29 ICdo 205/2023 – Nejvyšší soud

KSUL 43 INS 4486/2017 43 ICm 3518/2018 29 ICdo 205/2023-274 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce PhDr. Pavla Körnera, Ph.D., se sídlem v Ústí nad Labem, Alešova 147/10, PSČ 400 01, identifikační číslo osoby 02735148, jako insolvenčního správce dlužníka DE IURE, s. r. o., zastoupeného Mgr. et Mgr. Milanem Svobodou, advokátem, se sídlem v Děčíně, Tyršova 1434/4, PSČ 405 02, proti žalovanému QINN INVEST s. r. o., se sídlem v Chomutově, Mánesova 4757, PSČ 430 01, identifikační číslo osoby 60281359, zastoupenému JUDr. Ing. Helenou Horovou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Praze 4, V luhu 754/18, PSČ 140 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 43 ICm 3518/2018 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka DE IURE, s. r. o., se sídlem v Chomutově, Na Příkopech 3698/23, PSČ 430 01, identifikační číslo osoby 26955491, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 43 INS 4486/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2023, č. j. 43 ICm 3518/2018, 105 VSPH 431/2023-257 (KSUL 43 INS 4486/2017), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) dne 11. prosince 2018 se žalobce (PhDr. Pavel Körner, Ph.D., jako insolvenční správce dlužníka DE IURE, s. r. o.) domáhal vůči žalovaným QINN INVEST s. r. o. (dále též jen „žalovaný“) a Tesco Stores ČR a. s. (dále jen „společnost T“) určení neúčinnosti právního úkonu v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSUL 43 INS 4486/2017, a to platby ve výši 10 620 489,99 Kč, provedené společností T na pohledávku žalovaného, a dále vydání částky 10 620 489,99 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 25. dubna 2017 do zaplacení „oběma společnostmi společně a nerozdílně“. 2. Rozsudkem ze dne 27. září 2022, č. j. 43 ICm 3518/2018-187, insolvenční soud (mimo jiné) zamítl žalobu vůči žalované společnosti T ohledně obou žalobcem požadovaných výroků. Rozsudek v tomto rozsahu nabyl právní moci dne 23. února 2023; v řízení tak bylo pokračováno pouze s žalovaným. 3. Usnesením ze dne 9. března 2023, č. j. 43 ICm 3518/2018-214, insolvenční soud spojil řízení o povinnosti žalovaného vydat do majetkové podstaty dlužníka plnění ve výši 10 620 489,99 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 25. dubna 2017 do zaplacení ke společnému řízení s řízením vedeným u insolvenčního soudu pod sp. zn. 43 ICm 3514/2018. 4. Předmětem řízení tak zůstal jen požadavek žalobce vůči žalovanému na určení neúčinnosti právního úkonu v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSUL 43 INS 4486/2017, a to platby ve výši 10 620 489,99 Kč provedené společností T na pohledávku žalovaného. Insolvenční soud rozsudkem ze dne 19. dubna 2023, č. j. 43 ICm 3518/2018-230, tuto žalobu zamítl (bod I výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II výroku). 5. Insolvenční soud dospěl k závěru, že se žalobce nemůže žalobou úspěšně domáhat určení neúčinnosti právního jednání, kterým žalovaný přijal platbu od třetí osoby – společnosti T, neboť šlo o právní jednání, kde na žádné straně vztahu nefiguroval insolvenční dlužník. 6. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek insolvenčního soudu potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 7. Odvolací soud vyšel z toho, že: [1] Dlužník (DE IURE, s. r. o.) uzavřel dne 10. května 2006 se společností T smlouvu o dílo na výstavbu obchodního centra v Jirkově (dále jen „smlouva o dílo“). [2] Dne 3. března 2017 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka. Usnesením ze dne 11. prosince 2017, č. j. KSUL 43 INS 4486/2017-A-30, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil žalobce. [3] Žalobce, jako insolvenční správce dlužníka, při své činnosti zjistil, že dlužník eviduje vůči společnosti T pohledávku ve výši 11 551 378,99 Kč z titulu úhrady zádržného, plynoucí ze smlouvy o dílo (dále jen „pohledávka ze zádržného“), a vyzval společnost T k úhradě této pohledávky na účet majetkové podstaty. V odpovědi na tuto výzvu společnost T žalobci sdělila, že dne 24. dubna 2017 uhradila část uvedené pohledávky v rozsahu 10 620 489,99 Kč na bankovní účet žalovaného, neboť od dlužníka obdržela oznámení o zřízení zástavního práva ze dne 24. srpna 2016 k pohledávce dlužníka (ze zádržného) ve prospěch žalovaného a byla vyzvána k plnění na účet žalovaného. Ve zbylém rozsahu (930 889 Kč) byla podle sdělení společnosti T pohledávka uhrazena na základě exekučního příkazu JUDr. Kataríny Maisnerové. [4] V řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. 