29 ICdo 24/2012 – Nejvyšší soud

MSPH 99 INS 4289/2011 99 ICm 2581/201129 ICdo 24/2012ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Igorem Velebou, advokátem, se sídlem v Brně, Koliště 259/55, PSČ 602 00, proti žalovanému Ing. Tomáši Zůzovi, se sídlem v Praze 10, Kodaňská 45, PSČ 101 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka ABB ENERGO, a. s., zastoupenému JUDr. Lambertem Halířem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kroftova 329/1, PSČ 150 00, o určení pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 99 ICm 2581/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ABB ENERGO, a. s., se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Nám. 14. října 1307/2, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 26246767, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 99 INS 4289/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2012, č. j. 99 ICm 2581/2011, 101 VSPH 69/2012-44 (MSPH 99 INS 4289/2011), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 18. ledna 2012, č. j. 199 ICm 2581/2011-26, Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) v řízení vedeném vůči žalovanému insolvenčnímu správci dlužníka ABB ENERGO, a. s. určil, že pohledávka žalobce (J. S.) ve výši 10 359 655,78 Kč z titulu neuhrazené půjčky s příslušenstvím a smluvní pokuty, je po právu co do výše, pravosti a pořadí s tím, že nárok bude uspokojen pouze ze zpeněžení majetku poskytnutého dlužníkem k zajištění (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že: 1/ Žalobce uzavřel s R. B. (dále jen „R. B.“) dne 4. února 2008 smlouvu o půjčce, podle které žalobce poskytl R. B. bezhotovostním převodem celkem 21 650 000 Kč, s tím, že R. B. tuto částku vrátí žalobci včetně příslušenství (sjednaného úroku ve výši 15 %) do 11. dubna 2008. 2/ Žalobci byla vrácena částka 18 700 000 Kč, což dokládají výpisy z účtu u Komerční banky, a. s. z 13. června 2008, 12. září 2009 a 12. prosince 2008. 3/ Žalobce (jako zástavní věřitel) uzavřel s ABB ENERGO, a. s. (jako zástavním dlužníkem) dne 24. října 2008 smlouvu o zřízení zástavního práva (dále jen „zástavní smlouva“) k pozemku parc. č. 598/61 o výměře 1 030 , zapsanému v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm Praha-západ na LV č. 968 (dále jen „pozemek“), k zajištění pohledávky žalobce za R. B. ve výši 21 650 000 Kč s příslušenstvím, s tím, že na tuto pohledávku byla do data uzavření zástavní smlouvy splacena částka 7 700 000 Kč. 4/ Usnesením ze dne 20. června 2011, č. j. MSPH 99 INS 4289/2011-A-20, zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek. Insolvenčním správcem ustanovil žalovaného. 5/ Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dvě pohledávky za dlužníkem v celkové výši 10 429 526,33 Kč, obě s právem na uspokojení ze zajištění tvořeného pozemkem dle zástavní smlouvy. 6/ Při přezkumném jednání konaném 31. srpna 2011, jehož se žalobce zúčastnil, popřel žalovaný (insolvenční správce) pohledávky žalobce „co do pravosti, výše a pořadí“. Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že žalobce řádně prokázal existenci pohledávek za R. B. (coby osobním dlužníkem) s právem na uspokojení ze zajištění, které budou uspokojeny zpeněžením předmětu zástavy. Námitku žalovaného, podle níž by se vzhledem k hodnotě zajištění nemělo podle ustanovení § 179 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), k pohledávce přihlížet, měl insolvenční soud za právně nevýznamnou, když při posouzení výše zajištění ve smyslu označeného ustanovení je podstatné, v jaké výši je přihlášená pohledávka zajištěna dle zástavní smlouvy, nikoliv jakou skutečnou hodnotu má předmět zajištění (samotná zástava). K tomu dodal, že v dané věci je přihlášená pohledávka zjištěna v celé výši, byť je možné (pravděpodobné), že výtěžek zpeněžení zástavy nepřesáhne 50 % výše pohledávky. Tato skutečnost však podle insolvenčního soudu není právně významná pro posouzení „pravosti“ přihlášené pohledávky. