29 Cdo 119/2021

Rozsudkem ze dne 18. června 2019, č. j. (70) 15 Cm 5/2015-344, Krajský soud v Brně uložil žalovanému (M. B.) zaplatit žalobci (Levstra s. r. o.) částku 1 800 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 1. června 2016 do zaplacení (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

Soud prvního stupně – cituje § 66 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku – dovodil, že odpovědnost za škodu za porušení povinnosti podat insolvenční návrh podle § 98 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), se vztahuje také na žalovaného jako na společníka společnosti dlužníka (M.) se 100% obchodním podílem. Dlužník byl v úpadku již v roce 2012, proto vznikla-li žalobci škoda ve výši zjištěné pohledávky a tato je v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalovaného podat insolvenční návrh (insolvenční řízení bylo zahájeno až v září 2013), odpovídá žalovaný za tuto škodu.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok), rozhodl o povinnosti zaplatit soudní poplatek (druhý výrok) a o náhradě nákladů řízení (třetí výrok).

Odvolací soud uzavřel, že pohledávka žalobce dosud není splatná, neboť žalovanému nebyla doručena výzva a žaloba (jež může být za takovou výzvu považována) se do „sféry dispozice žalovaného nedostala“. Doručením žaloby procesnímu opatrovníkovi ustanovenému podle § 29 odst. 3 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), nenastala splatnost „práva“ žalobce na náhradu žalované škody, neboť ta může nastat pouze doručením hmotněprávnímu opatrovníku.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém rozsahu, podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti druhému a třetímu výroku, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 238 odst. 1 písm. h/ a i/ o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.

V části, v níž směřuje proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.

Učinil tak proto, že závěry odvolacího soudu ohledně účinků doručení žaloby toliko opatrovníkovi ustanovenému podle § 29 odst. 3 o. s. ř. jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Z judikatury Nejvyššího soudu plyne:

Závěr odvolacího soudu, že právní vztah se řídí občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb. a dále závěr, že pohledávka vymáhaná dovolatelem dosud není splatná, neboť žalovanému nebyla doručena výzva k plnění podle § 563 obč. zák., kdy za doručení výzvy nelze považovat doručení žaloby toliko opatrovníku ustanovenému podle § 29 odst. 3 o. s. ř., je tudíž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Vzhledem k tomu, že se právní vztah mezi žalobcem a žalovaným řídí občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb., nemůže být dovolání přípustné pro řešení otázek předkládaných dovolatelem, jež spočívají ve výkladu občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (především § 570 odst. 1). Na uvedeném nic nemění úprava obsažená v § 3030 o. z., neboť ani ustanovení § 1 až 14 o. z. není přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že „dosavadní právní úprava“ nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31. prosince 2013 náležitě respektována (tedy že zejména nebude buď používána vůbec, nebo že bude vykládána odlišně, v rozporu s ustálenou judikaturou). Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Konečně nemůže být dovolání ani přípustné pro „odchýlení“ od judikatury, na níž dovolatel v dovolání odkazuje. V jím označených rozhodnutích se Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud zabývaly tzv. fikcí doručení. V projednávané věci nenastala fikce doručení žaloby, neboť žaloba byla doručena ustanovenému procesnímu opatrovníkovi; doručení žaloby takovému opatrovníkovi však má toliko procesní účinky a nikoliv hmotněprávní (ty může mít pouze doručení žaloby přímo účastníkovi či opatrovníkovi, který je oprávněn za žalovaného převzít výzvu k plnění). Ostatně i v případě doručování fikcí by byla hmotněprávní výzva k plnění obsažená v žalobě doručena teprve poté, co by se o takové výzvě žalovaný dozvěděl (seznámil se s ní či měl možnost se s ní seznámit) [k tomu srov. odvolacím soudem přiléhavě zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004, uveřejněný pod číslem 70/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Proto ani judikatura ohledně hmotněprávního doručování, na níž rovněž dovolatel odkazuje, nemůže nic změnit na závěru, že výzva k plnění žalovanému doručena nebyla. Odvolací soud totiž v dané věci vyšel z toho, že žaloba se nedostala se do sféry dispozice žalovaného (neměl objektivní příležitost se s ní seznámit).

Výrok o nákladech řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).