29 ICdo 107/2021 – Nejvyšší soud

MSPH 91 INS 17233/2017 191 ICm 2747/2018 29 ICdo 107/2021-185 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce 1. správcovská a konkurzní v. o. s., se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 67, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 26126788, jako insolvenčního správce dlužníka SHERIDAN MOTOR CZECH, s. r. o., zastoupeného Mgr. Nikolou Antlovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Breitfeldova 709/13, PSČ 186 00, proti žalovanému Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 619/28, PSČ 111 21, identifikační číslo osoby 72080043, o určení neúčinnosti právního jednání, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 191 ICm 2747/2018 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka SHERIDAN MOTOR CZECH, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Bavorská 2780/2, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 02412578, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 91 INS 17233/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2021, č. j. 191 ICm 2747/2018, 101 VSPH 271/2021-172, (MSPH 91 INS 17233/2017), takto: I. Dovolání se zamítá. II.       Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou dne 25. září 2018 se žalobce (1. správcovská a konkurzní v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka SHERIDAN MOTOR CZECH, s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu) určení neúčinnosti převedení daňového přeplatku dlužníka v celkové výši 7 680 003 Kč s příslušenstvím se dnem úhrady 22. září 2017 na základě žádosti dlužníka o zápočet pohledávek a závazků z titulu daně z přidané hodnoty ze dne 30. června 2017 (dále též jen „žádost o vrácení přeplatku“ nebo „žádost o převedení přeplatku“) a zaplacení částky 7 680 003 Kč s příslušenstvím (tvořeným specifikovaným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 23. září 2017 do zaplacení) 2. Tvrdil, že k převedení přeplatku na dani došlo na základě žádosti o vrácení přeplatku, kterou dlužník zaslal žalovanému dne 30. června 2017, s tím, že z přeplatku dlužníka na dani za měsíc únor 2017 (v částce 14 943 621 Kč) má být uhrazen nedoplatek společnosti ARCHER SHERIDAN, s. r. o. (dále jen „společnost AS“) na dani za období března až května 2017.  Dlužník a společnost AS přitom tvoří koncern. Z přeplatku dlužníka žalovaný převedl na úhradu dluhu společnosti AS částku 7 530 003 Kč (nedoplatek na dani) a částku 150 000 Kč (nedoplatek za pokuty). V době provedení úhrady (22. září 2017) bylo již zahájeno insolvenční řízení dlužníka. Podle žalobce jde v dané věci o právní jednání bez přiměřeného protiplnění podle § 240 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), nebo o zvýhodňující právní jednání podle § 241 insolvenčního zákona. 3. Rozsudkem ze dne 3. února 2021, č. j. 191 ICm 2747/2018-84, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): [1] Zamítl žalobu o určení neúčinnosti právního jednání spočívajícího v převedení přeplatku dlužníka na základě jeho žádosti o „zápočet pohledávek a závazků z titulu DPH“ (bod I. výroku). [2] Zamítl žalobu o zaplacení částky 7 680 003 Kč s příslušenstvím, tvořeným specifikovaným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 23. září 2017 do zaplacení, do majetkové podstaty dlužníka (body II. až IV. výroku). [3] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod V. výroku). 4. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 5 písm. a/, § 7, § 111, § 235 až § 241 a § 243 insolvenčního zákona – dospěl k závěru, že na danou věc je nutno aplikovat § 111 insolvenčního zákona, neboť k převodu přeplatku (ze dne 22. září 2017), jakož i k rozhodnutí o přeplatku (ze dne 9. října 2017) došlo po zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (8. září 2017). Převedení přeplatku však není právním jednáním, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v § 111 odst. 3 insolvenčního zákona, když nejde o právní jednání dlužníka, ale žalovaného. 5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (druhý výrok). 