29 Cdo 1439/2019 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1439/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 1. 2021 Spisová značka:29 Cdo 1439/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.1439.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zajištění závazku převodem práva Insolvence Dotčené předpisy:§ 109 odst. 1 písm. b) předpisu č. 182/2006Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 4. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1439/2019-247 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce JUDr. Petra Michala, Ph.D., se sídlem v Praze, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, jako insolvenčního správce dlužníka Rene-Sol Development s. r. o., identifikační číslo osoby 29 02 06 62, zastoupeného JUDr. Oldřichem Řeháčkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, proti žalovanému UniCredit Leasing CZ, a. s., se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, PSČ 140 10, identifikační číslo osoby 15 88 64 92, zastoupenému Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem, se sídlem v Praze, Panská 854/2, PSČ 110 00, o zaplacení částky 5.960.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 40 C 258/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2018, č. j. 15 Co 128/2015-217, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2018, č. j. 15 Co 128/2015-217, se s výjimkou potvrzujícího výroku ve věci samé ohledně částky 4.966.667,- Kč s 7,05% úrokem z prodlení od 26. června 2013 do zaplacení, zrušuje, a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Ve zbývající části se dovolání odmítá. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. září 2014, č. j. 40 C 258/2013-83, uložil žalovanému (UniCredit Leasing CZ, a. s.), aby zaplatil žalobci (JUDr. Petru Michalovi, Ph.D., insolvenčnímu správci dlužníka Rene-Sol Development s. r. o.) částku 5.960.000,- Kč s 7,05% úrokem z prodlení od 26. června 2013 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a o poplatkové povinnosti žalovaného (výroky II. a III.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že: 1) Dne 31. března 2010 uzavřeli dlužník a žalovaný smlouvu o úvěru č. 1252304480 (dále jen „první smlouva o úvěru“) a smlouvu o zajištění závazku z této smlouvy převodem práva k osobnímu automobilu zn. XY, VIN: XY. 2) Dne 15. června 2010 uzavřeli dlužník a žalovaný smlouvu o úvěru č. 1252304848 (dále jen „druhá smlouva o úvěru“) a smlouvu o zajištění závazku z této smlouvy převodem práva k osobnímu automobilu zn. XY, VIN: XY. 3) Dne 28. března 2011 uzavřeli dlužník a žalovaný smlouvu o úvěru č. 1252306329 (dále jen „třetí smlouva o úvěru“) a smlouvu o zajištění závazku z této smlouvy převodem práva k osobnímu automobilu zn. XY, VIN: XY. 4) Dne 6. června 2011 uzavřeli dlužník a žalovaný smlouvu o úvěru č. 1252306706 (dále jen „čtvrtá smlouva o úvěru“) a smlouvu o zajištění závazku z této smlouvy převodem práva k osobnímu automobilu zn. XY, VIN: XY. 5) Podáními ze dne 8. listopadu 2011 žalovaný od smluv o úvěru odstoupil, s tím, že ke dni odstoupení eviduje dluhy včetně příslušenství, a to z první smlouvy o úvěru ve výši 1.825.563,60 Kč, z druhé smlouvy o úvěru ve výši 1.161.048,- Kč, ze třetí smlouvy o úvěru ve výši 1.587.032,- Kč a ze čtvrté smlouvy o úvěru ve výši 2.803.044,- Kč. 6) Žalovaný po zahájení insolvenčního řízení (po 29. září 2011) „uplatnil“ své právo ze zajištěných pohledávek z úvěrových smluv a automobily (předmět zajištění) „zcizil“ (tj. prodal) kupními smlouvami, a to kupujícím M. B. za cenu 1.300.000,- Kč, REKLASTAV s. r. o. za cenu 1.550.000,- Kč, MSX, s. r. o. za částku 1.700.000,- Kč a F. V. za částku 1.410.000,- Kč. 7) Žalobce zahrnul automobily (předmět zajištění) do soupisu majetkové podstaty dlužníka ze dne 6. června 2013. Na tomto základě soud prvního stupně vyhodnotil smlouvy o zajišťovacím převodu práva jako absolutně neplatné podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), „když neobsahují ustanovení o způsobu vypořádání stran v případě, že dlužník věřiteli zajištěnou pohledávku řádně a včas neuhradí, a také tehdy, pokud obsahují pouze ujednání, podle kterého se věřitel při prodlení