29 ICdo 172/2023 – Nejvyšší soud

KSBR 26 INS 4979/2008 74 ICm 2670/2018 29 ICdo 172/2023-603 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce MIPL, spol. s r. o., se sídlem v Uherské Brodě, Šumická 2325, PSČ 688 01, identifikační číslo osoby 47 91 10 34, proti žalovaným 1) FAL Services s. r. o., se sídlem v Horní Suché, Na Františku 1370/5, PSČ 735 35, identifikační číslo osoby 28 56 60 84, zastoupenému Mgr. Romanou Mrózkovou, advokátkou, se sídlem v Havířově, Široká 590/3, PSČ 736 01, a 2) Dalmine Investment s. r. o., se sídlem v Kožichovicích, Žďárského 188, PSČ 674 01, identifikační číslo osoby 04 48 04 14, zastoupenému Mgr. Pavlem Rajznauerem, advokátem, se sídlem v Pozlovicích, Nivy II 348, PSČ 763 26, o určení vlastnického práva, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 74 ICm 2670/2018, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 26 INS 4979/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2023, č. j. 74 ICm 2670/2018, 13 VSOL 94/2023-571 (KSBR 26 INS 4979/2008), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 26. května 2020, č. j. 74 ICm 2670/2018-275: Odmítl žalobu, kterou se žalobce (MIPL, spol. s r. o.) domáhal vůči žalovaným [1) FAL Services s. r. o. a 2) Dalmine Investment s. r. o.] určení, že je vlastníkem (označených) nemovitostí, zapsaných na LV č. 8581 pro k. ú. a obec Uherský Brod, vedeném Katastrálním úřadem pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Uherský Brod (dále jen „označené nemovitosti“ [výrok I.]. Zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vůči žalovaným určení, že: označené nemovitosti náleží do „majetkové podstaty konkursu sp. zn. KSBR 26 INS 4979/2008“ vedeného u insolvenčního soudu (výrok II.), kupní smlouva uzavřená 30. června 2017 mezi prvním žalovaným (jako prodávajícím) a druhým žalovaným (jako kupujícím), jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k označeným nemovitostem, je neplatná (výrok III.), a veřejná dražba konaná dne 19. prosince 2014 ve Zlíně u Dražební společnosti MORAVA s. r. o., „na podkladě“ dražební vyhlášky č. 657-DD/14 ze dne 13. listopadu 2014 a evidovaná na centrální adrese pod č. 10951119 [šlo o veřejnou dražbu dobrovolnou podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (dále též jen „veřejná dražba“)], je zdánlivým právním jednáním (výrok IV.). Rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. a VI.). Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 27. května 2021, č. j. 74 ICm 2670/2018, 11 VSOL 414/2020-335 (KSBR 26 INS 4979/2008), zrušil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 26. května 2020 ve výroku I. o odmítnutí žaloby o určení vlastnického práva žalobce k označeným nemovitostem, včetně výroků o náhradě nákladů řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (první výrok); jinak rozsudek insolvenčního soudu v zamítavých výrocích ve věci samé potvrdil (druhý výrok). Rozsudkem ze dne 7. září 2022, č. j. 74 ICm 2670/2018-498, insolvenční soud zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vůči žalovaným určení vlastnického práva k označeným nemovitostem (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky II. až IV.). Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30. května 2023, č. j. 74 ICm 2670/2018, 13 VSOL 94/2023-571 (KSBR 26 INS 4979/2008), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud – cituje § 551, § 552, § 553 odst. 1, § 554 a § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a § 7, § 53, § 286, § 287, § 293 odst. 1 a § 295 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a vycházeje ze skutkového stavu (správně a úplně) zjištěného insolvenčním soudem – dospěl k následujícím závěrům: 1) V projednávané věci nebyl soud oprávněn hodnotit (ne)platnost veřejné dražby, a to ani jako otázku předběžnou, když veřejná dobrovolná dražba je neplatná, jen tehdy, vyslovil-li její neplatnost soud. 2) Věřitelský výbor souhlasil s (opakovanou) dražbou majetku dlužníka za určenou cenu (a s možností jejího snížení), včetně uzavření smlouvy s dražební společností, jakož i s vyloučením (konkretizovaných) pohledávek a části movitých věcí dlužníka. Podle dražební vyhlášky ze dne 13. listopadu 2014 byl dražen „areál MIPL“, kterým byl (označený) soubor movitých a nemovitých věcí (zahrnující označené nemovitosti), včetně pohledávek a ochranných známek dlužníka (žalobce). Předmět dražby byl z dražební vyhlášky „jasně seznatelný a byl označen nezaměnitelným způsobem“. Tvrzení žalobce, podle něhož byla součástí draženého majetku (jedné z označených nemovitostí) i budova vrátnice, která však předmětem dražby nebyla (byla zpeněžena následně prodejem mimo dražbu), není z hlediska určení draženého majetku významné; i v tomto směru žalobce zpochybňuje platnost veřejné dražby. 