29 Cdo 987/2011 — Nejvyšší soud

29 Cdo 987/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 10. 2013 Spisová značka:29 Cdo 987/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.987.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:13. 12. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí -III.ÚS 749/14prof. JUDr. Jan Musil, CSc.odmítnuto7.8.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 987/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně OKTOPUS spol. s r. o., se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Bělehradská 858/23, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 25 03 25 85, zastoupené Mgr. Miroslavou Laňkovou, advokátkou, se sídlem v Litoměřicích – Městě, 5. května 154/1, PSČ 412 01, proti žalovaným 1) Mgr. Milanu Edelmannovi, advokátu, se sídlem v Chrustenicích 208, PSČ 267 12, jako správci konkursní podstaty úpadce Bytového družstva Salve 10 „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 61 46 22 41 a 2) JUDr. L. K., o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 30/2005, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2010, č. j. 10 Cmo 52/2010-435, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 16. září 2009, č. j. 11 Cm 30/2005-371, rozhodl Městský soud v Praze o žalobě žalobkyně (OKTOPUS spol. s r. o.) směřující vůči žalovaným (1/ správci konkursní podstaty úpadce Bytového družstva Salve 10 „v likvidaci“ a 2/ JUDr. L. K., jako popírající konkursní věřitelce) tak, že určil, že pohledávka žalobkyně ve výši 3.511.025,10 Kč je pohledávkou „existující co do nároku i výše“ (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. a III. výroku). Šlo přitom v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí rozsudek ze dne 26. dubna 2006, č. j. 11 Cm 30/2005-118 (jímž původně žalobě o určení pravosti sporné pohledávky vyhověl), odvolací soud usnesením ze dne 17. ledna 2007, č. j. 13 Cmo 335/2006-207, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K odvolání druhé žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti všem jeho výrokům) podala druhá žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – dále též jen „ZKV“ (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže a vydaná po 1. lednu 2001 – dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu Nejvyšší soud dovolání druhé žalované odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech II. a III. výroku o nákladech řízení, a proti druhému a třetímu výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud odmítl bez dalšího, jelikož není objektivně přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací argumentace je z podstatné části skutkovou polemikou se závěry napadeného rozhodnutí. Skutkový dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. však dovolatelka u dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemá k dispozici (srov. v tomto ohledu přímo znění § 241a odst. 3 o. s. ř.) a jeho prostřednictvím tedy přípustnost dovolání založit nelze. Ke kritice hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů pak Nejvyšší soud uvádí, že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V poměrech projednávané věci nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ani námitky, jimiž dovolatelka vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., když vytýkané vady řízení (nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně a neprovedení dovolatelkou navrhovaných důkazů) podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnují. Řízení jimi ostatně ani netrpí. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, na jakých skutkových a právních závěrech své rozhodnutí založil, odvolací soud tak neměl žádný důvod k (dovolatelkou navrhovanému) postupu podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Soudy nižších stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí rovněž vypořádaly s důvody, pro které nebyly provedeny další dovolatelkou navrhované důkazy (k tomu srov. zejména str. 4 rozsudku soudu prvního stupně). K právu soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, pak v obecné rovině srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Z obsahu spisu je navíc zřejmé, že důkazy označené v podaném dovolání jako opomenuté, dovolatelka navrhovala provést k prokázání skutečností, jež nebyly (nemohly být) – z hlediska právního posouzení věci soudy obou stupňů (viz níže) – pro rozhodnutí dané věci významné. Dovolatelkou uplatněné zmatečnostní vady řízení podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e), g) a odst. 3 o. s. ř. způsobilým dovolacím důvodem nejsou (k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a jejich prostřednictvím proto ani nelze usuzovat na přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu dovolatelkou zpochybněných právních závěrů, na nichž napadené rozhodnutí spočívá. V řešení otázky, zda je likvidátor oprávněn jménem společnosti uznat závazek společnosti s účinky vyplývajícími z ustanovení § 323 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jinak řečeno, zda takové jednání nevybočuje z mezí působnosti likvidátora, vymezených