6. Odvolací soud – odkazuje na označenou judikaturu Nejvyššího soudu – se ztotožnil s názorem insolvenčního soudu, že při posouzení neúčinnosti napadeného právního jednání je nutno vyjít z § 111 odst. 3 insolvenčního zákona, neboť právní následky žádosti dlužníka ze dne 30. června 2017 nastaly až po zahájení insolvenčního řízení dlužníka. S poukazem na § 1 odst. 1, § 155, § 164 odst. 4 a § 165 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, dovodil, že převod daňového přeplatku nemá povahu hmotněprávního jednání, jemuž lze s úspěchem odporovat. Zdůraznil, že žádost daňového subjektu o výplatu vratitelného přeplatku má povahu procesního podání, v němž dlužník označil platební místo, na které žalovaný byl povinen přeplatek poukázat. Dále odvolací soud dovodil, že žalovaný není ve sporu věcně pasivně legitimován, neboť při převodu přeplatku postupoval dle pokynů dlužníka, od nichž neměl možnost se odchýlit. Osobou, která měla z odporovaného jednání prospěch, byla společnost AS, nikoliv žalovaný. 7. Závěrem odvolací soud uvedl, že předmětem žaloby nebylo „opomenutí dlužníka“ spočívající v tom, že po zahájení insolvenčního řízení nevzal zpět svou žádost ze dne 30. června 2017. Rozsudek insolvenčního soudu pak odvolací soud nepovažoval za překvapivý ani za nepřezkoumatelný. 8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 9. Jako vyřešené v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu předkládá dovolatel tyto otázky: [1] Lze účinně odporovat právním „úkonům“ dle insolvenčního zákona ve vztahu k finančním úřadům (správcům daně)? [2] Je platba učiněná na základě žádosti a následné převedení přeplatku „právním úkonem“? [3] Lze odporovat „úkonům“, které byly učiněny podle daňového řádu? [4] Je finanční úřad (správce daně) pasivně legitimovanou osobou, která měla prospěch z právního „úkonu“, kterým došlo ke splnění závazku třetí osoby v úpadku vůči správci daně? 10. Za neřešené má dovolatel tyto otázky: [5] Je žádost daňového subjektu (dlužníka) o převedení přeplatku, a následné rozhodnutí správce daně (žalovaného) o přeplatku a/nebo samotné poukázání přeplatků na dani ve prospěch jiného daňového subjektu „úkonem“, jemuž lze odporovat ve smyslu insolvenčního zákona? [6] Požívá finanční úřad (správce daně) speciální ochrany před odporovatelností (neúčinností) právních „úkonů“ dle insolvenčního zákona proto, že musí vyhovět žádosti daňového subjektu o převedení přeplatku? [7] Lze se žalobou domáhat neúčinnosti převedení přeplatku na základě žádosti dlužníka o převedení přeplatku, která byla podkladem pro převedení přeplatku, nebo je nutné výslovně žalovat na neúčinnost opomenutí spočívajícího v tom, že nedošlo ke zpětvzetí nebo odvolání takové žádosti? [8] Porušil by soud dispoziční zásadu, kdyby na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že jde o opomenutí dle § 235 insolvenčního zákona? 11. K první až čtvrté otázce dovolatel poukazuje na závěry (označených) rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, které dle jeho mínění odvolací soud nerespektoval. Zejména namítá, že odvolací soud přiznal správci daně (žalovanému) výhodnější postavení a vyloučil možnost odporovat úkonům učiněným podle daňového řádu. Daňový řád je založen na existenci právních jednání, proto i úkony dle daňového řádu představují právní jednání (právní úkony), které mají zamýšlené právní následky. Dále tvrdí, že žalovaný měl prospěch z právního jednání dlužníka, když bez využití jeho přeplatku na dani by nezískal finanční prostředky, neboť společnost AS „byla v insolvenci“. 12. K paté až osmé otázce dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, že bez právního jednání dlužníka (bez žádosti o vrácení přeplatku) by nebylo možné převést přeplatek na dani jinému subjektu. Přitom převedení přeplatku bylo učiněno ve prospěch žalovaného a dlužník z tohoto jednání neměl žádný prospěch ani protiplnění. Dovolatel odvolacímu soudu (též) vytýká, že se nezabýval jeho námitkou o opomenutí dlužníka vzít zpět žádost ze dne 30. června 2017. Přitom tohoto opomenutí se dovolával již při přednesu žaloby u jednání dne 3. února 2021. Jelikož v řízení bylo spolehlivě zjištěno, že ke zpětvzetí žádosti nedošlo, nebyla by porušena di