43 ICm 3514/2018 byla podána žaloba, jíž se týž žalobce domáhá vůči stejnému žalovanému určení, že zástavní smlouva uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným, jejímž předmětem je zřízení zástavního práva k pohledávce ze zádržného (dále jen „zástavní smlouva“), je v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka neúčinným právním úkonem, jakož i určení, že úkon, kterým došlo k oznámení dlužníka, jež bylo adresováno společnosti T, o uzavření zástavní smlouvy, je v insolvenčním řízení dlužníka neúčinný. 8. Odvolací soud uvedl, že insolvenční správce může odpůrčí žalobou podle § 235 a § 239 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), napadnout pouze právní jednání dlužníka, ať už jde o právní jednání ve smyslu § 111 insolvenčního zákona, nebo právní jednání předpokládaná v § 240, § 241 a § 242 insolvenčního zákona. Žalobce v průběhu řízení zpochybňoval existenci zajišťované pohledávky (žalovaného vůči dlužníku), respektive uvedl, že mu zástavní smlouvu nepředal statutární orgán dlužníka ani žalovaný nebo společnost T; bez této smlouvy nelze posoudit její platnost. Žalovaný v tomto řízení k opakované výzvě insolvenčního soudu odmítl předložit zástavní smlouvu, takže nebylo možno posoudit, zda taková smlouva existuje a zda jde o smlouvu platnou. Podle odvolacího soudu to však není významné, neboť v žádném z předjímaných případů by platba provedená společností T na účet žalovaného nepředstavovala právní jednání přičitatelné dlužníku. 9. Odvolací soud uzavřel, že požadavku žalobce na určení neúčinnosti platby ve výši 10 620 489,99 Kč, provedené společností T na pohledávku žalovaného, nemůže být vyhověno již proto, že platbu nelze považovat za právní jednání dlužníka ve smyslu § 235 insolvenčního zákona, výlučně jemuž by mohl žalobce jako insolvenční správce dlužníka podle § 239 insolvenčního zákona odporovat. 10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí z části závisí na posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a z části jde o otázku dosud neřešenou. Uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel namítá, že se měl odvolací soud odchýlit od závěrů Nejvyššího soudu obsažených v rozsudcích ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, a ze dne 31. ledna 2022, sen. zn. 29 ICdo 12/2020, uveřejněných pod čísly 60/2014 a 101/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2014“ a „R 101/2022“), když své rozhodnutí založil na názoru, že nelze odporovat zprostředkované úhradě dlužníkova dluhu prostřednictvím přímé platby dlužníkova dlužníka k rukám věřitele dlužníka. Stejně tak se měl odvolací soud odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 3815/2014 a sen. zn. 29 ICdo 72/2014, pojednávajících o zásadě poměrného uspokojování nároků (nezajištěných) věřitelů. 12. Pro případ, že dovolací soud bude mít za to, že R 101/2022 na věc nedopadá, formuluje dovolatel (coby dovolacím soudem neřešenou) otázku, zda je možné podle § 111 či § 235 insolvenčního zákona odporovat platbě realizované osobou odlišnou od dlužníka na závazek dlužníka vedoucí k částečnému nebo úplnému zániku závazku dlužníka, kdy se zároveň platbou zmenšuje majetková podstata dlužníka (zánikem dlužníkovy pohledávky vůči osobě, která platbu provedla). 13. Potud argumentuje, že kdyby společnost T uhradila dlužníku pohledávku ze zádržného a ten by následně uhradil pohledávku žalovanému, pak by šlo o odporovatelné právní jednání, zatímco v posuzované věci o odporovatelné jednání nejde. Takový postup dovolatel považuje za „absurdní a formalistický“. Dále dovolatel (v řízení opakovaně) uvádí příklad provedení platby platební kartou, při jejíž realizaci rovněž vždy jde o (