29 Cdo 2464/2012 — Nejvyšší soud

29 Cdo 2464/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 2. 2015 Spisová značka:29 Cdo 2464/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.2464.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Směnka Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:15. 5. 2015 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 5.6.2015I.ÚS 1689/15JUDr. Kateřina Šimáčkováodmítnuto30.6.2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 2464/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně Moravské typografie, a. s., se sídlem v Brně, Moravské náměstí 754/13, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 15549763, zastoupené JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Drnovicích č. p. 169, PSČ 679 76, proti žalované Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Karoliny Světlé 301/8, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Cm 21/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2012, č. j. 5 Cmo 464/2011-298, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 205.603,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejího zástupce. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 21. září 2011, č. j. 54 Cm 21/2003-223, kterým Městský soud v Praze zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 27. ledna 2003, č. j. Sm 1393/2002-47 (jímž původně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 197.435.228,- Kč s 6% úrokem od 18. listopadu 2002 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 658.117,- Kč a náklady řízení) a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení o námitkách, (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vyšel zejména z toho, že: 1/ Žalobkyně se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhala plnění ze směnky cizí vystavené v Praze dne 16. června 1994 právní předchůdkyní žalované INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKOU, a. s. (dále jen „banka“) na její vlastní řad, znějící na směnečný peníz 197.435.228,- Kč, se splatností dne 17. listopadu 2002 (dále též jen „sporná směnka“). Jako směnečník je na směnce označena společnost T a F s. r. o. (dále též jen „společnost T“). 2/ Sporná směnka zajišťovala pohledávky banky vzniklé na základě smlouvy o devizovém úvěru číslo 200094044, uzavřené dne 16. června 1994 mezi bankou jako věřitelem a společností T jako dlužníkem (dále jen „smlouva o úvěru“). 3/ Banka (jako postupitel) uzavřela se společností EDIT, spol. s r. o. (jako postupníkem – dále jen „společnost E“) 12. října 1999 smlouvu o postoupení pohledávek (dále jen „postupní smlouva“), jejímž předmětem bylo (mimo jiné) úplatné postoupení pohledávek banky vůči společnosti T ze smlouvy o úvěru. Podle čl. VI. bodu 1 postupní smlouvy vzal „postupník na vědomí, že postupitel neodpovídá za dobytnost pohledávek touto smlouvou postoupených“. Smluvní strany se dále dohodly, že banka převede na postupníka rovněž ve smlouvě specifikované zajišťovací směnky. 4/ Dne 3. listopadu 1999 uzavřela banka (jako postupitel) se společností E (jako postupníkem) smlouvu o převodu směnek (dále jen „smlouva o převodu směnek“), jejímž předmětem bylo „postoupení“ (ve smlouvě blíže označených) směnek zajišťujících splnění pohledávek postoupených postupní smlouvou. V čl. II. bodu 5 smlouvy vzal postupník „na vědomí, že postupitel neodpovídá za dobytnost pohledávek z postoupených směnek“. 5/ Banka převedla spornou směnku rubopisem na společnost E, která směnku dále indosovala na žalobkyni. Na tomto základě odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého se žalovaná námitkou, že mezi bankou a společností E byla uzavřena mimosměnečná dohoda vylučující odpovědnost banky za zaplacení sporné směnky, povinnosti uložené jí směnečným platebním rozkazem ubránila. Přitom zdůraznil, že jakkoli „posuzováno výlučně v rovině směnečného práva“ není pochyb o tom, že banka jako výstavce směnky cizí a současně jeden z indosantů odpovídá podle ustanovení čl. I. § 9 a § 15 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), za zaplacení směnky, nelze přesto v posuzovaném případě žalobkyni – se zřetelem k mimosměnečným vztahům účastníků – uplatněná práva ze směnky přiznat. Jak bylo totiž v řízení prokázáno, (zpětný) postih banky ze strany nabyvatele sporné směnky byl vyloučen dohodou uzavřenou mezi bankou a společností E při postoupení pohledávek z úvěrové smlouvy a při převodu sporné směnky, podle níž postupník nebude uplatňovat vůči bance nejen nároky plynoucí ze smlouvy o úvěru, ale ani nároky vyplývající z odpovědnosti banky jako výstavce a indosanta sporné směnky. K jinému závěru nelze podle přesvědčení odvolacího soudu při výkladu obou smluv za použití interpretačních pravidel upravených v ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) dospět. Za opodstatněné neměl odvolací soud současně ani výhrady žalobkyně, podle kterých výše označenou námitku žalovaná ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu řádně skutkově nevymezila. Tvrzení obsažená v námitkách (stejně jako v kterémkoli jiném podání účastníka) totiž podle odvolacího soudu nelze posuzovat izolovaně, bez jejich vzájemných souvislostí, přičemž není významné, jakým způsobem v námitkách vylíčené skutkové okolnosti případně hodnotí sám účastník. V posuzované věci přitom byly „kauzální souvislosti“ sporné směnky popsány v podaných námitkách nepochybně dostatečně. Odvolací soud konečně přisvědčil soudu prvního stupně i v závěru, že uvedená kauzální námitka je podle ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona přípustná – s ohledem na personální propojení společnosti E a žalobkyně – i vůči současnému majiteli směnky. Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podala žalobkyně dovolání (doplněné podáním ze dne 17. července 2012), které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (tedy, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.) a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně jako nedůvodné zamítnout. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, tak Nejvyšší soud učinil bez dalšího, jelikož potud není dovolání objektivně přípustné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je – stejně jako níže zmíněná rozhodnutí – veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka však Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možné