28 Cdo 576/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 576/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 2. 2026 Spisová značka:28 Cdo 576/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:28.CDO.576.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 2991 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 576/2025-390 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně ČSAD Ústí nad Orlicí, a.s., se sídlem v Ústí nad Orlicí, Třebovská 330, identifikační číslo 601 08 851, zastoupené JUDr. Jaroslavem Širmerem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Královský vršek 4762/25, proti žalované BusLine Pardubicko s.r.o., se sídlem v Semilech, Podmoklice, Na Rovinkách 211, identifikační číslo 077 83 051, zastoupené Mgr. Janem Seidelem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dělnická 213/12, o zaplacení 6 380 918 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 7 C 128/2022, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 9. 2024, č. j. 47 Co 91/2024-340, ve znění usnesení ze dne 24. 9. 2024, č. j. 47 Co 91/2024-346, a usnesení ze dne 13. 11. 2024, č. j. 47 Co 91/2024-353, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Dovolání žalované se odmítá. III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) byl rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 5. 2. 2024, č. j. 7 C 128/2022-301, v odvoláním napadeném výroku II (jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částek 1 015 550 Kč, 448 183 Kč, 531 787 Kč a 234 470 Kč, spolu s tam uvedeným příslušenstvím) částečně změněn tak, že se žalované ukládá zaplatit žalobkyni částku 320 100 Kč spolu se specifikovanými úroky z prodlení, ve zbylém rozsahu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení u soudu prvního stupně (výrok II) a nákladech odvolacího řízení (výrok III, ve znění označených opravných usnesení). 2. Žalobkyně coby provozovatelka vyjmenovaných autobusových nádraží v Pardubickém kraji (z titulu vlastnictví či nájmu) se domáhala úplaty za jejich užívání žalovanou (za využívání příjezdových či odjezdových stání). Odvolací soud – pokládaje za správný soudem prvního stupně učiněný závěr, že mezi stranami nedošlo k uzavření smlouvy, a to ani konkludentně (pro zjevnou neshodu o obsahu smlouvy), uzavřel, že žalované mohlo vzniknout nanejvýše bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; dále jen „o. z.“), v rozsahu, v jakém reálně užívala autobusová nádraží (za uskutečněné vjezdy autobusů jí provozovaných linek), nikoliv jen za potencialitu takového užívání (či konzumování dalších s ním spjatých – nečerpaných – služeb). Náhradu za faktické užívání – z titulu bezdůvodného obohacení (ve výši obvyklé ceny; § 2999 odst. 1 o. z.) – žalovaná žalobkyni již dříve poskytla a v uvedeném rozsahu bylo řízení pro zpětvzetí žaloby zastaveno. Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud jen k tomu závěru, že žalovaná je povinna vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení získané i specifikovaným užíváním (vjezdy na vyhrazená stání) autobusového nádraží ve Vysokém Mýtě, vycházeje ze zjištění, že i toto nádraží bylo (městem Vysoké Mýto coby vlastníkem) pronajato žalobkyni, jež je provozovala i v inkriminované době. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě účastnice. 4. Žalobkyně dovoláním směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavé části. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlil od odkazované rozhodovací praxe dovolacího soudu, posoudil-li uplatněný nárok (jen) z titulu bezdůvodného obohacení, nikoliv z jiných právních důvodů, jde-li i o jízdními řády plánované, avšak neuskutečněné vjezdy na autobusová nádraží. V uvedeném rozsahu – pokračuje žalobkyně – mohl být nárok posouzen jako plynoucí i z jiné smlouvy, např. jako „smlouvy o rezervaci místa“ (autobusových stání), případně jako náhrada škody z předsmluvní odpovědnosti (nedošlo-li k uzavření smlouvy). 5. Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žalobě vyhověno co do částky 320 100 Kč se specifikovaným příslušenstvím. Stran přípustnosti dovolání uvádí, že odvolacím soudem učiněné závěry jsou rozporné s odkazovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu, ať již jde o otázku posouzení platnosti obcí uzavřené nájemní smlouvy při absenci publikace záměru, rozložení důkazního břemene ve sporu stran prokazování negativních skutečností, potažmo aktivní legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení. K tomu kritizuje i rozhodnutí o úrocích z prodlení, ve vazbě na posouzení otázky prodlení s vydáním případného bezdůvodného obohacení, a namítá vady řízení. 6. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustná, neboť nesměřují proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a nejsou přípustná ani podle § 237 o. s. ř. 7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). 9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). K dovolání žalobkyně: 10. Odvolací soud se nikterak nezpronevěřil odkazované ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (z níž se cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 28 Cdo 314/2004) o subsidiaritě bezdůvodného obohacení, jestliže v přítomné věci nebyly zjištěny skutečnosti umožňující posouzení, že mezi účastníky vznikl poměr ze smlouvy, a kdy tvrzené okolnosti nebylo lze podřadit ani ustanovením o náhradě škody. 11. Závěr, že mezi účastníky nebyla uzavřena žádná smlouva regulující jejich práva a povinnosti ohledně užívání autobusových nádraží (včetně případné dvoustranné dohody „o rezervaci místa – autobusového stání“) logicky navazuje na soudy učiněná zjištění, dle nichž žalovaná návrh koncipovaný žalobkyní v tomto směru výslovně odmítla (činíc protinávrh, aby úplata byla vázána jen na realizované vjezdy, a upozorňujíc, že smlouvu je připravena uzavřít toliko v písemné formě) a není tak v rozporu ani s odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 663/2005, jenž – v režimu předchozí právní úpravy – odkazuje na ustálenou letitou judikaturu i názory právní teorie, že smlouva je uzavřena, jestliže se střetly ve vzájemné shodě (konsenzu) návrh smlouvy (oferta) a jeho přijetí (akceptace) jako dva kvalifikované jednostranné právní úkony (tj. jestliže je bez výhrad akceptována oferta), že k přijetí návrhu přitom může dojít nejenom prohlášením, ale i jednáním, a že vždy záleží na posouzení jednotlivých okolností daného případu. V situaci, kdy žalovaná výslovně odmítla uzavřít smlouvu s navrženým obsahem (jde-li o její povinnost platit i za jen plánované, avšak nerealizované vjezdy na autobusová nádraží, a případné uzavření smlouvy si vymínila v písemné formě) není nepřiměřený odvolacím soudem učiněný závěr, že toliko žádost o výlep jízdních řádů bylo lze v přítomné věci považovat za (novou) ofertu žalované směřující k uzavření (úplatné) smlouvy „o rezervaci místa – autobusového stání“. 12. Jde-li o případné posouzení žalobkyní uplatněného nároku z titulu předsmluvní odpovědnosti (nebyla-li tvrzená smlouva uzavřena), lze pak také odkázat na konstantní judikaturu, podle níž právní úprava práva na náhradu škody způsobené ukončením jednání o uzavření smlouvy bez spravedlivého důvodu vychází z obecného pravidla, že při respektování zásady smluvní volnosti lze chování jednoho