29 ICdo 149/2017 – Nejvyšší soud

KSBR 29 INS XY 70/29 ICm XY 29 ICdo 149/2017-370 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Martiny Skřivánkové, se sídlem v Brně - Zábrdovicích, Příkop 843/4, PSČ 602 00, jako insolvenční správkyně dlužníka B., proti žalovanému UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., se sídlem v Praze 4 - Michli, Želetavská 1525/1, PSČ 140 92, identifikační číslo osoby 64948242, o určení neúčinnosti právních úkonů a vydání částky 3,5 miliónu Kč do majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 70/29 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka B., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 29 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. června 2017, č. j. 29 ICm XY, 14 VSOL XY (KSBR 29 INS XY), takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. června 2017, č. j. 29 ICm XY, 14 VSOL XY (KSBR 29 INS XY), kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech III. a IV. výroku, jakož i v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení. II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. června 2017, č. j. 29 ICm XY, 14 VSOL XY (KSBR 29 INS XY), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Rozsudkem ze dne 31. ledna 2017, č. j. 70/29 ICm XY, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 28. února 2017, č. j. 70/29 ICm XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“): 1/ Určil, že právní úkon dlužníka (B.), a to splacení úvěru ve výši 3.500.000 Kč, platbami uskutečněnými v době od 4. srpna 2011 do 18. října 2011, ve výroku konkretizovanými, je neúčinný (bod I. výroku). 2/ Uložil žalovanému [UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. (dále též jen „banka“)] vydat do majetkové podstaty dlužníka do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 3,5 miliónu Kč (bod II. výroku). 3/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku). 4/ Uložil žalovanému zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů řízení částku 1.488 Kč a na soudním poplatku částku 2.000 Kč (bod IV. výroku). [2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 235, § 237 odst. 1, § 239 odst. 1, 3 a 4 a z ustanovení § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: [3] Právní úkony (jednotlivé platby označené ve výroku, uskutečněné ve prospěch žalovaného jako úhrady na splacení úvěru poskytnutého dlužníku) jsou neúčinnými právními úkony. [4] S výjimkou platby ze dne 3. října 2011, poskytnuté žalovanému přímo dlužníkem, šlo o platby dlužníkových dlužníků, jimž dal dlužník pokyn, aby platby zasílali na jeho účet vedený u žalovaného jako účet, z nějž žalovaný dlužníku odepisoval (dle jejich dohody) splátky kontokorentního úvěru. [5] Dlužník tedy v průběhu roku 2011 prostřednictvím svých dlužníků vědomě hradil žalovanému dluh z kontokorentního úvěru ve výši 3,5 miliónu Kč, ač v té době měl více věřitelů s pohledávkami v řádu několika miliónů Kč, které byly delší dobu po splatnosti a na něž nehradil ničeho. Tím žalovaného jako svého věřitele zvýhodnil. Předmětné právní úkony tak jsou zvýhodňujícími právními úkony, v jejichž důsledku se žalovanému dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu, na čemž ničeho nemění ani to, že pohledávka žalovaného z kontokorentního úvěru byla zajištěna zástavním právem váznoucím na nemovitostech ve vlastnictví manželů B. (společníků dlužníka) a směnkou avalovanou těmito manžely. Zajištění totiž mělo být realizováno postupem dle insolvenčního zákona v rámci insolvenčního řízení. [6] Předmětné právní úkony sice lze považovat za právní úkony učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku, na jejichž základě dlužník obdržel přiměřené protiplnění, osoba, v jejíž prospěch byly učiněny (žalovaný), však mohla při náležité pečlivost poznat, že dlužník je v úpadku (§ 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona). [7] Ve smlouvě o business provozním úvěru ze dne 16. září 2009, ve znění dodatku ze dne 15. září 2010 (dále jen „úvěrová smlouva“) bylo ujednáno, že za trvání smluvního vztahu bude dlužník předkládat žalovanému kompletní řádnou účetní uzávěrku – kopii daňového přiznání za poslední uzavřené účetní období, včetně všech povinných příloh, popřípadě zprávu auditora k účetní závěrce, a to minimálně jedenkrát ročně, vždy