29 ICdo 105/2022 – Nejvyšší soud

MSPH 79 INS 18095/2016 179 ICm 4303/2017 29 ICdo 105/2022-100 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce AS ZIZLAVSKY v. o. s., se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28490738, jako insolvenčního správce dlužníka DOOR GROUP SE, zastoupeného Mgr. Barborou Brychta Kobíkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, proti žalovanému Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 619/28, PSČ 111 21, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 179 ICm 4303/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka DOOR GROUP SE, se sídlem v Praze 2, Mánesova 917/28, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 29139970, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS 18095/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2022, č. j. 179 ICm 4303/2017, 103 VSPH 269/2021-69 (MSPH 79 INS 18095/2016), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2022, č. j. 179 ICm 4303/2017, 103 VSPH 269/2021-69 (MSPH 79 INS 18095/2016), se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 26. ledna 2021, č. j. 179 ICm 4303/2017-36, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl o odpůrčí žalobě podané AS ZIZLAVSKY v. o. s., jako insolvenčním správcem dlužníka DOOR GROUP SE proti žalovanému Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu tak, že: [1] Určil, že „právní úkon“ dlužníka spočívající v bezhotovostní platbě ve výši 63.929,15 EUR ze dne 22. července 2016 dle dodatečného platebního výměru na daň z přidané hodnoty vydaného žalovaným dne 1. července 2016,č. j. 5406407/16/2004-52526-107729, zaslané z bankovního účtu dlužníka č. 2800616187/2010, ve prospěch účtu žalovaného číslo 705-77628031/0710, pod variabilním symbolem 29139970, je vůči věřitelům dlužníka neúčinný (výrok I.). [2] Uložil žalovanému zaplatit „ve prospěch majetkové podstaty dlužníka“ částku 63.929,15 EUR (výrok II.). [3] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 12.342 Kč (výrok III.). [4] Uložil žalovanému zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000 Kč (výrok IV.). 2. Insolvenční soud provedeným dokazováním (mimo jiné) zjistil, že: [1] Insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno na jeho návrh dne 3. srpna 2016. Usnesením ze dne 10. listopadu 2016, č. j. MSPH 79 INS 18095/2016-A-20, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a jeho insolvenčním správcem ustanovil žalobce. Usnesením ze dne 30. ledna 2017, č. j. MSPH 79 INS 18095/2016-B-15, insolvenční soud prohlásil na majetek dlužníka konkurs. [2] Dlužník v insolvenčním návrhu tvrdil a v připojených seznamech uvedl, že má ke dni podání insolvenčního návrhu závazky ve výši 168.912.099,06 Kč, které jsou v rozsahu 146.174.865,06 Kč splatné již déle jak 3 měsíce a dlužník je není schopen splácet. [3] V sezamu majetku dlužník deklaroval svůj finanční majetek ke dni 3. srpna 2016 s tím, že na korunovém účtu vedeném u FIO Bank, a. s. je částka 34.854,15 Kč a na eurovém účtu částka 82.778,51 EUR. Kromě těchto prostředků za další svůj majetek označil již jen majetkové podíly v celkem 10 společnostech, jejichž zůstatková účetní hodnota je nulová. V seznamu svých věřitelů dlužník žalovaného neuvedl. [4] Žalobcem odporovaný „právní úkon“ – tj. platba ve výši 63.929,15 EUR – byla uskutečněna dlužníkem z jeho bankovního účtu na účet žalovaného 22. července 2016, tedy v době těsně předcházející zahájení insolvenčního řízení. [5] Odpůrčí žaloba byla insolvenčním správcem podána k insolvenčnímu soudu 3. října 2017, tj. ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. 