dlužníka s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího (nebo na základě jednostranného úkonu věřitele) stane trvalým vlastníkem převedeného majetku, při současném zániku zajišťované pohledávky. V daném případě tak bylo sjednáno oprávnění pro žalovaného prodat předmět zajištění v případě, že se klient dostane do prodlení s úhradou svých závazků vyplývajících ze smluv o financování a současně jednostranným úkonem žalovaného pohledávka žalovaného zaniká. Absence ujednání, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli včas a řádně neuhradí, způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva z důvodu její neurčitosti. Pokud by podle uzavřených smluv mělo dojít k převodu vlastnického práva na žalovaného (financující společnost) až poté, co se dlužník ocitl v prodlení, nejedná se o zajištění závazku, nýbrž jednalo by se o tzv. propadnou zástavu, přičemž takové ujednání je neplatné podle ustanovení § 169 písm. e) obč. zák. Nelze také odhlédnout od skutečnosti, že dvě z označených smluv o zajištění závazku převodem práva postrádají uvedení data jejich uzavření, což způsobí jejich neurčitost a tedy absolutní neplatnost“. Jelikož žalovaný získal do své dispozice automobily na základě neplatných právních úkonů, bezdůvodně se obohatil; proto soud prvního stupně uložil žalovanému vydat bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 451 odst. 1 a 2 obč. zák., a to včetně příslušenství od data podání žaloby (26. června 2013). Dále soud prvního stupně dodal, že po zahájení insolvenčního řízení lze ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku, náležejícího do majetkové podstaty, uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených tímto zákonem, což žalovaný neučinil. „Právní úkony zajištěného věřitele, který po zahájení insolvenčního řízení realizoval své právo na uspokojení ze zajištění mimo rámec insolvenčního řízení“, jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinné. Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 9. října 2018, č. j. 15 Co 128/2015-217, potvrdil rozsudek soud prvního stupně (první výrok), rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení (druhý výrok) a o poplatkové povinnosti žalovaného (třetí výrok). Přitom šlo o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když první (měnící, zamítavý) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2015, č. j. 15 Co 128/2015-145, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. února 2018, sp. zn. 29 Cdo 2611/2016. Odvolací soud ̶ respektuje závazný právní názor formulovaný Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 22. února 2018 [§ 226 a § 243g odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)] ̶ s poukazem na zjištění, podle něhož předmět zajištění „netvoří majetkovou podstatu dlužníka“, uzavřel, že nárok žalobce je zcela po právu, když žalovaný jeho prodejem po zahájení insolvenčního řízení postupoval v rozporu s ustanovením § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, a má povinnost zaplatit částku získanou neoprávněným prodejem insolvenčnímu správci do majetkové podstaty dlužníka. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení právních otázek týkajících se: a) předčasnosti žaloby, b) vzniku nároku žalobce na vydání výtěžku zpeněžení v rozsahu (žalovaným uhrazené) částky na dani z přidané hodnoty z prodeji předmětu zajištění podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a c) „nevysloveného“ závěru, podle něhož zpeněžení předmětu zajištění mimo rámec insolvenčního řízení není neúčinným ani neplatným právním jednáním. Dovolatel zdůrazňuje, že žádné ustanovení insolvenčního zákona (ani jiného zákona) „nehovoří“ o tom, že by v důsledku porušení ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona mělo insolvenčnímu správci vzniknout „sui generis právo na vydání výtěžku zpeněžení, které stojí mimo všeobecně akceptované instituty insolvenčního práva pro obdobné případy (tj. zejména neúčinnost nebo v krajním případě neplatnost)“. V podmínkách insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013 se tak insolvenční správce musel domáhat určení neúčinnosti nebo neplatnosti „napadených právních jednání“, a t