29 Cdo 3672/2008 — Nejvyšší soud

29 Cdo 3672/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 8. 2010 Spisová značka:29 Cdo 3672/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.3672.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. čl. I. § 15 odst. 1 předpisu č. 191/1950Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 10. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY        29 Cdo 3672/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně BUREZ s. r. o., se sídlem v Klášterci nad Ohří, Karlovarská 60, PSČ 431 51, identifikační číslo 25 42 11 31, zastoupené JUDr. Ladislavem Sádlíkem, advokátem,             se sídlem v Praze 5, Holečkova 31, PSČ 150 95, proti žalovaným 1) M. P. a 2) JUDr. Josefu Bližňákovi, advokátu, se sídlem v Ostravě – Přívozu, 28. října 82, PSČ 702 00, jako správci konkursní podstaty úpadce „Českomoravské družstevní spořitelny – spořitelního a úvěrního družstva“, identifikační číslo 25 35 62 16, zastoupenému Mgr. Janou Wranikovou, advokátkou, se sídlem ve Slezské Ostravě, Občanská 18, PSČ 710 00, o námitkách            proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě                       pod sp. zn. 17 Cm 30/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. září 2007, č. j. 4 Cmo 327/2006-143, takto: I.       Dovolání se odmítá. II.      Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.   O d ů v o d n ě n í: Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne   30. listopadu 2005, č. j. 17 Cm 30/2004-98, ve výroku, jímž Krajský soud v Ostravě zrušil vůči  druhému  žalovanému  směnečný platební rozkaz ze dne 2. září 2003,                              č. j. 17 Sm 63/2003-19, kterým původně uložil oběma žalovaným, aby zaplatili společně a nerozdílně žalobkyni částku 5,481.054,- Kč, směnečnou odměnu ve výši 18.270,10 Kč a náklady řízení, (první výrok), rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit druhému žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a odmítl odvolání prvního žalovaného (třetí výrok). Odvolací soud – odkazuje na ustanovení čl. I. § 15 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný správce konkursní podstaty neodpovídá jako indosant                 za zaplacení směnky, neboť k její indosaci došlo v rámci zpeněžování majetku konkursní podstaty. V takovém případě je záruční účinek rubopisu vyloučen; správce konkursní podstaty nemůže přebírat garanci za kvalitu toho, co nuceně z konkursní podstaty prodává, navíc        při indosaci nejedná ani jako majitel směnky, ani jako jeho zástupce. Přisvědčil též závěru soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě je zpětný postih proti správci konkursní podstaty vyloučen také se zřetelem k mimosměnečné dohodě, uzavřené mezi správcem konkursní podstaty a žalobkyní při převodu směnky. Na obsah této dohody lze přitom usuzovat „z konsensu dosaženého dražbou kauzální pohledávky“             (ze smlouvy o úvěru ze dne 2. března 1998, č. 119/98), k jejímuž zajištění sporná směnka sloužila. Dodal, že vydražitel nepochybně věděl, že se jedná o obtížně vymahatelnou pohledávku, nuceně převáděnou v rámci zpeněžování majetku konkursní podstaty úpadce jeho správcem, následné uplatnění postižních práv ze směnky proti správci konkursní podstaty lze proto považovat „za spekulativní“. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka především nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu o tom,             že při indosaci provedené správcem konkursní podstaty je vyloučen záruční účinek rubopisu podle ustanovení čl. I. § 15 odst. 1 směnečného zákona. Žádná zákonná úprava podle dovolatelky aplikaci uvedeného ustanovení ani pro tyto případy nevylučuje, naopak – neměl-li by mít rubopis učiněný správcem konkursní podstaty garanční účinek – docházelo by k neodůvodněnému zvýhodnění úpadce (resp. jeho konkursní podstaty) oproti ostatním osobám tutéž směnku indosujícím, když proti úpadci (jeho správci konkursní podstaty) by nebylo možné vznést nároky, které jinak každému věřiteli ze směnky proti jeho předchůdcům ze zákona vyplývají. Odvolacímu soudu lze podle dovolatelky sice přisvědčit v závěru, podle kterého správce konkursní podstaty při indosaci nejedná jako majitel směnky či jeho zástupce, ovšem již přehlíží, že „je-li s určitým úkonem správce spojen určitý právní následek“, nastává          „s majetkovými důsledky pro konkursní podstatu (potažmo pro úpadce) a nikoli pro správce samotného“.   Dále odvolacímu soudu vytýká, že v odůvodnění svého rozhodnutí zaměňuje pohledávku směnečnou a pohledávku kauzální. Správce konkursní podstaty nepřebral garanci za dobytnost kauzální pohledávky a dovolatelka práva z ní ani neuplatňuje. Okolnosti,           za nichž tuto pohledávku nabyla, jsou proto pro posouzení dané věci bez významu. Vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je řízení podle dovolatelky postiženo jednak proto, že skutková východiska, na nichž soudy nižších stupňů staví svůj závěr              o existenci a obsahu mimosměnečné dohody vylučující zpětný postih proti indosantovi, „nejsou podepřena dokazováním“, jednak z toho důvodu, že soudy rozhodly o zrušení směnečného platebního rozkazu na základě skutečností, které nebyly obsahem podaných námitek. Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil       a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neshledal Nejvyšší soud přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130). Z uvedených důvodů nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání námitky, jimiž dovolatelka vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.    a podle kterých soudy nižších stupňů tím, že rozhodly o zrušení směnečného platebního rozkazu na základě skutečností, které nebyly obsahem podaných námitek, zatížily řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posouzení, zda obsah námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu umožňoval soudům nižších stupňů přezkoumat správnost směnečného platebního rozkazu i z hlediska (ne)existence mimosměnečné dohody žalobkyně a druhého žalovaného, postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významné právě a jen pro projednávanou věc, přičemž závěry přijaté v to