29 ICdo 26/2019 – Nejvyšší soud

KSCB 28 INS 11674/2013 29 ICm 3715/2013 29 ICdo 26/2019-251 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Balsac papermill s. r. o., se sídlem v Lukavici 21, PSČ 789 01, identifikační číslo osoby 01610368, zastoupeného Mgr. Davidem Černým, advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, PSČ 779 00, proti žalované Mgr. Zuzaně Orbesové, se sídlem v Olomouci, Železniční 469/4, PSČ 779 00, jako insolvenční správkyni dlužníka JIP - Papírny Větřní, a. s., zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, o vyloučení věcí z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 29 ICm 3715/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka JIP - Papírny Větřní, a. s., se sídlem ve Větřní, Papírenská 2, PSČ 382 11, identifikační číslo osoby 45022526, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 11674/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2018, č. j. 29 ICm 3715/2013, 103 VSPH 118/2018-203 (KSCB 28 INS 11674/2013), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2018, č. j. 29 ICm 3715/2013, 103 VSPH 118/2018-203 (KSCB 28 INS 11674/2013), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Rozsudkem ze dne 31. října 2017, č. j. 29 ICm 3715/2013-148, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (Balsac papermill s. r. o.) domáhal vyloučení ve výroku blíže specifikovaných movitých věcí (dále jen „movité věci“) z majetkové podstaty dlužníka JIP - Papírny Větřní, a. s. (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). [2] Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí insolvenčního soudu, když první rozhodnutí - rozsudek ze dne 17. února 2014, č. j. 29 ICm 3715/2013-56, kterým insolvenční soud žalobu zamítl, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. března 2015, č. j. 29 ICm 3715/2013, 103 VSPH 252/2014-70 (KSCB 28 INS 11674/2013), a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání žalované proti kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 31. srpna 2017, sen. zn. 29 ICdo 49/2015. [3] Insolvenční soud vyšel z toho, že: 1/ Společnost JIVA TRADE s. r. o. (dále jen „společnost J“) a dlužník uzavřeli dne 28. června 2011 smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k souboru movitých věcí (dále jen „zajišťovací smlouva“), která zajišťovala pohledávky společnosti J za dlužníkem z obchodní spolupráce. Smluvní strany si ujednaly, že nedojde-li k úhradě zajištěných pohledávek do 31. prosince 2013, stává se převod vlastnického práva nepodmíněným a definitivním a následuje vypořádání sjednané ve smlouvě. Stejný účinek jako prodlení se zaplacením pohledávek nastupuje i v případě zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka. 2/ Usnesením ze dne 6. června 2013, č. j. KSCB 28 INS 11674/2013-A-18, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Ing. Ivo Halu (dále jen „I. H.“). 3/ Kupními smlouvami ze dne 2. srpna a 2. září 2013 (dále jen „kupní smlouvy“) převedla společnost J vlastnické právo k movitým věcem na žalobce. V kupních smlouvách bylo uvedeno, že společnost J jako prodávající odvozuje své vlastnické právo od zajišťovací smlouvy a že jejich účelem je realizace zajišťovací funkce zajišťovacího převodu práva podle zajišťovací smlouvy. 4/ Usnesením ze dne 17. října 2013, č. j. KSCB 28 INS 11674/2013-B-45, insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka. 5/ I. H. sepsal do majetkové podstaty dlužníka mimo jiné i majetek převedený kupními smlouvami. 6/ Usnesením ze dne 22. září 2016, č. j. KSCB 28 INS 11674/2013-B-230, insolvenční soud odvolal z funkce insolvenčního správce I. H. a novým insolvenčním správcem ustanovil Ing. Tomáše Pachmana (dále jen „T. P.“). 