28 Cdo 530/2000 — Nejvyšší soud

28 Cdo 530/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 2. 2001 Spisová značka:28 Cdo 530/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.530.2000.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 530/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce F. K., zast. advokátem, proti žalovaným 1) J. P., zast. advokátem, 2) České republice - zast. Městskou částí P., 3) Městská části P. - U., zast. advokátem, o vydání nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 10 C 61/91, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 1999, č.j. 25 Co 27/99-288, takto: I. Zamítá se dovolání žalobce, pokud směřovalo proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 1999, č.j. 25 Co 27/99-288 v odstavci I., jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výrocích I., II., III. a V. tak, že se žaloba zamítá. II. Odmítá se dovolání žalobce, pokud směřovalo proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 1999, č.j. 25 Co 27/99-288 v odstavci II., jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích IV., VI. a VII. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 9. 1998, č.j. 10 C 61/91-230,v odstavci I. výroku vyslovil neplatnost kupní smlouvy uzavřené dne 21. 12. 1972 mezi první žalovanou J. P. a A. M., podle níž měla první žalovaná nabýt jednu ideální polovinu stavební parcely č. 52 s rodinným domkem č.p. 53 a parcelu č. 53 - zahradu, se všemi součástmi a příslušenstvím v U., nemovitostí dnes zapsaných na LV 424 Katastrálního úřadu P. pro obec P., katastrální území U. V odstavci II. výroku svého rozsudku dále určil, že na první žalovanou J. P. nepřešlo smrtí zůstavitele J. P., zemřelého dne 7. 5. 1981, vlastnické právo k jedné ideální čtvrtině stavební parcely č. 52 s rodinným domkem č.p. 53 a parcely č. 53 - zahrady, se všemi i součástmi a příslušenstvím v U., nemovitostí dnes zapsaných na LV 424 Katastrálního úřadu P. pro obec P., katastrální území U. V odstavci III. výroku určil, že na první žalovanou J. P. nepřešlo smrtí zůstavitelky J. P., zemřelé dne 13. 1. 1987, vlastnické právo k jedné ideální čtvrtině těchže nemovitostí. V odstavci IV. zamítl žalobu v části, kterou žalobce žádal uložení povinnosti žalované vydat mu dům č.p. 53 se stavební parcelou č. 52 a zahradou č. 53 se vším zákonným příslušenstvím a zahradou p.č. 53, se vším zákonným příslušenstvím a součástmi, zapsaný na LV 424 Katastrálního úřadu P. pro obec P., katastrální území U. V odstavci V. uložil žalované České republice, zastoupené Městskou částí P., vydat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku dům č.p. 53 se stavební parcelou č. 52 a zahradou č. 53 se vším zákonným příslušenstvím a zahradou p.č. 53, se vším zákonným příslušenstvím a součástmi, zapsaný na LV 424 Katastrálního úřadu P. pro obec P., katastrální území U. V odstavci VI. zamítl žalobu v části, kterou žalobce požadoval uložení povinností třetí žalované Městské části P. -U. vydat dům č.p. 53 se stavební parcelou č. 52 a zahradou č. 53 se vším zákonným příslušenstvím a zahradou p.č. 53, se vším zákonným příslušenstvím a součástmi, zapsaný na LV 424 Katastrálního úřadu P. pro obec P., katastrální území U., do 215 dnů od právní moci rozsudku. Konečně v odstavci VII. zamítl žalobu v části, kterou žalobce navrhoval uložení povinnosti první žalované J. P. a všem, kdož s ní bydlí, vyklidit shora popsané nemovitosti a předat je žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (odst. VIII.) a zastavil řízení o vydání předběžného opatření v podobě blíže uvedené v enunciátu rozsudku (odst. IX.). K odvolání žalobce, prvé a druhé žalované proti tomuto rozsudku Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III. a V. tak, že žalobu zamítl. Ve výrocích IV., VI., a VII. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve výroku o zastavení řízení zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen. Změnil konečně výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, odlišně je však právně zhodnotil. To se týká předběžné otázky, totiž hodnocení platnosti převodu sporných nemovitostí ze státu kupními smlouvami ze dne 7. 