KSLB 54 INS XY 54 ICm XY
29 ICdo 36/2018-131
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce BP Integralis Limited, se sídlem v Nikósii, Diagorou 4, Kermia Building, 6th Floor, Office 601, PSČ 1097, Kyperská republika, registrační číslo 255048, zastoupeného Mgr. Ivo Siegelem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Školská 695/38, PSČ 110 00, proti žalovanému P. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Danuší Matěnovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Sokolovská 101/101, PSČ 186 00, o určení pravosti pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 54 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci žalovaného, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 54 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2017, č. j. 54 ICm XY, 101 VSPH XY (KSLB 54 INS XY), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 31. srpna 2016, č. j. 54 ICm XY, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Určil, že žalobce (BP Integralis Limited) má za dlužníkem (P. K., žalovaným) nevykonatelnou pohledávku na úrocích z jistiny ve výši 346.210 Kč, přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka jako pohledávka č. 2 (bod I. výroku).
2/ Určil, že žalobce má za dlužníkem (žalovaným) nevykonatelnou pohledávku na úrocích z jistiny ve výši 301.130 Kč, přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka jako pohledávka č. 6 (bod II. výroku).
3/ Zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal určení, že má za dlužníkem (žalovaným) další nevykonatelné pohledávky (ve výroku specifikované),
- na úrocích z prodlení ve výši 3.130 Kč a 3.130 Kč,
- na smluvních pokutách ve výši 16.386 Kč, 40.000 Kč, 13.533 Kč a 30.000 Kč (bod III. výroku).
4/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 22.555,75 Kč (bod IV. výroku).
[2] Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1/ Společnost 1. faktorská s. r. o. (dále jen „společnost F“) jako věřitel uzavřela se žalovaným jako dlužníkem dne 18. března 2010 smlouvu o úvěru (dále jen „první úvěrová smlouva“), na jejímž základě poskytla žalovanému k jeho podnikatelským účelům úvěr ve výši 200.000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit (včetně smluveného úroku) ve 240 měsíčních splátkách po 2.890 Kč.
2/ Společnost F jako věřitel uzavřela se žalovaným jako dlužníkem dne 22. listopadu 2010 smlouvu o úvěru (dále jen „druhá úvěrová smlouva“), na jejímž základě poskytla žalovanému k jeho podnikatelským účelům úvěr ve výši 150.000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit (včetně smluveného úroku) ve 240 měsíčních splátkách po 2.290 Kč.
3/ Společnost F (jako postupitel) uzavřela se žalobcem (jako postupníkem) dne 14. října 2011 písemně smlouvu o postoupení pohledávek (dále jen „postupní smlouva“), kterou na žalobce postoupila i pohledávky vůči žalovanému vzešlé z obou úvěrových smluv.
4/ Společnost F podáním z 23. února 2012, zaslaným žalovanému téhož dne poštou na adresu uvedenou v úvěrových smlouvách, oznámila žalovanému, že pohledávky z úvěrových smluv postoupila žalobci, se kterým se ale dohodla, že bude pohledávky nadále vymáhat.
5/ Žalovaný podal na sebe 20. května 2014 u insolvenčního soudu insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení.
6/ Usnesením ze dne 30. června 2014, č. j. KSLB 54 INS XY, zjistil insolvenční soud úpadek žalovaného a povolil mu oddlužení.
7/ Podáním z 2. července 2014 žalobce odvolal společnosti F pověření k vymáhání pohledávek z obou úvěrových smluv.
8/ Žalobce přihlásil 30. července 2014 do insolvenčního řízení vedeného na majetek žalovaného pohledávku vzešlou z obou úvěrových smluv v celkové výši 1.106.683 Kč, tvořenou celkem 8 dílčími pohledávkami.
9/ Při přezkumném jednání, jež se konalo 25. srpna 2014, popřel dlužník dílčí pohledávky č. 2 a č. 6 co do pravosti s tím, že úroky byly sjednány v rozporu s dobrými mravy.
