29 Cdo 1260/2017 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1260/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 12. 2019 Spisová značka:29 Cdo 1260/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.1260.2017.5 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost za vady Bankovní záruka Smlouva o dílo Dotčené předpisy:§ 35 obč. zák. § 266 obch. zák. § 563 odst. 2 obch. zák. § 429 odst. 2 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 3. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1260/2017-224 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Metrostav a. s., se sídlem v Praze 8, Koželužská 2450/4, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 00014915, zastoupeného Mgr. Milanem Polákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti žalovanému S., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 140 00, o vydání bankovní záruky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 59/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2016, č. j. 13 Co 258/2016-162, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2016, č. j. 13 Co 258/2016-162, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. dubna 2016, č. j. 28 C 59/2015-102, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 5. dubna 2016, č. j. 28 C 59/2015-102, uložil původnímu žalovanému (S., identifikační číslo osoby XY), aby žalobci (Metrostav a. s.) vydal originál bankovní záruky č. 090856, vystavené Raiffeisenbank a. s. dne 8. prosince „2019“ (správně „2009“) [výrok I.] a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že: 1/ Původní žalovaný (jako objednatel – dále též jen „společnost S“) uzavřel se žalobcem (jako zhotovitelem) dne 26. června 2008 smlouvu o dílo č. 200608 (dále též jen „smlouva“ nebo „smlouva o dílo“), v níž se žalobce (jako jeden ze zhotovitelů) zavázal provést pro objednatele dílo specifikované v článku 4 smlouvy (soubor stavebních objektů pracovně označených jako „Nákupní centrum XY“, včetně zhotovení realizační dokumentace zhotovitelem a dokumentace skutečného provedení). V článku 11 smlouvy bylo dohodnuto, že zhotovitel poskytuje objednateli záruku za jakost díla (v rozsahu zde blíže specifikovaném). 2/ Smlouvu o dílo podepsal za společnost S pouze jeden ze dvou jejích jednatelů – K. R. (dále jen „K. R.“). 3/ Plnou mocí ze dne 24. ledna 2007 společnost S, jednající oběma svými jednateli (K. R. a W. W.), zmocnila K. R., aby za společnost S jednal „ve všech věcech souvisejících s výstavbou obchodního centra v XY (…), zejména uzavíral jakékoli smlouvy související s výstavbou obchodního centra, a to především smlouvy o dílo, smlouvy o výstavbě, nájemní smlouvy a rezervační smlouvy na jednotlivé části obchodního centra, smlouvy o úvěru, pojistné smlouvy, smlouvy o zřízení věcných břemen, smlouvy na dodávky energií“. 4/ Podle zápisu v obchodním rejstříku byli v době podpisu smlouvy o dílo oprávněni jednat jménem společnosti S (v souladu se společenskou smlouvou) vždy dva jednatelé společně. 5/ Dne 8. prosince 2009 Raiffeisenbank a. s. na žádost žalobce vystavila ve prospěch společnosti S bankovní záruku č. 090856 (dále jen „sporná bankovní záruka“), která měla zajišťovat řádné splnění závazků zhotovitele z odpovědnosti za vady díla po dobu záruční lhůty. Na takto ustaveném základě dospěl soud prvního stupně k následujícím závěrům: 1/ Rozsah zmocnění, které bylo společností S uděleno jejímu jednateli K. R. dle plné moci ze dne 24. ledna 2007, byl tak široký, že de facto pokrýval všechny úkony související s podnikatelskou činností původního žalovaného (společnost S byla založena výlučně za účelem správy shora označeného realitního projektu). Šlo proto o generální plnou moc, jejíž udělení v rozhodné době judikatura nepřipouštěla; taková plná moc je neplatná a na jejím základě nemohl K. R. samostatně jednat za společnost S. V této souvislosti soud prvního stupně odkázal též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1082/2005, uveřejněný pod číslem 17/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 17/2008“). 2/ Jestliže jménem společnosti S nepodepsali smlouvu o dílo (v souladu se zapsaným způsobem jednání v obchodním rejstříku) oba jednatelé, ale pouze sám K. R., je smlouva o dílo z tohoto důvodu neplatná pro nedostatek písemné formy. 3/ Záruka za jakost díla, kterou zhotovitel může poskytnout objednateli podle ustanovení § 563 ve spojení s § 429 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), mohla být buď součástí písemného smluvního ujednání smluvních stran, nebo mohla být převzata jednostranným písemným prohlášením – tzv. záručním listem. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě byla záruka součástí neplatné smlouvy o dílo, je neplatné i smluvní ujednání o záruce za jakost. Za tohoto stavu se pak objednatel nemůže domáhat ani plnění z vystavené bankovní záruky (jež měla zajišťovat závazky z neexistující záruky za jakost díla) a tuto listinu drží bez právního důvodu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. prosince 2016, č. j. 13 Co 258/2016-162, k odvolání původního žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud – předesílaje, že předmětem daného sporu není plnění z bankovní záruky, na které dopadá úprava obsažená v ustanovení § 313 a násl. obch. zák., nýbrž jde o spor mezi věřitelem a dlužníkem z hlavního závazkového vztahu (ze smlouvy o dílo) – přitakal soudu prvního stupně v závěru, že smlouva o dílo nebyla platně uzavřena v písemné formě, neboť jménem objednatele nebyla podepsána oběma jeho jednateli, přičemž k podpisu smlouvy za společnost S neopravňovala K. R. ani udělená plná moc ze dne 24. ledna 2007. Odvolací soud nicméně současně uzavřel, že „nedostatek písemné smlouvy o dílo nezpůsobuje neplatnost smlouvy jako takové, smlouva byla platně uzavřena minimálně v konkludentní podobě a strany si na jejím základě poskytly plnění“. K platnému poskytnutí záruky za jakost provedeného díla přesto v posuzované věci ani podle odvolacího soudu nemohlo dojít. Záruka za jakost má podle § 429 odst. 1 obch. zák. (přiměřeně použitelném podle § 563 odst. 2 obch. zák. i pro smlouvu o dílo) totiž obligatorně písemnou formu, smlouva o dílo však písemně uzavřena nebyla. Neplatné smluvní ujednání pak nelze ani „vytrhávat z kontextu smlouvy“ a považovat jej za jednostranný právní úkon zhotovitele (záruční list), neboť „chybí jednostranný projev vůle vydat takové prohlášení o záruce“. Vycházeje z toho, že na bankovní záruku lze přiměřeně aplikovat ustanovení § 304 odst. 1 obch. zák. o ručení, odvolací soud uzavírá, že není-li platný bankovní zárukou zajištěný závazek (nebyla-li platně poskytnuta záruka za jakost díla), nemohla být k zajištění takového (neexistujícího) závazku vydána ani sporná bankovní záruka a „jako taková nemůže samostatně existovat“. Nárok žalobce na vydání bankovní záruky proto shledal oprávněným. Proti rozsudku odvolacího soudu podal původní žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil především otázku platnosti záruky za jakost, která byla žalobcem poskytnuta dovolateli v uzavřené smlouvě o dílo. S odkazem na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 13. května 2013, sp. zn. 23 Cdo 1470/2012, a Ústavním soudem v nálezu ze dne 21. dubna 2009, sp. zn. II. ÚS 571/2006, uveřejněném pod číslem 91/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dovozuje, že jednoznačný projev vůle žalobce zachycený ve smlouvě o dílo měl být interpretován tak, že skutečnou vůlí žalobce bylo poskytnout objednateli záruku za jakost díla. Odvolací soud měl podle dovolatele v této souvislosti při výkladu sporného právního úkonu přihléd