29 ICdo 27/2018 – Nejvyšší soud

KSPH 38 INS 3926/2009 38 ICm 1345/2010 29 ICdo 27/2018-374 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce INSOLV, v. o. s., se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 28398483, jako insolvenčního správce dlužníka ANTICO spol. s r. o., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem, se sídlem v Praze 1, V jámě 699/1, PSČ 110 00, proti žalovanému in - ELIS CZ, s. r. o., se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Vejmluvova 377/1, PSČ 591 02, identifikační číslo osoby 26731711, zastoupenému Mgr. Michalem Šebánkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, PSČ 110 00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze, se sídlem v Praze 1, Husova 243/11, PSČ 110 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 ICm 1345/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ANTICO spol. s r. o., se sídlem v Českém Brodě, Zborovská 1358, PSČ 282 01, identifikační číslo osoby 48951358, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 38 INS 3926/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2017, č. j. 38 ICm 1345/2010, 102 VSPH 33/2015-321 (KSPH 38 INS 3926/2009), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 11. září 2014, č. j. 38 ICm 1345/2010-265, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“), určil, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 28. května 2009, dohoda o započtení vzájemných pohledávek ze dne 29. května 2009 a smlouva o postoupení pohledávky ze dne 4. června 2009 uzavřené mezi dlužníkem ANTICO spol. s r. o. a žalovaným in - ELIS CZ, s. r. o., jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod I. výroku), zavázal žalovaného k zaplacení znalečného na účet insolvenčního soudu, k náhradě nákladů řízení žalobci (body II. a III. výroku) a rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení Krajskému státnímu zastupitelství v Praze (bod IV. výroku). Šlo v pořadí o třetí rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci samé. První rozsudek insolvenčního soudu ze dne 15. září 2011, č. j. 38 ICm 1345/2010-64, jímž bylo žalobě též vyhověno, odvolací soud zrušil usnesením ze dne 16. února 2012, č. j. 38 ICm 1345/2010, 102 VSPH 17/2012-105 (KSPH 38 INS 3926/2009). Druhý (tentokrát zamítavý) rozsudek insolvenčního soudu ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 38 ICm 1345/2010-212, ve znění opravného usnesení ze dne 11. března 2014, č. j. 38 ICm 1345/2010-234, odvolací soud zrušil usnesením ze dne 10. června 2014, č. j. 38 ICm 1345/2010, 101 VSPH 222/2014-243 (KSPH 38 INS 3926/2009). K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a zavázal žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel zejména z toho, že: 1/ Dlužník evidoval za Z. H. (dále jen „Z. H.“) pohledávky ve výši 2 259 695,80 Kč a 92 000 Kč a za Z. H. a J. V. (dále jen „J. V.“) pohledávku ve výši 389 277 Kč. 2/ Dne 28. května 2009 uzavřel dlužník s žalovaným smlouvu o postoupení dlužníkovy pohledávky za Z. H. ve výši 2 259 695,80 Kč, přičemž úplata za postoupení byla sjednána ve výši nominální hodnoty postupované pohledávky. 3/ Dne 29. května 2009 uzavřel dlužník s žalovaným dohodu o vzájemném zápočtu pohledávek, přičemž proti pohledávce dlužníka za žalovaným ve výši 2 259 695,82 Kč z titulu úplaty za postoupenou pohledávku dle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 28. května 2009 byly započteny pohledávky žalovaného za dlužníkem vzniklé z jejich obchodní spolupráce. Protože pohledávky žalovaného za dlužníkem převyšovaly pohledávku dlužníka za žalovaným o 13 852 Kč, dlužník stejný den tuto částku žalovanému uhradil v hotovosti. 4/ Dne 4. června 2009 uzavřely stejné strany smlouvu o postoupení dlužníkových pohledávek za Z. H. ve výši 92 000 Kč a za Z. H. a J. V. ve výši 389 277 Kč, přičemž úplata za postoupení byla sjednána ve výši nominální hodnoty postupovaných pohledávek. Úhrada měla být provedena opět formou vzájemného zápočtu pohledávek, podle kterého žalovaný měl započíst své pohledávky za dlužníkem z jejich obchodní spolupráce. 5/ Dlužník měl v květnu (i červnu) 2009 již více věřitelů s pohledávkami více než 30 dnů po lhůtě splatnosti a nebyl je schopen plnit. 6/ Insolvenční řízení ve věci dlužníka bylo zahájeno dne 25. června 2009 a je vedeno u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPH 38 INS 3926/2009. 7/ V insolvenčním řízení budou zajištění věřitelé uspokojeni do výše cca 10 % a lze očekávat, že nezajištění věřitelé nebudou uspokojeni vůbec, neboť výtěžek zpeněžení nebude postačovat ani ke krytí pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň. Odvolací soud – cituje § 7 odst. 1, § 235 odst. 1, § 239 odst. 1 a 3, § 240 odst. 1, 2 a 3 a § 241 odst. 1, 2 větu první, 3, 4 a 5 písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – předeslal, že bylo třeba vyřešit otázku, zda v důsledku postoupení předmětných pohledávek došlo ke zvýhodnění žalovaného coby věřitele dlužníka na úkor ostatních věřitelů, resp. zda se mu dostalo vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu, a zda se tak stalo bez přiměřeného protiplnění. V návaznosti na obranu žalovaného a předchozí rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že bonita postoupených pohledávek nemůže mít a nemá zásadního významu pro posouzení věci a bylo by nadbytečné zkoumat jejich výtěžnost v nalézacím řízení. Není totiž možné předjímat, zda vůbec by mohl být žalobce se svojí žalobou úspěšný z procesních hledisek a zda by Z. H. a J. V. pohledávky uhradili dobrovolně, či zda by byla úspěšná exekuce. V rovině pravděpodobnosti je možné tento stav vyjádřit pouze velmi malým procentem, v žádném případě však nelze říci – jak to učinil insolvenčním soudem ustanovený znalec – že by žalobce zcela jistě předmětné pohledávky vymohl. Z téhož důvodu nemá ani smysl zabývat se bonitou (solventností či platební schopností) Z. H. či J. V., neboť ani ta sama o sobě není zárukou uspokojení předmětných pohledávek. Podle názoru odvolacího soudu je totiž nutné celý problém zúžit pouze na zkoumání, zda byl postoupením pohledávek žalovaný zvýhodněn oproti ostatním věřitelům, tedy zda bylo postoupení pohledávek zkracujícím právním úkonem (§ 241 insolvenčního zákona) učiněným bez přiměřeného protiplnění (§ 240 insolvenčního zákona). S poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2011, pod číslem 10, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu, uvedl, že bylo nutno na úhradu dluhu (úplaty za postoupení pohledávek) formou započtení vlastních pohledávek hledět – v intencích insolvenčního zákona – jako na právní úkon zkracující dlužníkovy věřitele, neboť v době účinnosti předmětných smluv o postoupení pohledávek se dlužníku za převedený majetek (pohledávky) nedostalo žádného skutečného (reálného) protiplnění, z nějž by mohli dlužníkovi věřitelé uspokojit své pohledávky. Samotné snížení dluhové zátěže dlužníka pak za přiměřené protiplnění ve smyslu § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona považovat nelze. Uzavřením předmětných smluv tedy dlužník zvýhodnil žalovaného na úkor ostatních věřitelů a navíc jde o právní úkony bez poskytnutí přiměřeného protiplnění, což je sám o sobě důvod, který rovněž vede k vyslovení jejich právní neúčinnosti. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, uváděje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od dosavadní judikatury, namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, případně i rozhodnutí insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Konkrétně formuluje otázku „právního posouzení protiplnění vůči budoucímu dlužníkovi za postoupení problematických pohledávek formou zápočtu dohodou ještě před zahájením insolvenčního řízení, když nedošlo k přezkumu konkrétních podmínek úkonů a zápočtu a dopadu pro dlužníka (tedy posouzení, zda se jednalo o tzv. ekvivalentní právní úkony)“. Dovolatel je přesvědčen, že judikatura straní takovému komplexnímu výkladu. Nesprávnost právního posouzení věci má spočívat v tom, že „při posouzení úhrady dluhu započtením před okamžikem zahájení insolvenčního řízení a úpadku nelze automaticky tuto posuzovat v režimu insolvenčního zákona jakožto úkon zkracující dlužníkovy věřitele jen s argumentací, že došlo k plnění vůči dlužníkovi formou dvoustranného zápočtu, tedy bez reálného plnění“. Výklad odvolacího soudu odporuje ustanovením insolvenčního zákona exaktně zakazujícím či omezujícím možnost započtení. Vlastn