29 ICdo 144/2023 – Nejvyšší soud

KSOS 14 INS 24594/2014 14 ICm 446/2016 29 ICdo 144/2023-386 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně Mgr. Ing. Evy Hepperové, se sídlem v Opavě, Komárovská 2438/13, PSČ 746 01, jako insolvenční správkyně dlužníka CS Data, s. r. o., zastoupené Mgr. Veronikou Soukupovou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Lomnici, Tylov 147, PSČ 793 02, proti žalované H. K., zastoupené Mgr. Petrem Knittelem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 871/6, PSČ 702 00, o neplatnost právního jednání a o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 ICm 446/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka CS Data, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Výstavní 1377/44, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 61973629, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 24594/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. června 2023, č. j. 14 ICm 446/2016, 12 VSOL 129/2023-330 (KSOS 14 INS 24594/2014), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. června 2023, č. j. 14 ICm 446/2016, 12 VSOL 129/2023-330 (KSOS 14 INS 24594/2014), a v bodech II. a V. výroku rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2022, č. j. 14 ICm 446/2016-256, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 24. listopadu 2022, č. j. 14 ICm 446/2016-256, zamítl žalobu ze dne 10. února 2016, jíž se žalobkyně (Mgr. Ing. Eva Hepperová, jako insolvenční správkyně dlužníka CS Data, s. r. o.) domáhala určení, že ve výroku blíže specifikované převody finančních prostředků z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalované (H. K.) a výběry finančních prostředků z bankovních účtů dlužníka jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod I. výroku), uložil žalované zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 1 150 000 Kč (bod II. výroku), zastavil řízení co do části, v níž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti ve výroku III. blíže specifikovaných převodů finančních prostředků z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalované a výběrů finančních prostředků z bankovních účtů dlužníka (bod III. výroku), zastavil řízení co do části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 825 717 Kč do majetkové podstaty dlužníka (bod IV. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod V. výroku). 2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: [1] Žalovaná byla od 20. srpna 2009 do 15. října 2010 prokuristkou dlužníka a od 13. září 2010 do 22. srpna 2014 jedinou jednatelkou dlužníka. Společnost SARA TRANUM a. s. byla jediným společníkem dlužníka od 20. května 2010 do 22. srpna 2014. [2] K bankovnímu účtu dlužníka č. 7715060287/0100 měla v rozhodné době dispoziční právo žalovaná. [3] Dne 10. prosince 2012 žalovaná vybrala z bankovního účtu dlužníka v hotovosti částku 150 000 Kč, dne 20. června 2013 částku 30 000 Kč, ve dnech 28. června 2012, 29. června 2012 a 14. prosince 2012 v hotovosti vždy částku 250 000 Kč a dne 10. března 2014 v hotovosti částku 220 000 Kč. 3. Insolvenční soud – cituje zejm. § 235 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), § 194 odst. 5, § 135 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a § 451 a § 456 větu první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) – konstatoval, že žalovaná jako jednatelka dlužníka provedla šest výběrů hotovosti z bankovních účtů dlužníka v souhrnné výši 1 150 000 Kč, přičemž nebylo zřejmé, jaký byl účel těchto výběrů. Žalovaná neunesla důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že vybrané finanční prostředky použila ve prospěch dlužníka. Současně soud dospěl k závěru, že finanční transakce, proti kterým žalobkyně brojila, nebyly ve smyslu § 235 a násl. insolvenčního zákona právními úkony (jednáními). Nebyl tedy dán způsobilý předmět odpůrčí žaloby, avšak v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 21/2020, insolvenční soud posoudil skutkový stav jako bezdůvodné obohacení žalované, neboť se žalobkyně mimo jiné domáhala toho, aby žalovaná navrátila finanční prostředky do majetkové podstaty (byť z titulu neúčinných právních úkonů). 