28 Cdo 447/2014 — Nejvyšší soud

28 Cdo 447/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 3. 2014 Spisová značka:28 Cdo 447/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.447.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 451 odst. 1 obč. zák. § 458 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 3. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 447/2014U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti u kostela Neposkvrněného Početí Panny Marie Praha - Strašnice, IČ 44846347, se sídlem v Praze 10, Ke Strašnické 1000/10, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 481/12, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 287/18, o zaplacení 78.438 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 173/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, č. j. 28 Co 145/2013-72, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení o dovolání částku 5.518,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. o věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 6. 2012, č. j. 21 C 173/2011-39, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 78.438,10 Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů změněn jen tak, že jejich výše činí 25.210,40 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Učinil tak v řízení o žalobě, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky s odůvodněním, že je církevní právnickou osobou podléhající zákonu č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech a je vlastnicí pozemku na parcele č. 3118/96 v k. ú. S. Podle žalobkyně žalovaný předmětný pozemek užívá jako místní komunikaci třetí třídy, která probíhá ulicí Nučickou, přičemž stavba této pozemní komunikace je ve vlastnictví žalovaného, tedy obce. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že vlastnické právo k parcele č. 3118/96, o výměře 499 m2, ostatní plocha, způsob využití ostatní komunikace, má Římskokatolická farnost u kostela Neposkvrněného Početí Panny Marie Praha – Strašnice. Ohledně dalších skutkových zjištění vycházel ze závěrů přijatých v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 285/2009. V dané věci žalobkyně požadovala vydání bezdůvodného obohacení za období od 16. 8. 2009 do 21. 6. 2011, jehož výše byla stanovena cenovým věstníkem číslo 13/2009 Ministerstva financí, platného pro rok 2008 a 2009, podle něhož nájemné z pozemků nesloužících pro účely podnikání nájemce v obci Praha činí 85 Kč za m2 ročně. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, pokud ohledně skutkových zjištění i právního posouzení věci vycházel ze závěrů přijatých v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 285/2009. V tomto řízení se řešila otázka skutkově a právně totožná s daným řízením. Otázkou věcné aktivní legitimace žalobkyně se zabýval již odvolací soud, který rozhodoval o odvolání žalovaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně pod sp. zn. 36 Co 104/2011. Subjekt označený jako ,,Římskokatolická farnost u kostela Neposkvrněného Početí Panny Marie“ je uveden v katastru nemovitostí jako vlastník sporného pozemku a tento subjekt je ve věci na straně žalobkyně. Podle odvolacího soudu obsahu provedených důkazů odporuje i námitka údajné nezastavěnosti celého pozemku parcely č. 3118/96, místní komunikací, jakož i námitka odlišně označeného subjektu vlastníka v pozemkové knize. Odvolací soud za rozhodné považoval skutečnosti uvedené v katastru nemovitostí. Pokud žalovaný zpochybňoval výši požadované částky, která vychází z výpočtu 85 Kč za m2 za rok, pak tuto námitku uplatnil žalovaný až v odvolacím řízení jako novou skutečnost. Zaujal názor, že nelze s odkazem na ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. proto k této nové skutečnosti přihlížet. Uvedl, že sporná nemovitost leží v katastrálním území S., což nelze považovat za okrajovou část hlavního města a požadovaná částka tedy odpovídá obecné ceně nájmu. Závěr soudu prvního stupně není tedy ani v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2030/09, na který poukazuje žalovaný v odvolání. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jako správný potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak - konkrétně se jedná o právní posouzení aktivní legitimace, pasivní legitimace a zastavěnosti a o odkaz soudů na obdobný soudní spor vedený pod sp. zn. 23 C 285/2011 a dále proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu - v otázce výše bezdůvodného obohacení. Co do důvodů měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. V dovolání považoval za nepřípadný odkaz na soudní spor vedený pod sp. zn. 23 C 285/2011, neboť obě řízení nejsou zcela totožná. Vytýkal odvolacímu soudu, že se nevypořádal s námitkou nedostatku aktivní legitimace žalobkyně s tím, že skutečnost, že žalobkyně je vedena v katastru nemovitostí jako vlastnice sporného pozemku, není dostačující. Podle dovolatele žalobkyně neprokázala ani to, že předmětný pozemek je v celém rozsahu zastavěn komunikací v Nučické ulici a že je dána pasivní legitimace žalovaného k celému zastavěnému pozemku. Namítal, že v katastru nemovitostí není uveden rozsah zastavěnosti komunikace. V dovolání poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2030/09 s tím, že výměry Ministerstva financí, vydané v rozhodné době, stanovily roční nájemné za nájem pozemků vždy jako ceny maximální, což ovšem znamená, že je možno určit v konkrétním případě i nižší nájemné. Vytýkal soudům obou stupňů, že pochybily, pokud na stanovení výše bezdůvodného obohacení použily pouze výměry Ministerstva financí. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1425/2012 s tím, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem i judikaturou Nejvyššího soudu, t. j. s ustanovením § 458 odst. 1 o. z. Tvrdil, že pokud bylo nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy. Dovolatel namítal, že ve výměrech Ministerstva financí není závazná pevná cena, nýbrž cena maximální. Podle dovolatele soudy nižších stupňů jsou povinny aplikovat judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu. Dále podotkl, že Strašnice nejsou centrální částí města, pro které je maximální cena stanovená ve výměrech Ministerstva financí určena. V dovolání dále konstatoval, že na předmětném pozemku se nachází místní komunikace III. třídy, která je využívána širokou veřejností bez omezení a bez jakéhokoliv poplatku. Podle dovolatele předmětnou místní komunikaci nelze zrušit ve smyslu § 18 zákona č. 13/1997 Sb. a s ohledem na ustanovení § 20 zákona č. 13/1997 Sb. není možné užívání místní komunikace III. třídy zpoplatnit, když toto se vztahuje pouze na dálnice a rychlostní silnice označené příslušnou dopravní značkou. Dovolatel konstatoval, že v obdobných případech požádal o zřízení věcného břemene. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, případně soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustné. Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalovaný podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení § 237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené roz