29 ICdo 108/2022 – Nejvyšší soud

KSPA 59 INS 30377/2019 65 ICm 489/2021 29 ICdo 108/2022-155 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce LIQUIDATORS v. o. s., se sídlem v Praze 2, Slezská 2033/11, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 24817465, jako insolvenčního správce dlužníka ZJ Design s. r. o., zastoupeného Mgr. Pavlem Madronem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Chvalova 1696/10, PSČ 130 00, proti žalovanému Finančnímu úřadu pro Pardubický kraj, se sídlem v Pardubicích, Boženy Němcové 2625, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 72080043, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 65 ICm 489/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ZJ Design s. r. o., se sídlem v Pardubicích, Chelčického 686, PSČ 533 51, identifikační číslo osoby 29287723, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, pod sp. zn. KSPA 59 INS 30377/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2022, č. j. 65 ICm 489/2021, 104 VSPH 933/2021-130 (KSPA 59 INS 30377/2019), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 21. září 2021, č. j. 65 ICm 489/2021-108, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“): [1] Zamítl odpůrčí žalobu (podanou 22. února 2021), kterou se žalobce (LIQUIDATORS v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka ZJ Design s. r. o.) domáhal vůči žalovanému [Finančnímu úřadu pro Pardubický kraj (dále též jen „finanční úřad“)]: 1) určení, že právní jednání dlužníka, na jehož základě došlo k úhradě pohledávek žalovaného v celkové výši 1.122.548,15 Kč, je vůči věřitelům dlužníka neúčinné a 2) zaplacení částky 1.122.548,15 Kč do majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 3 odst. 1, § 7, § 235, § 240 odst. 4 písm. a/ a § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a rozhoduje o věci podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jen na základě listinných důkazů – dospěl k následujícím závěrům: 3. Majitel účtu není vlastníkem prostředků uložených na účtu (jejich majitelem je banka). Právní jednání, kterému je odporováno, pak není právním jednáním dlužníka, který nemohl ovlivnit úhradu pohledávek žalovaného na základě exekučních příkazů. 4. Insolvenční soud se přesto dále zabýval tvrzením žalobce, že právní jednání lze zařadit mezi zvýhodňující právní jednání dlužníka, a dospěl k závěru, že o takové právní jednání nešlo, jelikož úhrada daně z přidané hodnoty je právním jednáním obvyklým v obchodním styku (§ 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona) a žalovaný nemohl ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by toto právní jednání mohlo vést k úpadku dlužníka. 5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. ledna 2022, č. j. 65 ICm 489/2021, 104 VSPH 933/2021-130 (KSPA 59 INS 30377/2019): [1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 235, § 240 a § 241 insolvenčního zákona a z ustanovení § 178 a § 190 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: 7. Daňová pohledávka se nezakládá jednáním správce daně, nelze ji tudíž ztotožňovat s pohledávkami, které vznikají v rámci obchodních či jiných soukromoprávních vztahů. Dlužník tím, že žalovanému včas nehradil daňové nedoplatky, neplnil své zákonné povinnosti. Žalovaný proto přistoupil k vymáhání nedoplatků daňovou exekucí, která byla provedena přikázáním pohledávky z účtu dlužníka. Při úhradě nedoplatků prostřednictvím exekuce nejde o „právní úkon“ dlužníka (ten napadené platby neučinil), který (již) nemohl ovlivnit, zda a kdy dojde k jejich úhradě. 