29 Cdo 2802/2023 – Nejvyšší soud

29 Cdo 2802/2023-309 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce L. Š., zastoupeného Mgr. Petrem Vymazalem, advokátem se sídlem v Liberci, Valdštejnská 381/6, PSČ 460 01, proti žalovanému České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 00 02 54 29, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 174/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2022, č. j. 62 Co 244/2022, 62 Co 331/2022-267, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 19. srpna 2022, č. j. 42 C 174/2015-220, ve znění (opravného) usnesení ze dne 19. srpna 2022, č. j. 42 C 174/2015-238, zamítl žalobu, kterou se žalobce (L. Š.) domáhal vůči žalovanému (České republice – Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky 540.047 Kč s (označeným) úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že: 1) Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 30. března 2000, č. j. 21 C 530/98-53, určil, že pracovní poměr žalobce u společnosti CERTUSIA, pojišťovna a. s. (dále jen „úpadce“) trvá; rozsudek nabyl právní moci dne 29. ledna 2001. Přitom dospěl k závěru, podle něhož žalobce sice dal „výpověď z funkce ředitele regionálního ředitelství“, ale tímto „vzdáním se funkce“ nezanikl jeho pracovní poměr. 2) Městský soud v Praze (dále též jen „konkursní soud“) usnesením ze dne 6. února 2002, č. j. 77 K 59/2002-12, prohlásil konkurs na majetek úpadce a ustavil správcem konkursní podstaty JUDr. Pavla Novického (dále též jen „správce konkursní podstaty“). 3) Dne 11. listopadu 2002 uzavřeli žalobce a správce konkursní podstaty dohodu o ukončení pracovního poměru, podle níž pracovní poměr žalobce u úpadce zanikl k 30. listopadu 2002. 4) Do konkursního řízení úpadce „byly přihlášeny tři pracovněprávně pohledávky“; dvě z titulu nevyplaceného odstupného, které byly (k 31. srpnu 2005) zcela uhrazeny jako pohledávky za konkursní podstatou, a pohledávka žalobce z titulu „náhrady mzdy“ ve výši 531.500,- Kč, na kterou v průběhu konkursního řízení (dne 10. srpna 2004) uhradil správce konkursní podstaty (se souhlasem věřitelského výboru) částku 132.798 Kč („čistého“) [před odpočtem daně a částek odváděných zaměstnavatelem šlo o částku 293.856,- Kč], a to za období od 11. února 1999 do 31. ledna 2000. 5) Ke dni 31. srpna 2005 byly ukončeny pracovní vztahy se všemi zbývajícími zaměstnanci a vypořádány všechny jejich pracovněprávní nároky. Dne 24. března 2006 předložil správce konkursní podstaty návrh na částečný rozvrh (s rezervou pro incidenční spory). Usnesením ze dne 27. března 2006, č. j. 77 K 59/2002-577, které nabylo právní moci 6. května 2006, konkursní soud rozhodl o částečném rozvrhu; přihlášené pohledávky věřitelů druhé třídy byly uspokojeny v rozsahu 0,938 % (celkem částkou 315.095,- Kč). Usnesení bylo vyvěšeno na úřední desce soudu, zveřejněno v obchodním věstníku a v evidenci úpadců; žalobce proti němu nepodal odvolání. 6) Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 22. ledna 2013, č. j. 27 C 162/2007-166, který nabyl právní moci dne 3. května 2013, (mimo jiné) uložil správci konkursní podstaty, aby zaplatil žalobci částku 398.702,- Kč s (označeným) příslušenstvím z titulu náhrady mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru. Správce konkursní podstaty nepodal odvolání proti označenému rozsudku, když zůstatek finančních prostředků konkursní podstaty nepostačoval (od roku 2006) ani k úplné úhradě jeho nároku z titulu konkursní odměny, který má přednost před uspokojením „ostatních pohledávek za podstatou“. 7) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. června 2021, č. j. 2 Ko 30/2020-1219, změnil usnesení konkursního soudu ze dne 30. ledna 2020, č. j. 77 K 59/2002-1155, ve znění usnesení ze dne 23. dubna 2021, č. j. 77 K 59/2002-1204, tak, že schválil konečnou zprávu ze dne 30. září 2019, podle níž činí příjmy konkursní podstaty 23.273.984,40 Kč, (již uskutečněné) výdaje z konkursní podstaty 22.274.686,49 Kč, mimo jiné dosud neuskutečněné výdaje z konkursní podstaty, včetně neuhrazené pohledávky žalobce ve výši 398.702,- Kč s příslušenstvím). Žalobcem uplatněná pohledávka nebyla mzdovou pohledávkou, nýbrž pohledávkou na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru (uplatněnou za stavu, kdy žalobci nebyla přidělována jiná práce poté, kdy se žalobce vzdal funkce), která nemohla mít režim pohledávky za podstatou. Navíc ‒ pokračoval Vrchní soud v Praze ‒ žalobci za rozhodné období (od 11. února 1999 do 30. listopadu 2002) žádný nárok nevznikl, když žalobce nevykonával (a vzhledem k absenci dohody mezi žalobcem a úpadcem o jiném pracovním zařazení nemohl vykonávat) u úpadce žádnou práci. Jelikož vyhodnotil plnění na pohledávku žalobce „v režimu nároku za podstatou“ jako neopodstatněné, snížil správci konkursní podstaty odměnu o 300.000,- Kč. 8) Usnesením ze dne 6. srpna 2021, č. j. 77 K 59/2002-1239, konkursní soud zrušil konkurs na majetek úpadce pro nedostatek majetku postačujícího k úhradě nákladů konkursu; usnesení nabylo právní moci dne 31. srpna 2021. Na tomto základě soud prvního stupně – vycházeje z § 1 odst. 1, § 2, § 3 odst. 1, § 5, § 7, § 8, § 13, § 14, § 15 odst. 2, § 26 a § 31 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářského řádu) [dále též jen „OdpŠk“] ‒ dospěl k následujícím závěrům: a) V poměrech dané věci nemohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu či k nesprávnému rozhodnutí, jejichž důsledkem bylo „nedoplacení zbývající části pohledávky žalobce“ (a následný vznik žalobcem tvrzené škody). Naopak, došlo-li k nesprávnému úřednímu postupu, bylo jím částečné plnění na pohledávku žalobce, aniž by mu na „výplatu“ vzniklo právo. b) Žalobce nepodal proti usnesení konkursního soudu o částečném rozvrhu odvolání; tvrzeného „mzdového nároku“ se začal domáhat (viz žaloba podaná u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 3. ledna 2007 vedená pod sp. zn. 27 C 162/2007) až po právní moci tohoto usnesení. Přitom již před podáním této žaloby nebyly v konkursní podstatě peněžní prostředky na uspokojení zmíněného „nároku“; tento stav trval i následně (do zrušení konkursu). Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30. listopadu 2022, č. j. 62 Co 244/2022, 62 Co 331/2022-267, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení) [první výrok] a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud předeslal, že škoda měla žalobci (dle jeho tvrzení) vzniknout v důsledku vadného plnění povinností správcem konkursní podstaty, respektive v důsledku neplnění povinností konkursním soudem v řízení vedeném pod sp. zn. 77 K 59/2002, který nepostupoval důsledně podle § 12 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), a připustil (usnesením č. j. 77 K 59/2002-577), aby byl proveden částečný rozvrh, ačkoli nebyla uhrazena pohledávka žalobce plynoucí „ze mzdových nároků jako pohledávka přednostní“. Vzhledem k obsahu žaloby považoval za právní titul, na jehož základě požaduje žalobce náhradu škody, nezákonné rozhodnutí (usnesení č. j. 77 K 59/2002-577) a nikoli nesprávný úřední postup konkursního soudu, který vyústil ve vydání tohoto rozhodnutí. Potud poukázal na tvrzení žalobce, podle něhož nebýt provedení částečného rozvrhu, nacházela by se v konkursní podstatě částka 315.095,- Kč, která by byla použita na úhradu jeho pohledávky. Jelikož rozhodnutí o částečném rozvrhu ‒ pokračoval odvolací soud ‒ nebylo zrušeno nebo změněno pro nezákonnost (žalobce je ani nenapadl odvoláním), nemohla být žaloba (již proto) opodstatněná (byla přetržena příčinná souvislost mezi „tvrzeným nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou“). Proto neměl za významné, jaký charakter měly nároky uplatněné žalobcem v konkursním řízení Současně doplnil, že žalobce nehájil svá práva dostatečným způsobem, když mu nic nebránilo podat žalobu proti správci konkursní podstaty „již po částečné úhradě i jeho nároků v srpnu 2004 až do podání návrhu na částečný rozvrh, respektive podat odvolání proti rozvrhovému usnesení, v jehož důsledku došlo ke snížení majetkové podstaty“. Vzhledem k nedostatku majetku v konkursní podstatě (v době podání žaloby) vyhodnotil „existenci“ pravomocného rozhodnutí, kterým byla žalobci přiznána částka 398.702,- Kč s příslušenstvím, jako nerozhodnou. Proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné (§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) k řešení právních otázek, které odvolací soud (podle jeho názoru) dílem vyře