nejpozději do 1 měsíce po podání přiznání k dani z příjmu příslušnému správci daně, jakož i aktuální potvrzení příslušného finančního úřadu, ze kterého bude vyplývat, že dlužník nemá evidovány žádné nedoplatky, splátkové kalendáře ani posečkání s daňovou povinností a aktuální potvrzení příslušné správy sociálního zabezpečení, ze kterého bude vyplývat, že dlužník nemá evidovány žádné nedoplatky, splátkové kalendáře ani posečkání s povinností úhrady sociálního pojištění. Obdobné listiny byl dlužník (podle smluvních podmínek) povinen předložit žalovanému před čerpáním úvěru (a žalovaný si zjevně před povolením čerpání úvěru finanční situaci dlužníka důkladně prověřoval). Kdyby tak žalovaný důsledně činil i za trvání smluvního vztahu, zejména v roce 2011, pak by musel zjistit, že dlužník má dluhy po lhůtě splatnosti, konkrétně dluhy na daních vůči státu, dluhy vůči zdravotním pojišťovnám i dluhy vůči dalším subjektům. Dlužníku byla vyměřena i řada penalizací, z čehož je patrno, že dluhy nesplácel nebo je splácel s prodlením. [8] Jako společnost, která se profesionálně zabývá poskytováním úvěrů, je žalovaný odborně vybaven pro zkoumání ekonomického stavu společnosti (rozuměj dlužníka) a musel zjistit, že dlužník byl v roce 2011 ve stavu úpadku. Za tohoto stavu si žalovaný musel být vědom toho, že přijímá-li platby na úhradu své pohledávky od dlužníka, který nesplácí dluhy dalším věřitelům, je tím zvýhodněn na jejich úkor. Žalovaný je tedy povinen vydat do „konkursní“ (správně majetkové) podstaty prospěch, který těmito úkony získal. [9] Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno 8. února 2012, takže právní úkony, jichž se žaloba týká, byly učiněny v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení, přičemž samotná žaloba byla podána 26. července 2013, tedy do 1 roku od „prohlášení konkursu“ na majetek dlužníka, tedy od 2. srpna 2012. [10] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. června 2017, č. j. 29 ICm XY, 14 VSOL XY (KSBR 29 INS XY): 1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). 2/ Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni (JUDr. Martině Skřivánkové, jako insolvenční správkyni dlužníka) do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 156 Kč (druhý výrok). [11] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 235, § 236 odst. 1, § 237 odst. 1, § 239 odst. 1 a 4 a § 241 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí a po doplnění dokazování k následujícím závěrům: [12] Insolvenční soud správně vyhodnotil, že žalobu podala aktivně legitimovaná insolvenční správkyně proti pasivně legitimovanému žalovanému, který má povinnost vydat dlužníku plnění z odporovaných úkonů dle ustanovení § 239 odst. 1 insolvenčního zákona. [13] Z insolvenčního spisu dlužníka vyplývá, že insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno 8. února 2012, o úpadku dlužníka bylo rozhodnuto 2. srpna 2012 a žaloba byla podána 26. července 2013. Žaloba tedy byla podána (v intencích ustanovení § 241 odst. 3 insolvenčního zákona) ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Odporované úkony dlužníka byly učiněny v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení (§ 241 odst. 4 insolvenčního zákona). Dlužník nemá vůči žalovanému postavení osoby blízké, ani s ním netvoří koncern, takže se neuplatní tříletá lhůta dle ustanovení § 241 odst. 4 insolvenčního zákona, jak nesprávně dovodil insolvenční soud. [14] Ze spisu a z insolvenčního spisu dlužníka vyplývá správnost skutkových zjištění insolvenčního soudu o tom, ve kterých dnech a jaké částky platili na účet žalovaného dlužník (3. října 2011, 700.000 Kč), jednatelka dlužníka V. B. (dále jen „V. B.“) [11. srpna 2011, 226.000 Kč] a dlužníkovi dlužníci, jakož i skutkových zjištění o uzavření úvěrové smlouvy a jejího dodatku, a skutkových zjištění z výpovědi obou svědkyň ohledně důvodů placení faktury č. 20110077 na účet žalovaného. Žalobkyně nepopírala čerpání kontokorentního úvěru dlužníkem a žalovaný nepopíral, že předmětné platby byly zaplaceny na označený účet a použity žalovaným ke splacení dlužníkova úvěru. [15] Insolvenční soud též správně vyhodnotil, že platba je právním úkonem. K argumentaci odvolatele, že (s výjimkou plateb samotného dlužníka a jeho jednatelky) nešlo o platby dlužníka