[3] Na výše uvedeném základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, z ustanovení § 526 a § 530 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), z ustanovení § 261 a § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a z ustanovení § 170 písm. a/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl ve vztahu k vyhovujícím výrokům o věci samé (týkajícím se dílčích pohledávek č. 2 a 6) k následujícím závěrům:
[4] Žalobce je jako postupník ve sporu aktivně věcně legitimován, když oznámení o postoupení pohledávky zaslané postupitelem žalovanému na adresu udanou ve smlouvě, je účinné a oprávnění postupitele pohledávky nadále vymáhat bylo odvoláno 2. července 2014.
[5] Tím, že žalovaný podal na sebe 20. května 2014 insolvenční návrh, se pohledávky z obou úvěrových smluv staly v plném rozsahu splatnými v souladu s ujednáními obsaženými v článcích III. odst. 9 a VII. odst. 3 obou úvěrových smluv.
[6] Poměřováno obsahem obou smluv, nešlo o smlouvy o půjčce, nýbrž o úvěrové smlouvy.
[7] U první úvěrové smlouvy činila jistina úvěru 200.000 Kč, přičemž dlužník měl vrátit (splatit) 693.600 Kč (240 x 2.890 Kč). Rozdíl mezi poskytnutým úvěrem a částkou, která měla být splacena, odpovídá tomu, že splátky byly rozvrženy do doby 20 let. Po přepočtení kapitalizovaného úroku na procentní sazbu vychází v projednávaném případě sazba ročního úroku na 17,93 %, čemuž odpovídá i RPSN uvedená v první úvěrové smlouvě. Úrok byl tedy sjednán v přiměřené výši a tudíž platně; srov. např. „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005“ [jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu].
[8] Ujednání o tom, že se celá půjčka stává splatnou v důsledku podání insolvenčního návrhu, pak nepředstavuje obcházení ustanovení § 170 písm. a/ insolvenčního zákona
[9] Žalobce měl tudíž právo na zaplacení částky 493.600 Kč na (kapitalizovaném) úroku. Vzhledem k tomu, že potud žalovaný uhradil jen 147.390 Kč, má žalobce za žalovaným pohledávku na úroku ve výši 346.210 Kč (dílčí pohledávka č. 2).
[10] U druhé úvěrové smlouvy platí závěry formulované k první úvěrové smlouvě obdobně. Jistina úvěru činila 150.000 Kč, přičemž dlužník měl vrátit (splatit) 549.600 Kč (240 x 2.290 Kč). Úrok tedy odpovídá v kapitalizované výši částce 399.600 Kč. Vzhledem k tomu, že potud žalovaný uhradil jen 98.470 Kč, má žalobce za žalovaným pohledávku na úroku ve výši 301.130 Kč (dílčí pohledávka č. 6)
[11] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. listopadu 2017, č. j. 54 ICm XY, 101 VSPH XY (KSLB 54 INS XY):
1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku (první výrok, věta první).
2/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodu IV. výroku tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (první výrok, věta druhá).
3/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8.228 Kč (druhý výrok).
[12] Ve vztahu k potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé dospěl odvolací soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
[13] Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem insolvenčního soudu, že obě úvěrové smlouvy uzavřel dlužník se společností F jako podnikatel, takže nejde o spotřebitelské smlouvy.
[14] Majitelem pohledávek č. 2 a 6 se stal žalobce jako postupník, přičemž postupitel jejich postoupení řádně oznámil dlužníku a postupník (žalobce) pohledávky řádně přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka.
[15] Vzhledem k tomu, že úvěry se staly v souladu s ujednáním obsaženým v článku VII. odst. 3 obou úvěrových smluv splatnými doručením insolvenčního návrhu dlužníka insolvenčnímu soudu, má žalobce právo na zaplacení všech zbývajících dlužných splátek (dlužné jistiny i úroku). O rozpor s ustanovením § 170 písm. a/ insolvenčního zákona nejde, jelikož úroky se staly splatnými před rozhodnutím o úpadku dlužníka. Potud odvolací soud pokazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2016, sen. zn. 29 ICdo 88/2014 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 48/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 48/2018“)].
[16] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovol