29 ICdo 131/2022 – Nejvyšší soud

KSUL 46 INS 1681/2008 46 ICm 2952/2016 29 ICdo 131/2022-596 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Ing. Oldřicha Valty, se sídlem v Lounech, Obora 146, PSČ 440 01, jako insolvenčního správce dlužníka KERATECH GROUP a. s., zastoupeného JUDr. Michalem Špirkem, advokátem, se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, PSČ 269 01, proti žalovaným 1/ SVS CONSULTING, v. o. s., se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá 198/34, PSČ 412 01, identifikační číslo osoby 25421000, 2/ S. S., a 3/ L. W., zastoupenému Mgr. Štěpánem Jaklem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, PSČ 412 01, o zaplacení 5 491 720 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 46 ICm 2952/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka KERATECH GROUP a. s., se sídlem ve Štětí, Litoměřická 272, PSČ 411 08, identifikační číslo osoby 25441469, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 46 INS 1681/2008, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2022, č. j. 46 ICm 2952/2016, 103 VSPH 792/2020-531 (KSUL 46 INS 1681/2008), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Třetí žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalobce. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též jen „insolvenční soud“) se žalobce domáhal vůči žalovaným zaplacení částky 5 491 720 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené prvním žalovaným (SVS CONSULTING, v. o. s.) jako insolvenčním správcem dlužníka (KERATECH GROUP a. s.). Druhý a třetí žalovaný byli žalováni jako ručitelé (coby společníci veřejné obchodní společnosti) za závazky prvního žalovaného. 2. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu částečně zpět vůči všem žalovaným, neboť druhý žalovaný uhradil do majetkové podstaty dlužníka částku 800 000 Kč. Následně vzal žalobce žalobu zpět v rozsahu 4 691 720 Kč vůči druhému žalovanému, neboť tato částka mu byla pravomocně přiznána rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. června 2017, sp. zn. 50 T 8/2016, vydaným v trestním řízení vedeném ve věci druhého žalovaného. 3. (Prvním) rozsudkem ze dne 14. září 2018, č. j. 46 ICm 2952/2016-331, vydaným ve vztahu k druhému žalovanému jako částečný rozsudek pro uznání, insolvenční soud vyhověl žalobě ve vztahu k druhému žalovanému ve zbývajícím rozsahu, tj. uložil mu zaplatit částku 189 031,84 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (bod I. výroku), ve vztahu k prvnímu a třetímu žalovaným žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body III. až V. výroku). 4. K odvolání žalobce a druhého žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. května 2019, č. j. 46 ICm 2952/2016, 103 VSPH 996/2018-364 (KSUL 46 INS 1681/2008), rozsudek insolvenčního soudu ze dne 14. září 2018 v bodech II., IV. a V. výroku zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Současně změnil rozsudek v bodě III. výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným. 5. Insolvenční soud (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 18. listopadu 2019, č. j. 46 ICm 2952/2016-435, vydaným ve vztahu k prvnímu žalovanému jako rozsudek pro uznání, uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci částku 4 880 751,84 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 17. srpna 2016 do zaplacení s tím, že v rozsahu plnění prvního žalovaného zaniká plnění třetího žalovaného (bod I. výroku), uložil třetímu žalovanému uhradit žalobci částku 4 880 751,84 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 17. srpna 2016 do zaplacení s tím, že v rozsahu plnění třetího žalovaného zaniká plnění prvního žalovaného (bod II. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním a třetím žalovaným (body III. a IV. výroku). 6. Insolvenční soud – cituje § 76 odst. 1 a § 86 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, § 24 odst. 2 a § 37 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že první žalovaný jednající prostřednictvím druhého žalovaného a za pasivního přihlížení třetího žalovaného porušil právní povinnost spočívající v postupu s odbornou péčí při správě majetku v majetkové podstatě dlužníka. Vzhledem k charakteru činnosti prvního žalovaného (výkon funkce insolvenčního správce) spadala činnost druhého žalovaného při nakládání s prostředky dlužníka získanými ze zpeněžení jeho majetku do činnosti insolvenčního správce, neboť nepostrádá místní, časový a věcný vztah k plnění úkolů prvního žalovaného. Jinými slovy, kriminální činnost jednoho ze společníků není sama o sobě důvodem k závěru o excesivním jednání společníka, které by vedlo ke zproštění odpovědnosti za škodu společnosti a jejího společníka jako ručitele za závazky společnosti. 7. K odvolání třetího žalovaného a žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II. až IV. výroku (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok). 8. Odvolací soud – vycházeje z § 24 odst. 2, § 37 a § 159 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona, § 76 a § 86 obchodního zákoníku, § 2 odst. 2 a § 40 odst. 1 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, a označené judikatury Nejvyššího soudu – dovodil, že již z toho, že druhý žalovaný byl odsouzen (mimo jiné) za trestnou činnost spočívající v porušení povinnosti v insolvenčním řízení, se podává, že (objektivní) odpovědnost prvního žalovaného coby veřejné obchodní společnosti v postavení insolvenčního správce za škodu (na majetkové podstatě dlužníka) vzniklou porušením povinnosti postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí je dána. V situaci, kdy je zjevné, že druhý žalovaný si finanční prostředky přisvojil v rámci výkonu funkce insolvenčního správce, má odvolací soud za absurdní závěr, že odcizení těchto prostředků z majetkové podstaty dlužníka společníkem veřejné obchodní společnosti vylučuje odpovědnost této společnosti coby insolvenčního správce. Má za „nevysvětlitelný“ závěr, jak by se druhý žalovaný v poměrech insolvenčního zákona za daných okolností mohl dopustit excesu. 9. K námitce promlčení uplatněné třetím žalovaným odvolací soud doplnil, že z průběhu insolvenčního řízení je zřejmé, že dlužník bez dispozičních oprávnění k majetkové podstatě (při řešení úpadku konkursem) zjistit škodu (ani její výši) nemohl. Insolvenčnímu správci (žalobci) nepředal funkci (včetně poskytnutí dokumentů a vysvětlení) žádný z žalovaných minimálně ještě v listopadu 2014. Žalobce (současný insolvenční správce dlužníka) tak podal žalobu ještě před uplynutím minimální promlčecí lhůty. 10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal třetí žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 11. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. 12. Dovolatel v dovolání k přípustnosti dovolání výslovně (v čl. II označeném jako „Přípustnost dovolání“) uvádí v souladu s požadavkem plynoucím z § 241a odst. 2 o. s. ř., že dovolání je přípustné pro zodpovězení otázky, která není v relevantní judikatuře Nejvyššího soudu řešena, a to otázky, zda je soud povinen v rámci posouzení platnosti prolomení doložky písemné formy změny smlouvy zkoumat obsahové a formální náležitosti následné dohody smluvních stran o změně formy včetně náležitosti projevené vůle smluvních stran. 13. Na posouzení této otázky však napadené rozhodnutí nespočívá. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení, a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/