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. dubna 2012, č. j. 99 ICm 2581/2011, 101 VSPH 69/2012-44 (MSPH 99 INS 4289/2011), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu, s tím, že v bodu I. výroku jej potvrdil ve znění, že se určuje pravost pohledávky žalobce za dlužníkem ze zajištění ve výši 10 359 655,78 Kč, která bude v insolvenčním řízení dlužníka uspokojena v rozsahu zajištění, a to do výše výtěžku zpeněžení pozemku (první výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud přisvědčil závěru insolvenčního soudu, že žalobce je zajištěným věřitelem (ve smyslu § 2 písm. g/ insolvenčního zákona), přičemž neshledal důvodnou námitku, že zástavní smlouva je absolutně neplatná podle § 39 obchodního zákoníku (správně § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“), když jí dlužník měl zkrátit možnost uspokojení ostatních svých věřitelů. K tomu, aby soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti zástavní smlouvy pro obcházení insolvenčního zákona, by žalobce (správně žalovaný) musel navrhnout a předložit důkazy o tom, že eventuálně nejen dlužník, ale současně i žalobce uzavřeli zástavní smlouvu s úmyslem zkrátit uspokojení věřitelů z majetku insolvenčního dlužníka. Takové důkazy však žalovaný ani nenavrhl. Měl-li takový úmysl při uzavření zástavní smlouvy jen dlužník, může to mít za následek pouze neúčinnost zástavní smlouvy ve smyslu § 235 a násl. insolvenčního zákona, kterou si soud v tomto incidenčním sporu nemůže řešit jako otázku předběžnou (§ 235 odst. 2 insolvenčního zákona). Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalovaného, že k přihlášce žalobce se nepřihlíží ve smyslu § 178 insolvenčního zákona. Podle odvolacího soudu se označené zákonné ustanovení nevztahuje na danou věc, neboť přezkoumání hodnoty zajištěné pohledávky upravuje § 179 insolvenčního zákona. V řízení pak nebylo prokázáno, že žalobce má právo na uspokojení ze zajištění přihlášené pohledávky v rozsahu menším než 50 % hodnoty zajištění uvedeného v přihlášce nebo že má právo na uspokojení ze zajištění v pořadí horším. Žalovaný vychází z mylného názoru (míní odvolací soud), že zajištění pohledávky se nebude uspokojovat vždy, když bude hodnota zajištění nižší než 50 % hodnoty zajišťované pohledávky. To však z § 179 insolvenčního zákona dovodit nelze. Hodnota zajištění ve smyslu zkoumaného ustanovení se zjišťuje jen ze zajištění uvedeného v přihlášce (jímž byl v dané věci pozemek). Jen v případě, že by v přihlášce jako zajištění žalobce uvedl např. pozemek, a v průběhu incidenčního řízení by bylo prokázáno, že předmětem zástavy byla pouze jeho část, šlo by o případ předvídaný v § 179 insolvenčního zákona. Důvod, proč odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu „ve správném znění“, spočívá v nepřesném znění žalobního návrhu a jeho nedostatečném upřesnění insolvenčním soudem co do specifikace předmětu zajištění. Proto odvolací soud formuloval výrok rozhodnutí způsobem, aby z něj bylo jednoznačně patrné, že ve výroku uvedená pohledávka žalobce za třetí osobou odlišnou od insolvenčního dlužníka bude v insolvenčním řízení uspokojena jen do výše výtěžku zpeněžení předmětu zástavy, jak to vyplývá z § 167 insolvenčního zákona. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje jak z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že jde o měnící rozhodnutí, tak z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně dovolatel – cituje ustanovení § 201 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona – tvrdí, že buď byla pohledávka žalobce (podle rozsudku insolvenčního soudu) zjištěna, a pak by měla být zjištěná částka (10 359 655,78 Kč) promítnuta do rozvrhového usnesení a zcela nebo zčásti uspokojena, anebo v této výši řádně zjištěna nebyla a soudy pochybily, když pohledávku v plné výši zjistily a současně její případné uspokojení v rámci rozvrhového usnesení omezily. Podle dovolatele totiž neexistuje možnost, jak zákonným způsobem odůvodnit, že pohledávka je sice zjištěna v plné výši, ale bude uspokojena pouze ze zpeněžení majetku, které bude prokazatelně několikanásobně nižší než přihlášená a soudem zjištěná pohledávka. Dovolatel proto míní, že pohledávka byla „podmíněně“ zjištěna po