28 Cdo 568/2024 — Nejvyšší soud

28 Cdo 568/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 4. 2024 Spisová značka:28 Cdo 568/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.568.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Neplatnost právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 5 odst. 2 o. z. § 579 o. z. § 580 o. z. § 583 o. z. § 586 o. z. § 588 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 6. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 568/2024-418 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně VÍTKOVICE STEEL, a. s., IČO 27801454, se sídlem v Ostravě, Českobratrská 3321/46, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Jáchymova 26/2, proti žalované AKTOR ANONYMI TECHNIKI ETAIREIA, reg. č. 6556101000, se sídlem v Řecké republice, Athény, Kifisia Ermou 25, zastoupené Mgr. Bc. Pavlou Veselkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Jungmannova 745/24, o 57 343 203,64 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 130 C 16/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. srpna 2023, č. j. 15 Co 236/2022-361, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. srpna 2023, č. j. 15 Co 236/2022-361, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : 1. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 3. 8. 2023, č. j. 15 Co 236/2022-361, rozsudek Okresního soudu v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 7. 4. 2022, č. j. 130 C 16/2020-236, ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 24. 5. 2022, č. j. 130 C 16/2020-255, a ze dne 2. 6. 2022, č. j. 130 C 16/2020-257, změnil ve výroku I. tak, že žalobu o zaplacení 25 961 229,40 Kč se specifikovaným příslušenstvím zamítl (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), potvrdil jej ve výroku II., jímž byla žaloba co do 31 381 974,24 Kč se specifikovaným příslušenstvím zamítnuta (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV. rozsudku odvolacího soudu). 2. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci řízení dne 9. 4. 2019 uzavřeli písemně smlouvu o dílo (ve znění dodatku č. 1 ze dne 6. 8. 2019), jíž se žalovaná za dohodnutou cenu zavázala provést demolici objektů ocelárny v areálu žalobkyně a vybudovat přeložky inženýrských sítí, a kupní smlouvu č. 0010/VS/2019 (ve znění dodatku č. 1 ze dne 6. 8. 2019), kterou se žalobkyně zavázala za sjednanou kupní cenu převést na žalovanou vlastnické právo k odpadu (šrotu) vzniklému v důsledku dojednané demolice. Smlouvy byly dle svého výslovného znění (vystihujícího též shodný úmysl jednajících osob – § 556 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“) sjednány jako na sobě závislé (§ 1727 o. z.). Žalovaná přitom v čl. II.4 kupní smlouvy nepravdivě prohlásila, že je dle ustanovení zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, účinného do 31. 12. 2020, oprávněna nabývat ke šrotu vlastnictví a nakládat s ním. Žalobkyně od kupní smlouvy dne 16. 10. 2019 písemně odstoupila z důvodu prodlení žalované se zaplacením první splátky kupní ceny a doložením bankovní záruky zajišťující úhradu kupní ceny. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud uzavřel, že předmětná kupní smlouva a (v závislosti na ní) i smlouva o dílo jsou stiženy absolutní neplatností, jestliže žalovaná (vzdor svému prohlášení) ve smyslu § 12 odst. 3 zákona č. 185/2001 Sb. nedisponovala oprávněním k nakládání s odpady (šrotem), jež dle kupní smlouvy měla nabýt. Ze závěru o absolutní neplatnosti dotčených smluv pak odvolací soud dovodil, že žalobkyně nemá právo na úhradu jimi sjednaných smluvních pokut (za prodlení se zaplacením první splátky kupní ceny, s předáním bankovní záruky, se zahájením demoličních prací a předložením harmonogramu realizace díla) ani na náhradu škody – jež jí měla vzniknout v důsledku porušení smluvních povinností žalovanou – spočívající v tom, že poté, co předmětné smlouvy byly zrušeny, uzavřela s obchodní korporací TROJEK, a.s. smlouvy nové (kupní a o dílo) již za méně příznivých cenových podmínek. Žalobu proto v celém rozsahu zamítl. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předestřela otázku, zda předmětná kupní smlouva, jíž se zavázala převést na žalovanou vlastnické právo k odpadu (šrotu získanému při demolicí objektů ocelárny), a v závislosti na tom i smlouva o dílo (demolici objektů ocelárny) jsou z důvodu nedostatku veřejnoprávního oprávnění žalované k nakládání s odpady (dle § 12 odst. 3 zákona č. 185/2001 Sb.) stiženy absolutní neplatností. Mínila, že nastolená otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Prosazovala názor, že by měla být řešena rozdílně, než jak učinil Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3698/15, publikovaném pod č. 226/2016 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Argumentovala přitom tím, že nedostatek veřejnoprávního oprávnění k nakládání s odpady zakládá se zřetelem k § 5 odst. 2 či § 586 o. z. toliko relativní, a nikoliv absolutní neplatnost. Poukazovala též na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, publikovaný pod č. 75/2005 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15, publikovaný pod č. 129/2016 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 999/2015, publikovaný pod č. 38/2016 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3107/2021, ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 886/2001, ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. 33 Odo 1285/2004, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4075/2016, a ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 71/2022. Namítala rovněž, že odvolací soud při posuzování odpovědnosti za vzniklou škodu v rozporu s judikaturou nezohlednil (ve smyslu § 579 odst. 2 o. z.), že neplatnost smluv způsobila žalovaná. Odkazovala přitom na nález Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 687/06, publikovaný pod č. 128/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 886/2001 a 33 Odo 1285/2004. Kladla dále otázku, zda vznik předmětné smlouvy o dílo byl podmíněn platným vznikem smlouvy o koupi vyprodukovaného odpadu (šrotu). Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2096/2022, či ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 23 Cdo 92/2023, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 71/2022. Konečně vytýkala i překvapivost rozsudku odvolacího soudu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. 4. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. 5. Po zjištění, že dovolání směřující proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., je Nejvyšší soud shledal přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro řešení otázky – zda kupní smlouva, jíž se prodávající zavázal převést odpad (šrot) na kupujícího, jenž nedisponuje veřejnoprávním oprávněním k nakládání s odpady dle § 12 odst. 3 zákona č. 185/2001 Sb., je stižena absolutní neplatností – jež byla odvolacím soudem vyřešena odchylně od judikatury dovolacího soudu (jak bude uvedeno níže). 6. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích vymezených dovoláním. 7. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 8. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. 9. Podle § 5 o. z. kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži (odst. 1). Proti vůli dotčené strany nelze zpochybnit povahu nebo platnost právního jednání jen proto, že jednal ten, kdo nemá ke své činnosti potřebné oprávnění, nebo komu j