3. Na takto ustaveném základě insolvenční soud – cituje ustanovení § 235, § 236, § 237, § 238, § 239 a § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že: [1] V době, kdy dlužník učinil odporovaný „právní úkon“ (22. července 2016), již byl v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť nebyl schopen (s ohledem na hodnotu a skladbu svého majetku) plnit závazky minimálně třem věřitelům, které byly více než tři měsíce po lhůtě splatnosti. [2] Dlužník plnil žalovanému na podle dodatečného platebního výměru 12 dnů předtím, než nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, tedy v době, kdy ještě dlužník nebyl ze zákona omezen v nakládání se svou majetkovou podstatou ve smyslu § 111 insolvenčního zákona. Jestliže dlužník, vědom si své majetkové situace, podstatným způsobem zmenšil majetkovou podstatu o částku 1.690.353 Kč (takže v ní zbylo cca 2.272.0000 Kč), přestože měl minimálně další tři věřitele s pohledávkami se splatností delší tří měsíců, jejichž výše činila téměř 146 milionů Kč, pak nepochybně zvýhodnil žalovaného oproti těmto věřitelům. Kdyby totiž žalovaný svou pohledávku na doplatku daně z přidané hodnoty uplatnil v insolvenčním řízení přihláškou, dostalo by se mu podle principu zásadně poměrného uspokojení všech nezajištěných věřitelů mnohem méně, než kolik fakticky obdržel. Dlužníkovo jednání tak naplňuje všechny znaky skutkové podstaty dle § 241 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. [3] V odporovaném jednání dlužníka nelze shledat žádný z liberačních důvodů uvedených v § 241 odst. 5 insolvenčního zákona. [4] Skutečnost, že dlužník nesplní svou daňovou povinnost řádně a včas (a je tak vystaven penalizaci), se neliší od situace, kdy dlužník nesplní řádně a včas jakýkoliv svůj jiný závazek. Žalovaný se jako orgán státní správy nemůže dovolávat svého přednostního postavení oproti jiným věřitelům. 4. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. dubna 2022, č. j. 179 ICm 4303/2017, 103 VSPH 269/2021-69 (MSPH 79 INS 18095/2016), k odvolání žalovaného změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žaloba na určení neúčinnosti „právního úkonu“ dlužníka představujícího bezhotovostní úhradu daně z přidané hodnoty z 22. července 2016 ve výši 63.929,15 EUR a na vydání této částky do majetkové podstaty dlužníka se zamítá (první výrok). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). 5. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 235, § 236, § 237 odst. 1 a § 241 insolvenčního zákona, § 154 a § 242 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, jakož i ze závěrů formulovaných Ústavním soudem v nálezu ze dne 7. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 544/02, a Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 15. října 2020, sp. zn. 9 Afs 4/2018 – uzavřel, že pro posouzení neúčinnosti „právního úkonu“ dlužníka je rozhodující daňová právní úprava, mající přednost před obecnými pravidly obsaženými v insolvenčním zákoně. Zejména jde o § 242 daňového řádu, z něhož plyne, že součástí majetkové podstaty se z daňového hlediska může stát pouze vratitelný přeplatek, který vzešel z daňových povinností vzniklých nejpozději dnem předcházejícím dni účinnosti rozhodnutí o úpadku. 6. Dlužník při uspokojování daňové pohledávky žalovaného postupoval jako plátce daně z přidané hodnoty, který inkasoval za své plnění od odběratele, tj. daňového poplatníka nejen kupní cenu, nýbrž i daň z přidané hodnoty, jež však nebyla vratitelným přeplatkem a dlužník daň jen přeposlal daňovému správci. Plnění poskytnuté na základě odporovatelného „právního úkonu“ se tak podle odvolacího soudu nikdy nestalo součástí majetkové podstaty dlužníka a uspokojením daňové pohledávky nemohlo dojít ani ke zmenšení jeho majetkové podstaty, což by mělo vliv na míru uspokojení pohledávek ostatních dlužníkových věřitelů. Ke „zkracujícímu úkonu“ podle § 241 insolvenčního zákona tudíž v poměrech dané věci nedošlo. 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, případně jsou řešeny rozdílně, eventuálně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek insolvenčního soudu potvrzuje. 8. Dovolatel konkrétně pokládá následující otázky: [1] Lze ve smyslu ustanovení § 235 a násl. insolvenčního zákona odporovat právnímu jednání (úkonu) dlužníka spočívajícímu v plnění (platbě) uskutečněné před zahájením insolvenčního řízení na existující a splatnou pohledávku správce daně za dlužníkem z titulu úhrady daně z přidané hodnoty? [2] Stává se částka, která je ze strany třetích osob (zejména zákazníků dlužníka) uhrazena ve prospěch dlužníka, a která odpovídá dani z přidané hodnoty (tj. jde o částku, o níž je v příslušné odpovídající sazbě daně navýšen základ daně, typicky kupní cena dlužníkem dodaného zb