6. 1960 a 30. 11. 1960 na manžele V. a A. M. a z tohoto se odvíjející platnosti dalších převodů a přechodů vlastnického práva. Vyšel přitom ze zjištění, že předmětné nemovitosti přešly na stát dvěma způsoby. Ideální polovina původně vlastnicky patřící J. Ř. ml. a S. Ř. přešla na stát podle vládního nařízení č. 15/1959 a vyhlášky č. 88/1959 Sb., a to dnem právní moci rozhodnutí Finančního odboru ONV Ř. (dne 20. 6. 1960). Druhá ideální polovina propadla státu na základě výroku rozsudku Lidového soudu trestního v Praze ze dne 2. 9. 1958, sp. zn. 18 T 74/1958, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 1958, sp. zn. 9 To 576/58. Uvedenou ideální polovinu nemovitostí převedl Finanční odbor ONV v Ř. rozhodnutím ze dne 26. 11. 1959, č.j. Fin-17-297/59 do správy rady MNV v U. v souladu se směrnicí pro zabezpečování, prozatímní správu a realizaci některého majetku, který zajišťuje nebo nabývá stát, vydané ministerstvem financí. Uvedený předpis umožňoval za podmínek zde blíže vymezených a po vyjádření rady MNV prodat věc vyjmenovanému okruhu osob shodně vymezených v směrnici ministerstva místního hospodářství pořadové č. 42/1955 Sb. instrukcí, pro prodej a dlouhodobý pronájem rodinných domků. Odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na výsledky důkazního řízení blíže uvedené v odůvodnění svého rozsudku, byl MNV v U. tento majetek státu zcizit prodejem manželům V. a A. M. poté, kdy obdržel souhlas k prodeji nemovitostí od příslušného správního orgánu podle citovaných směrnic. Pokud jde o vlastní kupní smlouvy ze dne 7. 6. 1960 a 30. 11. 1960, vyšel odvolací soud ze skutečnosti, že k dispozici jsou pouze nepodepsané kopie těchto listin, neboť žádné podepsané smlouvy nebylo možno dohledat. Z řady nepřímých důkazů blíže rozvedených v odůvodnění svého rozsudku však odvolací soud dovodil, že smlouva ze dne 7. 6. 1960 byla řádně uzavřena, takže na jejím základě ideální polovina předmětných nemovitostí přešla z vlastnictví státu do vlastnictví manželů V. a A. M. V případě kupní smlouvy uzavřené dne 30. 11. 1960 odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval její neplatnost, a to pro omyl týkající se její podstaty ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 občanského zákoníku č. 141/1950 (dále jen "OZS"). Stát dal totiž zřetelně najevo svou vůli prodat manželům M. i druhou ideální polovinu těchto nemovitostí původně vlastnicky patřících J. Ř. ml. a S. Ř., přitom však předmět této kupní smlouvy byl vymezen shodně jako v kupní smlouvě ze dne 7.6. 1960. Mělo tak dojít k opětovnému převodu ideální jedné poloviny sporných nemovitostí původně náležející M. Ř., kterou stát nabyl na základě trestních rozsudků. Odvolací soud však vyšel z ustanovení § 115 OZS, který nevylučoval vydržení vlastnického práva k věcem ve státním vlastnictví, pokud je bylo možno za podmínek stanovených výše uvedenými předpisy zcizovat. S odkazem na ustanovení § 117, § 87 až 91 a § 145 odst. 1, 2 téhož zákona pak dovodil s přihlédnutím k výsledkům důkazního řízení, že manželé V. a A. M. se stali vlastníky ideální jedné poloviny původně patřící J. Ř. ml. a S. Ř. dnem 1. 12. 1970 vydržením. Ve vztahu k ideální polovině původně patřící M. Ř. dovodil pak odvolací soud nabytí vlastnictví manžely M. na základě kupní smlouvy ze dne 7. 6. 1960. Odvolací soud podpůrně poukázal na důsledek plynoucí i při částečně odlišném východisku, totiž pro případ, že by i smlouva ze dne 7. 6. 1960 trpěla neplatností. Pak by manželé M. nabyli vlastnické právo i k druhé ideální polovině nemovitostí rovněž z důvodů vydržení. Podle odvolacího soudu v době úmrtí V. M. dne 25. 9. 1971 byl tento již vlastníkem (spoluvlastníkem) uvedených nemovitostí, jak to ostatně potvrdilo i někdejší Státní notářství pro Prahu 10 v rozhodnutí o nabytí dědictví ze dne 22. 3. 1972, jímž byla pozůstalá manželka A. M. zapsána u příslušného střediska geodézie jako jediný vlastník sporných nemovitostí k celku. Odvolací soud konečně poukázal na důsledky plynoucí z vznesen