29 Cdo 2318/2018 — Nejvyšší soud

29 Cdo 2318/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 3. 2020 Spisová značka:29 Cdo 2318/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.2318.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Podjatost Smlouva o smlouvě budoucí Smlouva kupní Přípustnost dovolání Incidenční spory Vydržení Dobrá víra Žaloba vylučovací (excindační) Dotčené předpisy:§ 157 odst. 2 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 237 o. s. ř. § 19 ZKV § 225 odst. 1 IZ. § 46 odst. 1 obč. zák. § 40 obč. zák. § 588 obč. zák. § 161 odst. 3 o. s. ř. § 50a obč. zák. § 225 odst. 6 IZ. § 132 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:14. 6. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 2318/2018-535 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce L. T., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, PSČ 110 00, proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi, se sídlem v Praze 2, Máchova 838/18, PSČ 120 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 196 Cm 17/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 300/7, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 00033243, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 714/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. února 2018, č. j. 10 Cmo 13/2015-466, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 2. července 2015, č. j. 196 Cm 17/2010-341, zamítl Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) žalobu, kterou se žalobce (L. T.) domáhal vůči žalovanému (JUDr. Tomáši Pelikánovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva) vyloučení ve výroku specifikované bytové jednotky a garáže (dále též jen „nemovitosti“) z majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek insolvenčního soudu potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu (posuzováno podle obsahu podání) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které „ve vztahu k zcela specifickému skutkovému rámci“ nebyly dosud dovolacím soudem komplexně vyřešeny. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud „rozhodnutí odvolacího soudu změnil“ tak, že vylučuje předmětné nemovitosti ze soupisu majetkové podstaty, „rozhodnutí insolvenčního soudu zrušil“ a přiznal mu náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Dovolatel formuluje a předkládá k posouzení dovolacímu soudu následující otázky. 1/ Požívá právní ochrany v řízení o incidenčním sporu jednání dlužníka, kterým před prohlášením konkursu na jeho majetek věc zcizil jinému, když prokazatelně předal předmět koupě kupujícímu (otci žalobce) do držby a kupující zaplatil prodávajícímu (dlužníku) celou kupní cenu? 2/ Mohl se žalobce před prohlášením konkursu na majetek dlužníka efektivně domáhat vůči dlužníku nahrazení prohlášení vůle žalobou, když (i) smlouvy o předmětných nemovitostech neobsahují náležitosti vyžadované ustanovením § 6 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákona o vlastnictví bytů), (ii) prohlášení vlastníka budovy (dlužníka) dle § 4 zákona o vlastnictví bytů bylo vloženo do katastru nemovitostí až 26. července 1999, a (iii) v období od srpna 1999 do ledna 2009 nebylo právně možné chybějící vůli na straně prodávajícího (dlužníka) vůbec zkoumat pro (iiix) absenci obavy z neuskutečnění převodu, (iiiy) následně pro generální inhibitorium na nemovitostech dlužníka, a (iiiz) nakonec pro předběžná opatření zákazu dispozic s nemovitostmi dlužníka? 3/ Mohl se žalobce po prohlášení konkursu na majetek dlužníka efektivně domáhat vůči insolvenčnímu správci dlužníka nahrazení prohlášení vůle žalobou, když před prohlášením konkursu podal žalobu na určení vlastnického práva k témuž majetku? 4/ Je smlouva ze dne 10. února 1993 a smlouva ze dne 8. září 1993 typickou smlouvou o smlouvě budoucí, když kupujícím (otcem žalobce) byla prodávajícímu (dlužníku) zaplacena celá kupní cena a prodávající předal kupujícímu nemovitosti do oprávněné držby? 5/ Jakému právnímu jednání odpovídá smlouva ze dne 10. února 1993 a smlouva ze dne 8. září 1993, když kupujícím (otcem žalobce) byla prodávajícímu (dlužníku) zaplacena celá kupní cena a prodávající předal kupujícímu nemovitosti do oprávněné držby? 6/ Má žalobce prizmatem usnesení Ústavního soudu ze dne 3. října 2014, sp. zn. III. ÚS 2514/13, a ze dne 29. června 2015, sp. zn. IV. ÚS 921/15, tzv. legitimní očekávání, když žaloba žalovaného na vyklizení předmětných nemovitostí byla zamítnuta a neexistuje zamítavé rozhodnutí soudu o žalobě na nahrazení prohlášení vůle? 7/ Je tzv. legitimní očekávání hodné stejné právní ochrany – prizmatem nálezu Ústavního soudu ze dne 8. října 2014, sp. zn. II. ÚS 2095/14, uveřejněného pod číslem 190/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu – jako právo vlastnické; jedná se tedy o práva hierarchicky stejně silná? 8/ Vytváří pravomocný rozsudek insolvenčního soudu o zamítnutí žaloby na vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka překážku věci rozhodnuté (rei iudicata) k podání obsahově totožné žaloby na vyloučení téhož majetku z majetkové podstaty téhož dlužníka pro případ, kdyby až po právní moci rozhodnutí soudu o vylučovací žalobě došlo k určení vlastnictví k majetku sepsanému do majetkové podstaty dlužníka rozsudkem soudu ve prospěch žalobce nebo k nahrazení prohlášení vůle rozsudkem soudu ve prospěch žalobce? 9/ Vztahuje se § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) jen na výrok rozsudku, nebo obsahově zcela v souladu s ústně vyhlášeným odůvodněním musí být též písemné vyhotovení odůvodnění rozsudku? Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K námitkám, jež snáší dovolatel proti výrokům o náhradě nákladů řízení před soudy nižších stupňů, dovolací soud uvádí, že podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části (tedy v rozsahu, v němž směřovalo proti té části prvního výroku napadaného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení a proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení) podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako objektivně nepřípustné. Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro které neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v posouzení dovoláním předestřených právních otázek je napadené rozhodnutí souladné s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu. Povahou předmětných smluv (otázky dovolatele č. 4 a č. 5) a aspektem legitimního očekávání (otázky dovolatele č. 6 a č. 7) se již Nejvyšší soud podrobně zabýval v typově shodných věcech žalobců zastoupených stejnou právní zástupkyní jako dovolatel (šlo o incidenční spory směřující proti témuž žalovanému a týkající se téhož insolvenčního dlužníka), pročež Nejvyšší soud na tato rozhodnutí odkazuje. Jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sp.