29 ICdo 14/2021

Usnesením ze dne 21. února 2018, č. j. MSPH 91 INS XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):

K odvolání insolvenčního navrhovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. srpna 2018, č. j. MSPH 91 INS XY, 2 VSPH XY:

Jako s insolvenčním navrhovatelem (respektive insolvenční navrhovatelkou) již odvolací soud o věci jednal s advokátkou JUDr. Dagmar Mixovou (dále jen „D. M.“), jako správkyní konkursní podstaty V. B., vycházeje z toho, že usnesením ze dne 25. května 2018, č. j. 43 K 1001/2006-1915, ve znění opravného usnesení ze dne 12. července 2018, č. j. 43 K 1001/2006-1943, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „konkursní soud“) prohlásil [podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“)] konkurs na majetek V. B. a správkyní jeho konkursní podstaty ustavil D. M.

O dovolání V. B. proti usnesení odvolacího soudu ze dne 10. srpna 2018 rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. září 2019, č. j. MSPH 91 INS XY, 29 NSČR 107/2019-A-590, tak, že:

Nejvyšší soud již jako s insolvenčním navrhovatelem jednal se společností Sdružená konkurzní v. o. s. (dále jen „veřejná obchodní společnost“), která se na základě usnesení konkursního soudu ze dne 17. července 2018, č. j. 43 K 1001/2006-1948, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 2. listopadu 2018, č. j. 4 Ko 3/2018-2027 (jež nabylo právní moci 9. listopadu 2018), stala novým správcem konkursní podstaty V. B. místo D. M.

Podáním datovaným 5. prosince 2018, došlým insolvenčnímu soudu 10. prosince 2018, podal V. B. proti usnesení odvolacího soudu ze dne 10. srpna 2018 žalobu pro zmatečnost.

Usnesením ze dne 21. října 2019, č. j. 160 ICm XY, insolvenční soud:

Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ ZKV a z ustanovení § 235e a § 235f zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), dospěl k závěru, že V. B. nebyl k podání žaloby pro zmatečnost oprávněn [že se účastníkem insolvenčního řízení místo něj stal správce jeho konkursní podstaty (veřejná obchodní společnost)].

K odvolání V. B. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. června 2020, č. j. 160 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 91 INS XY), potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 21. října 2019 ve výroku o zamítnutí žaloby pro zmatečnost a zrušil je ve výroku o nákladech řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podal V. B. dovolání (doplněné v reakci na vyjádření dlužníka podáními datovanými 6. ledna 2021 a 9. února 2021), jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012, s tím, že napadené rozhodnutí „má ve věci samé zásadní význam“. Odvolacímu soudu pak dovolatel především vytýká, že o odvolání rozhodl, aniž nařídil odvolací jednání, čímž mu odňal právo na přístup k soudu, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dlužník ve vyjádření (a v jeho doplnění z 3. února 2021) navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, maje za to, že V. B. vskutku nebyl oprávněn podat žalobu pro zmatečnost.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, s níž souvisí i otázka rozhodného znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení.

Podle článku II (Přechodná ustanovení), části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jenž nabyl účinnosti 30. září 2017, není-li dále stanoveno jinak, použije se zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány (bod 1.). Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (bod 2.). Odtud plyne (oproti mínění dovolatele), že vzhledem k datu vydání napadeného usnesení (1. června 2020) je pro dovolací řízení v této věci rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že dovolací námitka že odvolací soud odňal dovolateli tím, že o odvolání rozhodl, aniž nařídil odvolací jednání, právo na přístup k soudu, vystihuje z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 3 o. s. ř. Taková vada ale podle ustanovení § 241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. není způsobilým dovolacím důvodem a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání.

Co do závěru, že V. B. přestal být ode dne, kdy konkursní soud prohlásil konkurs na jeho majetek podle zákona o konkursu a vyrovnání (od 25. května 2018), insolvenčním navrhovatelem v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka, když jako správce konkursní podstaty V. B. tímto dnem na jeho místo bez dalšího nejprve vstoupila D. M. a posléze veřejná obchodní společnost, je napadené rozhodnutí souladné se závěry obsaženými přímo pro poměry této věci v usnesení ze dne 24. září 2019, jímž Nejvyšší soud odmítl dovolání V. B. právě proti tomu usnesení odvolacího soudu, proti němuž směřuje žaloba pro zmatečnost (srov. odstavce 4. a 5. výše).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání V. B. bylo odmítnuto, čímž dlužníku vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny advokáta za 1 úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze 14. prosince 2020) určené dle § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), v aktuálním znění.

Jde o věc rozhodovanou v insolvenčním řízení, u které se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč (§ 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu). Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 3.400 Kč. S připočtením částky 714 Kč, odpovídající náhradě za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tak Nejvyšší soud přiznal dlužníku k tíži dovolatele celkem částku 4.114 Kč.

U ostatních účastníků řízení nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení, čemuž odpovídá věta druhá druhého výroku.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud napadeným usnesením odklidil (bez náhrady zrušil) výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně a sám o nákladech odvolacího řízení nerozhodl, Nejvyšší soud na vysvětlenou dodává, že závěry Nejvyššího soudu, jimiž se odvolací soud pro tyto účely zaštítil [při současném poukazu na ustanovení § 170 písm. f/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění pozdějších předpisů] v napadeném usnesení, se uplatní jen pro rozhodování soudu (včetně rozhodování o opravných prostředcích, včetně žaloby pro zmatečnost) v těch insolvenčních řízeních, jež se dostala do druhé fáze (v nichž byl zjištěn úpadek dlužníka). V těch insolvenčních řízení, která skončila „jinými rozhodnutími o insolvenčním návrhu“, tedy ve smyslu ustanovení § 143 insolvenčního zákona odmítnutím insolvenčního návrhu pro vady nebo pro zjevnou bezdůvodnost (písmeno a/), zastavením řízení pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit nebo který se nepodařilo odstranit, nebo pro zpětvzetí insolvenčního návrhu (písmeno b/), nebo (jako v této věci) zamítnutím insolvenčního návrhu (písmeno a/), insolvenční zákon rozhodnutí o náhradě nákladů řízení žádné překážky neklade, ba naopak s takovým rozhodnutím počítá (srov. § 130 odst. 5 insolvenčního zákona). To ostatně potvrzují i rozhodnutí insolvenčního soudu, odvolacího soudu a dovolacího soudu zmíněná v odstavcích 1. až 4. výše. Důvod k aplikaci § 170 písm. f/ insolvenčního zákona tedy při rozhodování o nákladech dovolacího řízení nebyl dán.