4. K námitce promlčení insolvenční soud uzavřel, že vztah jednatele společnosti s ručením omezeným a této společnosti je vztahem obchodněprávním; proto se na něj použije úprava promlčení podle obchodního zákoníku, přičemž čtyřletá promlčecí doba dle § 397 obch. zák. byla zachována. Ve vztahu k výběru hotovosti ze dne 10. března 2014 soud posuzoval promlčení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a dospěl k závěru, že i v tomto případě byla zachována tříletá promlčecí lhůta. Námitku žalované tak měl za nedůvodnou. Výroky o zastavení řízení soud odůvodnil tím, že žalobkyně potud vzala žalobu zčásti zpět. 5. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II. a V. výroku (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). 6. Odvolací soud dospěl ve shodě s insolvenčním soudem k závěru, že žalovaná neunesla důkazní břemeno (potud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2017, sp. zn. 29 Cdo 6035/2016) ve vztahu k rozhodné skutečnosti, tedy využití vybraných peněžních prostředků ve prospěch dlužníka. Žalovanou navrhovaný důkaz účetnictvím dlužníka nebyl vzhledem k jeho prokázané ztrátě proveditelný a výslech auditora tvrzení žalované neprokázal, neboť ten se vyjadřoval k účetnímu, nikoli faktickému stavu věci. Účetnictví, jímž argumentovala žalovaná, pak vypovídá toliko o stavu evidenčním, nikoliv faktickém. Neprokazuje tedy přímo (dostatečně), že žalovaná skutečně fakticky vybrané finanční prostředky vložila do pokladny dlužníka. 7. Za správné odvolací soud považoval i posouzení námitky promlčení, k čemuž odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. K námitce, že žalobkyně vylíčila rozhodné skutečnosti podstatné pro posouzení nároku na plnění z bezdůvodného obohacení až při jednání dne 22. července 2021, uvedl (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu), že jiné právní posouzení skutkově vymezeného nároku žalobkyní není změnou žaloby; soud může tvrzený a zjištěný skutkový stav posoudit odlišně od právního názoru žalobce. Naopak, lze-li na základě zjištěného skutkového stavu věci žalobci přiznat plnění, kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud žalobu zamítnout, i když se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu. Tvrzení žalobkyně při jednání dne 22. července 2021 tedy nebylo změnou žaloby, neboť nedošlo ke změně žalobou uplatněného skutku. Tato skutečnost proto nemohla mít vliv na běh promlčecích lhůt. 8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí (dle obsahu dovolání) na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, a otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 9. Dovolatelka především zpochybňuje právní závěr, podle něhož na závazkové vztahy vzniklé při výběru hotovosti z bankovních účtů společnosti v roce 2012 dopadá § 261 odst. 3 písm. f/ obch. zák. a dle kterého se má jednat o tzv. absolutní obchod. Domnívá se, že za použití teleologického a logického výkladu je nutné dospět k závěru, že nejde o vztah mezi obchodní společností a jejím orgánem, který souvisí s výkonem funkce jednatele, neboť provedením výběru hotovosti z bankovních účtů společnosti lze pověřit kteréhokoliv jejího zaměstnance. Jde tedy o činnost bez vazby k výkonu funkce orgánu společnosti. 10. Dovolatelka dále namítá, že postup soudů co do přenesení důkazního břemene se opírá o právní normy, jež na danou věc nedopadají, a má jej za chybný. Konstatuje, že ve věci náhrady škody vzniklé porušením povinnosti postupovat s péčí řádného hospodáře (§ 135 odst. 2 ve spojení s § 194 odst. 5 obch. zák.) postačí, aby žalující strana tvrdila a prokázala, že žalovaná jako jednatelka společnosti vybrala z jejího bankovního účtu finanční prostředky, aniž bylo zřejmé, jak byly využity. Na žalované pak je, aby prokázala, že prostředky byly využity ve prospěch společnosti. Nicméně u bezdůvodného obohacení musí být prokázáno, že žalovaná na úkor žalující strany získala majetkovou výhodu bez právního důvodu nebo z právního důvodu, jenž odpadl. V daném případě bylo tedy na žalobkyni, aby prokázala, že se žalovaná na úkor dlužníka bezdůvodně obohatila. Dovolatelka též zpochybňuje provedené dokaz