28 Cdo 488/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 488/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 4. 2025 Spisová značka:28 Cdo 488/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.488.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Dobré mravy Cena Dotčené předpisy:§ 2 odst. 3 o. z. § 2999 odst. 1 o. z. § 2991 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 4. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 23.06.2025III.ÚS 1846/25 Jan Svatoň procesní - odložení vykonatelnosti13. 8. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 488/2025-430 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Centra sociálních služeb Jeseník, IČ 008 52 163, se sídlem v Jeseníku, Beskydská 1298/6, zastoupeného JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, proti žalovanému J. K., zastoupenému Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 615/6, o 711.863 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 127/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. září 2024, č. j. 69 Co 63/2024-347, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 21. 8. 2023, č. j. 3 C 127/2020-225, uložil žalovanému zaplatit žalobci 671.414,19 Kč s příslušenstvím ve specifikovaných splátkách (výrok I), žalobu v částce 506.476,54 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl, že se žalobci nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako poskytovatel (pod svým dřívějším názvem) uzavřel se žalovaným, osobou se zdravotním postižením, dne 6. 12. 2015 smlouvu o poskytnutí služby sociální péče podle § 49 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“). Smlouva byla uzavřena na dobu určitou ve znění pozdějších dodatků až do 30. 9. 2017. Od 1. 10. 2017 pobýval žalovaný v zařízení bez příslušné smlouvy, přičemž ze strany žalobce mu byly průběžně fakturovány částky k úhradě za pobyt, stravu i poskytnuté služby vyúčtované dle časových záznamů žalobce a mzdových nákladů jeho zaměstnanců. Žalovaný vystavené faktury partikulárně (část sumy za ubytování a stravu) uhradil. Účastníci spolu vedli soudní spor, jehož výsledkem bylo uložení povinnosti žalovanému vyklidit jím užívaný pokoj v zařízení žalobce (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 69 Co 422/2019), přičemž žalovaný nebyl úspěšný v dovolacím řízení, ani následně v řízení před Ústavním soudem (srov. řízení vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 26 Cdo 2760/2022, u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 8/23). Na základě předestřených skutkových zjištění kvalifikoval okresní soud nárok žalobce jako právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), přičemž konstatoval, že žalobce žalovanému poskytoval plnění bez právního důvodu. Výši bezdůvodného obohacení odvodil od výše příspěvku na péči ve smyslu § 73 odst. 4 písm. a) zákona o sociálních službách, jež v dotčeném období (od října 2017 do prosince 2021) činila 13.200 Kč, neboť právě taková částka by byla žalobci hrazena, poskytoval-li by obdobnou péči jiné osobě starší 18 let ve IV. stupni závislosti na základě platně uzavřené smlouvy o poskytování služeb. Současně bral v potaz zdravotní postižení žalovaného i jeho nepříznivou sociální situaci. Žalobě tak vyhověl v rozsahu hodnoty poskytnuté péče (vypočítané shora uvedeným způsobem) a neuhrazených částek za pobyt a stravu. 2. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 5. 9. 2024, č. j. 69 Co 63/2024-347, k odvolání žalobce i žalovaného rozhodl tak, že odvolání žalobce do výroku I rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I), dále rozhodnutí okresního soudu ve výrocích I a II změnil tak, že je žalovaný povinen k úhradě 711.863 Kč s příslušenstvím, zatímco žaloba se v částce 466.027,73 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok II), a nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Odvolací soud přitakal skutkovým závěrům soudu prvního stupně, jakož i jeho právnímu hodnocení. Ztotožnil se jak s kvalifikací nároku jako práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovaným bez spravedlivého důvodu, tak se stanovením jeho výše prostřednictvím hodnoty příspěvku na péči poskytovaného v intencích zákona o sociálních službách. Krajský soud odmítl námitku žalovaného stran nedostatku jeho pasivní věcné legitimace, jakož i úvahu o tom, že povinným by v nynějším sporu měl být příslušný obecní úřad. Výkon práva žalobce konečně ani neshledal rozporným s dobrými mravy, poukazuje přitom na konkrétní okolnosti souzené kauzy, jakož i na skutečnosti známé ze shora zmíněného soudního řízení o vyklizení pokoje obývaného žalovaným. Pro uvedené krajský soud po korekci numerického výpočtu výše bezdůvodného obohacení rozhodl, jak je řečeno shora. 3. Rozsudek krajského soudu napadá dovoláním žalovaný, dle obsahu podání toliko v části výroku II týkající se 711.863 Kč s příslušenstvím. Přípustnost svého mimořádného opravného prostředku opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), namítaje odklon odvolacího soudu od konstantní rozhodovací praxe při posuzování rozporu uplatnění práva žalobce s dobrými mravy. Konkrétně namítá kolizi s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5124/2016 a rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1735/07, sp. zn. II. ÚS 76/17, sp. zn. III. ÚS 2700/15, sp. zn. IV. ÚS 2103/20, a sp. zn. IV. ÚS 3542/20. Názor odvolacího soudu označuje za přehnaně formalistický a nezohledňující komplexní okolnosti případu, přičemž akcentuje nesoučinnost žalobce při řešení nešťastné situace, nenabídl-li žalovanému jinou formu smluvního ukotvení jejich vzájemného vztahu, na základě které by žalovaný mohl čerpat příspěvek na péči, čímž by bylo zabráněno vzniku nyní žalovaného dluhu. Dále dovolatel formuluje otázku dle svého mínění v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud neřešenou a sice, lze-li bezdůvodné obohacení vyčíslit v souvislosti s výší příspěvku na péči poskytovaného dle zákona o sociálních službách. Nadto namítá, že žalobce poskytoval v inkriminovaném období žalovanému toliko minimální péči, nikoliv standardní a potřebnou. Odůvodnění napadeného rozsudku v části týkající se určení výše bezdůvodného obohacení pokládá navíc za nedostatečné a v tomto smyslu nerespektující požadavky na ně artikulované především v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 207/11, nevypořádal-li se odvolací soud řádně s jeho argumentací ohledně rozsahu i kvality poskytované péče. Závěrem navrhuje zrušení naříkaného rozsudku a současně odklad jeho vykonatelnosti v části výroku II, jíž byl změněn prvostupňový rozsudek a žalovanému uložena povinnost k úhradě 711.863 Kč s příslušenstvím. 4. K dovolání se prostřednictvím svého právního zástupce nesouhlasně vyjádřil žalobce, navrhuje jeho odmítnutí. 5. Na vyjádření reagoval žalovaný replikou podanou v rámci dovolací lhůty, v níž doplňuje shora rekapitulovanou dovolací argumentaci, zejména o skutkové podrobnosti řešené kauzy. 6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dovolání žalovaného za přípustné považovat nelze. 10. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ohledně otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z., shodně jako ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013) konsolidovala v názoru, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o právní norm