8. Pro rozhodnutí ve věci není významné, zda žalovaný věděl, že se dlužník nachází v úpadku a zda placení daně z přidané hodnoty a daně z příjmu lze podřadit úkonům obvyklým v obchodním styku. Žalobcem nastíněný postup by pro správce daně znamenal, že by vždy musel na základě včas uplatněné odpůrčí žaloby vracet do majetkové podstaty všechna plnění, která přijal od dlužníka na úhradu daňových pohledávek za řízení, aniž by se mu dostalo jakéhokoliv uspokojení (pohledávku by nemohl včas přihlásit z důvodu jejího zániku před zahájením insolvenčního řízení). Neúčinným „právním úkonem“ navíc není plnění uložené právním předpisem, přičemž plnění daňové povinnosti je nepochybně úkonem podřaditelným ustanovení § 240 odst. 4 písm. a/ insolvenčního zákona. 9. Lze uzavřít, že úhrada nedoplatků daně z přidané hodnoty a daně z příjmu bankou z účtu dlužníka na základě exekučního příkazu vydaného žalovaným podle § 178 a § 190 daňového řádu není (nemůže být) neúčinným (odpůrčí žalobou podle § 239 insolvenčního zákona napadnutelným) „právním úkonem“. Je určující, že k výplatě došlo z příkazu žalovaného, aniž dlužník mohl aktivně zasáhnout do převodu prostředků na účet žalovaného [„právní úkon“ učinila banka k pokynu žalovaného (nikoli k pokynu dlužníka)]. 10. Insolvenční soud správně poukázal na to, že majitel účtu (ani jiná osoba, jejíž peněžní prostředky byly vloženy nebo poukázány na účet) není vlastníkem těchto peněžních prostředků (ty jsou v majetku banky); oprávnění (nároky) majitele účtu spočívají (jen) v tom, aby podle jeho příkazu, nebo podle příkazu jiných k tomu oprávněných osob, byly z peněžních prostředků na účtu uskutečněny výplaty nebo platby, což představuje pouze „pohledávku z účtu u peněžního ústavu”; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2000, „sen. zn.“ (správně sp. zn.) 21 Cdo 1774/99, uveřejněný pod číslem 4/2001 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 4/2001“) [rozsudek je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. 11. Pro rozhodnutí věci je významné, že dlužník dobrovolně neplnil daňovou povinnost, následkem čehož mu vznikl nedoplatek, jenž byl uhrazen z jeho účtu bankou na základě exekučního příkazu přikázáním pohledávky žalovaného; nestalo se tak z vůle dlužníka jeho „právním úkonem“ (aktivně) nebo jeho opomenutím (pasivitou). Kdyby odvolací soud přitakal úvaze žalobce, pak by všechny exekuce, prováděné na majetku (budoucích) dlužníků (za zachování lhůt pro odpůrčí žaloby), byly bez dalšího neúčinnými „právními úkony“. 12. Úvaha žalobce (i insolvenčního soudu) je navíc nesprávná, nerozlišuje-li mezi „právním úkonem“ žalovaného a exekučním příkazem k úhradě pohledávek (jejichž výplata byla provedena bez součinnosti dlužníka, nezávisle na jeho vůli) na straně jedné a zajištěním daňové pohledávky [jemuž lze za podmínek určených § 235 odst. 1 a § 241 odst. 1 insolvenčního zákona (úspěšně) odporovat, jde-li o plnění, které dlužník poskytl správci daně na základě zajišťovacího příkazu vydaného podle § 167 daňového řádu k zajištění úhrady daně; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 37/2015 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročníku 2019, pod číslem 97)]. 13. Insolvenční soud správně uvedl, že neúčinným „právním úkonem“ není plnění uložené právním předpisem (§ 240 odst. 4 písm. a/ insolvenčního zákona) a převedení finančních prostředků na účet žalovaného nelze považovat za neúčinný „právní úkon“ podle § 235 a násl. insolvenčního zákona. II. Dovolání a vyjádření k němu 14. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. 15. Za dovolacím soudem neřešené má dovolatel tyto právní otázky: [1] Lze podat odpůrčí žalobu podle insolvenčního zákona vůči jednání dlužníka, v jehož důsledku došlo k úhradě nedoplatků daně z přidané hodnoty a daně z příjmů bankou z účtu dlužníka na základě exekučního příkazu na přikázání pohledávky vydaného správcem daně? [2] Lze považovat za neúčinné právní jednání i opomenutí dlužníka při plnění daňových povinností uložených mu zákonem, které vedou k zahájení daňové exekuce, která zvýhodní věřitele (oprávněného) na úkor ostatních věřitelů? 16. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. V mezích uplatně