29 Cdo 1579/2011 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1579/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 3. 2013 Spisová značka:29 Cdo 1579/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.1579.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Rozhodčí řízení Uznání cizích rozhodnutí Dotčené předpisy:čl. V odst. 1 písm. b) předpisu č. 74/1959Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 4. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1579/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Ing. S. R. zastoupeného JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem, se sídlem v Táboře, tř. 9. května 1282/6, PSČ 390 02, proti žalované VER STYLE s. r. o., se sídlem v Malých Nepodřicích 42, PSČ 397 01, identifikační číslo osoby 25530186, zastoupené Mgr. Pavlem Jezlem, advokátem, se sídlem v Prachaticích, Kostelní náměstí 16, PSČ 383 01, o zaplacení 18.000,- USD a 423.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 197/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2010, č. j. 8 Cmo 197/2010-138, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2010, č. j. 8 Cmo 197/2010-138, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. ledna 2010, č. j. 13 Cm 197/2003-94, ve znění usnesení ze dne 27. dubna 2010, č. j. 13 Cm 197/2003-122, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 29. listopadu 2010, č. j. 8 Cmo 197/2010-138, potvrdil Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudek 13. ledna 2010, č. j. 13 Cm 197/2003-94, ve znění usnesení ze dne 27. dubna 2010, č. j. 13 Cm 197/2003-122, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu o zaplacení 18.000,- USD a 423.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Vyšel přitom z toho, že: 1) Částka 18.000,- USD požadovaná žalobcem představuje nedoplatek kupní ceny podle kupní smlouvy, uzavřené dne 27. února 2001 mezi společností MOTOR Písek s. r. o., identifikační číslo osoby 60617527 (dále jen „společnost MP“), jako prodávající a žalovanou jako kupující. Předmětem smlouvy byl úplatný převod spoluvlastnického podílu na nemovitostech v katastrálním území N. 2) Částku 423.000,- Kč požadovanou žalobcem se žalovaná zavázala zaplatit společnosti MP za převod části rozděleného obchodního podílu ve společnosti AGRO SPEKTRUM, s. r. o., a to smlouvou ze dne 1. února 2001. 3) Rozhodnutím Mezinárodního arbitrážního soudu při Běloruské obchodně-průmyslové komoře v Minsku ze dne 29. června 1999 (dále jen „rozhodčí nález“) byla společnosti MP uložena povinnost zaplatit společnosti ATLANT se sídlem v Minsku, Běloruská republika, částku ve výši 47.302,92 USD. 4) Dne 28. listopadu 2001 byla mezi společností ATLANT jako postupitelkou a žalovanou jako postupnicí uzavřena smlouva o postoupení pohledávky za společností MP ve výši 29.243,72 USD, představující část pohledávky přiznané postupitelce rozhodčím nálezem (dále jen „první smlouva o postoupení pohledávky“). Přílohou této smlouvy byl rozhodčí nález. 5) Ke dni 28. listopadu 2001 žalovaná započetla na pohledávky společnosti MP ve výši 18.000,- USD a 423.000,- Kč pohledávku postoupenou jí první smlouvou o postoupení pohledávky. 6) Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 24. února 2003 postoupila společnost MP žalobou uplatněné pohledávky žalobci (dále jen „druhá smlouva o postoupení pohledávky“). Odvolací soud, maje ve shodě se soudem prvního stupně za nesporné, že společnosti MP svědčily žalobou uplatněné pohledávky, posuzoval, zda došlo k jejich zániku v důsledku projevu vůle žalované směřujícího k započtení. Přitakávaje soudu prvního stupně v závěru, podle něhož je první smlouva o postoupení pohledávky platná a byla jménem postupitelky uzavřena k tomu oprávněnou osobou, uzavřel, že touto smlouvou byla „postoupena pohledávka určená uvedenou částkou 29.243,72 USD, jež představuje část pohledávky přiznané běloruské společnosti ATLANT vůči původní žalobkyni“ rozhodčím nálezem, jenž je podle článku 11 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, podepsané v Moskvě dne 12. srpna 1982, uveřejněné pod č. 95/1983 Sb. (dále jen „smlouva o právní pomoci“), „platným rozhodnutím“. V této souvislosti odkázal odvolací soud i na své rozhodnutí ze dne 27. března 2009, č. j. 8 Cmo 404/2008-211 (jde o rozsudek, jenž následně Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 265/2010, uveřejněným pod číslem 120/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále též jen „R 120/2011“). V důsledku započtení proto došlo k zániku žalobou uplatněných pohledávek (ustanovení § 580 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále jen „obč. zák.“), a druhou smlouvou o postoupení pohledávky „nemohla být převedena existující práva“. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“). Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje tak dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel považuje za nesprávné posouzení platnosti první smlouvy o postoupení pohledávky, jakož i otázky, zda jménem postupitelky tuto smlouvu uzavřela k tomu oprávněná osoba. Současně dovolatel nesouhlasí s tím, že odvolací soud vzal pohledávku společnosti ATLANT vůči společnosti MP, jíž užila žalovaná k započtení proti pohledávkám uplatněným žalobou, za prokázanou, a to pouze z rozhodčího nálezu, který má být podle článku 11 smlouvy o právní pomoci platným rozhodnutím, tudíž jím přiznané právo není podle názoru soudu nutno prokazovat. Smlouva o právní pomoci se však podle dovolatele vůbec nevztahuje na oblast obchodních závazkových vztahů, a tudíž ji ani nelze na projednávanou věc aplikovat. Soudy se navíc ani nezabývaly posouzením předpokladů pro uznání rozhodčího nálezu, zejména pak námitkou dovolatele, že jeho právnímu předchůdci (společnosti MP) nebyla v rozhodčím řízení poskytnuta možnost obrany proti uplatněnému nároku. Jelikož žalovaná existenci své pohledávky neprokázala, měly soudy posoudit její kompenzační námitku jako neúčinnou. Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2012), se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odporuje závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v R 120/2011. Odvolací soud při posuzování, zda žalované svědčí pohledávka použitá k započtení, vyšel pouze z článku 11 smlouvy o právní pomoci, jíž jsou Česká republika a Běloruská republika nadále vázány (srov. sdělení Ministerstva zahraničních věcí uveřejněné pod číslem 79/2009 Sb. m. s.), na jeho základě považoval rozhodčí nález za „platné rozhodnutí“ a poté již bez dalšího vycházel z toho, že společnost ATLANT byla věřitelkou pohledávky přiznané rozhodčím nálezem a zabýval se pouze tím, zda tato pohledávka byla postoupena žalované. Podle označeného článku smlouvy o právní pomoci listiny, které byly na území jedné smluvní strany vyhotoveny nebo ověřeny justičním nebo jiným orgánem nebo zvlášť k tomu zmocněnou osobou v rámci jejich pravomoci a v předepsané formě a byly opatřeny otiskem úředního razítka, se na území druhé smluvní strany používají bez dalšího ověření. To se vztahuje také na listiny občanů, jejichž podpis je ověřen podle předpisů platných na území příslušné smluvní strany (odstavec první). Listiny, které jsou na území jedné smluvní strany považovány za veřejné, mají důkazní moc veřejných listin také na území druhé smluvní strany (odstavec druhý). Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v R 120/2011, článek 11 odst. 1 smlouvy o právní pomoci otázku obsahu listiny ani předpoklady uznání cizího rozhodčího nálezu neřeší; stanoví pouze, že za splnění podmínek v něm vymezených není nutné na území druhého smluvního státu dalšího ověření listiny, „která byla na území jedné smluvní strany vyhotovena nebo ověřena justičn