29 Cdo 875/2019 — Nejvyšší soud

29 Cdo 875/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 8. 2020 Spisová značka:29 Cdo 875/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.875.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Směnečný a šekový platební rozkaz Námitky Přípustnost dovolání Koncentrace řízení Zajištění závazku Lhůty Promlčení Dotčené předpisy:§ 243b odst. 5 o. s. ř. ve znění do 31.03.2005 § 218 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.03.2005 § 175 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.03.2005 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:10. 11. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 875/2019-246 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce DEREO, spol. s r. o., se sídlem v Praze 5, Plzeňská 2561/164, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25 63 05 63, proti žalovanému P. Ch., narozenému XY, bytem XY, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 340/99, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2005, č. j. 5 Cmo 354/2004-249, takto: I. Dovolání žalobce a žalovaného se odmítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský obchodní soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 4. října 1999, č. j. Sm 615/99-8, uložil žalovanému (P. Ch.), aby zaplatil žalobci (DEREO, spol. s r. o.) částku 135.000,- Kč s 6% úrokem od 5. března 1999 do zaplacení, odměnu ve výši 450,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 14.428,- Kč. Směnečný platební rozkaz soud prvního stupně vydal na základě směnky vystavené žalovaným v Praze dne 23. ledna 1999 na částku 135.000,- Kč, splatnou 18. února 1999, ve prospěch remitenta (T. H.), s místem placení Praha a doložkou bez protestu (dále jen „sporná směnka“), kterou remitent převedl rubopisem (datovaným 16. července 1999) na žalobce. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal žalovaný, podáním ze dne 11. října 1999 (č. l. 10 až 12), námitky blíže rozvedené pod body 1. až 21. zmíněného podání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. listopadu 2003, č. j. 50 Cm 340/99-142, (mimo jiné) ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti v rozsahu částky 100.000,- Kč s 6% úrokem od 5. března 1999 do zaplacení, odměny ve výši 333,30 Kč a náhrady nákladů řízení ve výši 6.925,50 Kč (výrok II.); v „přesahujícím rozsahu“ směnečný platební rozkaz zrušil (výrok III.) a žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů námitkového řízení částku 13.932,- Kč (výrok IV.). Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 3. března 2005, č. j. 5 Cmo 354/2004-249, (mimo jiné) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení (druhý výrok) a žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 11.952,- Kč (třetí výrok). Přitom šlo o v pořadí druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů, když první rozsudek ze dne 1. února 2000, č. j. 50 Cm 340/99-29, jímž Krajský obchodní soud v Praze ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. března 2003, č. j. 5 Cmo 457/2002-101. Odvolací soud neshledal žádnou z (žalovaným včas uplatněných) námitek způsobilou zpochybnit správnost směnečného platebního rozkazu v rozsahu, v němž soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (tj. ohledně částky 100.000,- Kč, rovnající se směnkou zajištěné pohledávce z titulu půjčky poskytnuté remitentem žalovanému); věcně správným shledal rovněž rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byl směnečný platební rozkaz zčásti zrušen. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce (v rozsahu potvrzujícího výroku o částečném zrušení směnečného platebního rozkazu) i žalovaný (v rozsahu potvrzujícího výroku, jímž byl směnečný platební rozkaz v části ponechán v platnosti, a výroků o nákladech řízení). V průběhu dovolacího řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. dubna 2007, č. j. 99 K 20/2000-768, prohlásil na majetek žalovaného konkurs; podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), bylo řízení v této věci přerušeno. Usnesením ze dne 30. srpna 2018, č. j. 99 K 20/2000-1816, které nabylo právní moci dne 5. prosince 2018, Městský soud v Praze zrušil konkurs na majetek žalovaného po splnění rozvrhového usnesení; zrušením konkursu zanikly (mimo jiné) účinky prohlášení konkursu podle shora označeného ustanovení (§ 45 odst. 1 ZKV). Vzhledem k datu vydání (dovoláním napadeného) rozhodnutí odvolacího soudu je pro dovolací řízení rozhodné znění zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. března 2005 (dále jen „o. s. ř.“). K dovolání žalobce. Dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. Spor o zaplacení směnky je (z procesního hlediska) ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 písm. p) o. s. ř. obchodní věcí; přípustnost dovolání žalobce tak vylučuje ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle něhož dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2006, sp. zn. 29 Odo 1334/2006, a ze dne 26. září 2006, sp. zn. 29 Odo 735/2006. K dovolání žalovaného. V části, ve které dovolání žalovaného směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, je Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, když přípustnost dovolání v tomto směru nezakládá žádné z ustanovení § 237 až 239 o. s. ř., upravujících přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž odvolací soud ponechal (zčásti) v platnosti směnečný platební rozkaz, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08) a při respektování omezení plynoucích z ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř. (koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu) Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledává, když je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž: 1) Předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný nemůže ˗ se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu ˗ po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít ˗ podle jeho názoru ˗ význam