3) Věřitelé TIPAFROST, a. s. (dále jen „věřitel T“) a Komerční banka, a. s. nebyli vyloučeni z účasti na hlasování věřitelského výboru; jejich pohledávky za dlužníkem byly na přezkumném jednání zjištěny. 4) Tvrzeními, podle nichž jednání insolvenčního správce dlužníka, věřitelského výboru, dražebníka a vydražitele nebylo v souladu s dobrými mravy a odporovalo § 547 a § 580 o. z., když insolvenční správce a věřitelský výbor preferovali své zájmy na úkor zájmů ostatních věřitelů a poskytli neoprávněnou výhodu věřiteli T, žalobce (opět) zpochybňuje platnost veřejné dražby; takovou otázku nebyl oprávněn insolvenční soud hodnotit (ani jako předběžnou). 5) Je správný závěr insolvenčního soudu, že veřejná dražba nebyla zdánlivá (viz požadavky určené rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 21 Cdo 3084/2010); dostatečně určitě byl vymezen i její předmět. 6) Nabyvatel označených nemovitostí (první žalovaný) nebyl osobou, u níž by byl dán zákaz nabývání majetku z majetkové podstaty bez souhlasu (insolvenčního) soudu, když nebyl osobou uvedenou v § 295 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 NSČR 112/2019, a ze dne 30. června 2021, sen. zn. 29 NSČR 48/2019). Navíc, první žalovaný byl zapsán do obchodního rejstříku „18. října 2008“ (správně 18. listopadu 2008), přičemž insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno dne 8. prosince 2008; je tak vyloučeno, aby byl osobou, která vykonávala v posledních třech letech před zahájením insolvenčního řízení nebo po jeho zahájení rozhodující vliv na provoz podniku dlužníka, nebo podstatnou měrou ovlivňovala jeho jinou majetkovou činnost. Užíval-li označené nemovitosti s poukazem na kupní smlouvu ze dne 19. ledna 2009, kterou insolvenční soud v řízení vedeném pod sp. zn. 23 Cm 11/2009 vyhodnotil jako neplatnou (viz rozsudek insolvenčního soudu ze dne 30. listopadu 2009, č. j. 23 Cm 11/2009-97, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. října 2020, č. j. 12 Cmo 5/2010-136), nevykonával tím vliv na provoz podniku, nýbrž konal v dobré víře, že je jejich vlastníkem. 7) Kupní smlouvu ze dne 30. června 2017 uzavřel první žalovaný (jako prodávající) s druhým žalovaným (jako kupujícím) mimo režim insolvenčního řízení; zákaz nabývání majetku se na tyto osoby nevztahuje. Nadto ani opačný závěr by neměl za následek obnovení vlastnického práva žalobce k označeným nemovitostem. 8) Dalším důvodem pro zamítnutí žaloby je nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce. Jakkoli dlužník prohlášením konkursu neztrácí způsobilost být účastníkem řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty, ani způsobilost procesní, žalobu jím podanou po prohlášení konkursu „pro nároky, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, je třeba zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k majetku podstaty přešla na insolvenčního správce“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněný pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2022, sen. zn. 29 NSČR 25/2022). Proto odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu jako věcně správný. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), k řešení následujících právních otázek (podle jeho názoru) dílem Nejvyšším soudem nezodpovězených, dílem vyřešených odvolacím soudem v rozporu s (označenou) judikaturou Nejvyššího soudu: 1) Přísluší dlužníku v insolvenčním řízení (žalobci) aktivní věcná legitimace k podání vlastnické žaloby či žaloby, ve které se domáhá majetku náležejícího do majetkové podstaty, když insolvenční správce tento majetek ignoruje? 2) Vylučuje dobrá víra osoby uvedené v § 295 odst. 2 písm. b) i