7/ Usnesením ze dne 23. ledna 2017, č. j. KSCB 28 INS 11674/2013-B-239, insolvenční soud odvolal z funkce insolvenčního správce T. P. a novým insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Zuzanu Orbesovou (žalovaná). [4] Na tomto základě insolvenční soud, cituje § 39 a § 169 písm. e/ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a odkazuje na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněný pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2009“), posoudil zajišťovací smlouvu jako neplatnou, na níž je nutno hledět jako na smlouvu o tzv. propadné zástavě, neboť smlouva neobsahuje ujednání, „jaký vliv bude mít pozdní uspokojení zajišťované pohledávky dlužníkem na vlastnické právo žalobce, když v ujednání o vypořádání účastníků ve smlouvě je pouze uvedeno, za jakých podmínek se stane žalobce nepodmíněným vlastníkem souboru věcí a je zde zaznamenána povinnost tyto věci prodat a jakým způsobem s tím, že po uspokojení nákladů na zpeněžení souboru věcí uspokojí své pohledávky a zbytek vyplatí dlužníkovi“. Není smluvně ošetřen případ, jakým způsobem se účastníci smluvního vztahu vypořádají, když se např. „žalobce stane bezpodmínečným vlastníkem, avšak dlužník své pohledávky, které byly takto zajištěny, ještě před prodejem souboru věcí žalobci uspokojí z jiných zdrojů“. [5] Zajišťovací smlouva je neplatná též z důvodu neurčitosti podle § 37 obč. zák., neboť způsob, jakým byl vymezen druh vznikajících pohledávek v návaznosti na odkaz na smlouvu o obchodní spolupráci, není dostatečně určitý. Smlouva o obchodní spolupráci není právním důvodem vzniku jednotlivých projednávaných pohledávek, tím jsou smlouvy kupní, a odkaz účastníků, že jsou zajišťovány všechny pohledávky, které vzniknou „v souvislosti“ se smlouvou o obchodní spolupráci, nevyhovuje požadavku dostatečné určitosti, neboť nelze zjistit, jaké pohledávky jsou zajištěny tak, aby nebyly zaměnitelné s jinými pohledávkami. [6] Žalobce tak nabyl movité věci od nevlastníka a nemůže se ani dovolávat existence dobré víry při ochraně svého vlastnického práva podle § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť měl vyvinout náležitou opatrnost, aby prověřil relevanci vlastnických a nabývacích titulů svého právního předchůdce, „zvlášť za zjištění“ o insolvenčním řízení dlužníka. Žalobce rovněž věděl, že právním titulem pro nabytí vlastnického práva jeho právního předchůdce je zajišťovací smlouva, jež sama o sobě vyžaduje zvýšenou pozornost a pečlivost při zkoumání existence „bezproblémového“ vlastnictví právního předchůdce žalobce, když nejde o běžný nabývací titul. Neseznámil-li se žalobce se zajišťovací smlouvou, pak nepostupoval s náležitou obezřetností, a pokud se s ní seznámil, pak měl rozpoznat neplatnost zajišťovacího převodu práva, zejména pro neurčitost zajišťovaných závazků „a měl tak vědět, že jeho právní předchůdce není vlastníkem převáděných věcí“. Z uvedeného plyne, že žalobci nemůže svědčit dobrá víra při nabytí movitých věcí od nevlastníka. [7] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [8] Odvolací soud odkázal na skutková zjištění učiněná insolvenčním soudem „mimo posuzování otázky dobré víry žalobce při nabývání dotčených věcí“, kterou nepovažoval za významnou. Právní posouzení učiněné insolvenčním soudem však odvolací soud „nesdílel“. [9] Cituje R 45/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 23/2012 (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2014, pod číslem 44), odvolací soud uvedl, že v situaci, kdy se žalobce dovolává ochrany vlastnického práva na základě kupních smluv uzavřených po zjištění úpadku dlužníka s cílem realizace zajištění pohledávek společností J dle zajišťovací smlouvy, není žaloba zjevně důvodná. I kdyby totiž byla zajišťovací smlouva platná, nemůže žalobce s žalobou uspět. Nedošlo-li k vypořádání zajištění před zahájením insolvenčního řízení dlužníka, je povinností insolvenčního správce sepsat předmět zajištění do majetkové podstaty dlužníka a zajištěný věřitel má pouze právo přihlásit svou zajištěnou pohledávku za dlužníkem. Nemůže-li se zajištěný věřitel domáhat vyloučení zajištění ze soupisu majetkové podstaty, nemůže podle § 109 odst. 1 písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), úspěšně uplatnit a realizovat své zajištění prodejem nabytého majetku dlužníka. Uspokojil-li se přesto zajištěný věřitel prodejem předmětu zajištění žalobci po zjištění úpadku, nemohou být platné kupní smlouvy pro obcházení zákona. [10] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení otázky hmotného práva, která nebyla dosud v rozhodovac