrada ve vlastnictví žalobkyně) a žalobou dotčeným pozemkem parc. č. 625 se nachází pozemek parc. č. 627 (cesta), který je vlastnictvím obce. Podle názoru dovolatele za této situace žalobkyně, ani její právní předchůdci objektivně ani nemohli být v dobré víře, že pozemek „za ce