29 ICdo 45/2018 – Nejvyšší soud

KSPH 71 INS XY 71 ICm XY 29 ICdo 45/2018 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce BP Integralis Limited, se sídlem v Diagorou 4, Kermia Building, 6th Floor, Office 601, PC 1097, Nikósia, Kyperská republika, registrační číslo 255048, proti žalovanému M. M., narozenému XY, bytem XY, o určení pravosti pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 71 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci žalovaného vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 71 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2017, č. j. 71 ICm XY, 102 VSPH XY (KSPH 71 INS XY), t a k t o: I. Dovolání žalobce proti té části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2017, č. j. 71 ICm XY, 102 VSPH XY (KSPH 71 INS XY), kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě III. výroku o nákladech řízení a proti třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, se odmítá. II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2017, č. j. 71 ICm XY, 102 VSPH XY (KSPH 71 INS XY), se s výjimkou druhého výroku mění takto: 1/ Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. února 2015, č. j. 71 ICm XY se v bodech II. a III. výroku mění tak, že se určuje, že žalobce měl vůči dlužníku po dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení přihlášenou pohledávku z titulu smlouvy o úvěru ze dne 23. dubna 2010 ve výši 646.897 Kč. 2/ Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: [1] Rozsudkem ze dne 20. února 2015, č. j. 71 ICm XY, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): 1/ Zastavil (pro částečné zpětvzetí žaloby) řízení o žalobě v části, ve které se žalobce (BP Integralis Limited) domáhal vůči žalované (JUDr. Daniele Urbanové, jako insolvenční správkyni dlužníka M. M.) určení, že jeho dílčí pohledávka č. 1 ve výši 13.052 Kč, dílčí pohledávka č. 2 ve výši 56.900 Kč a dílčí pohledávka č. 3 ve výši 80.000 Kč, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu na majetek dlužníka pod sp. zn. KSPH 71 INS XY, z titulu nároků ze smlouvy o úvěru ze dne 23. dubna 2010 (dále též jen „úvěrová smlouva“) jsou po právu (bod I. výroku). 2/ Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal určení, že jeho pohledávka ve výši 646.897 Kč přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka z titulu nároků z úvěrové smlouvy je po právu (bod II. výroku). 3/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku). [2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 170 písm. a/ a § 192 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), dále z ustanovení § 524 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a z ustanovení § 261 odst. 3 písm. d/, § 262 odst. 4, § 497, § 502 odst. 1 a § 506 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) – dospěl po provedeném dokazování ohledně zamítavého výroku o věci samé k následujícím závěrům: [3] Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že právní předchůdce žalobce (žalobce pohledávku nabyl postoupením) poskytl dlužníku úvěr ve výši 400.000 Kč, který se dlužník zavázal splácet v dohodnutých měsíčních splátkách. [4] Předmětný úvěrový vztah byl vztahem mezi podnikateli (dlužník si bral úvěr pro účely podnikání). [5] Částka, která zůstala předmětem sporu (646.897 Kč), představuje úrok za celou dobu trvání úvěrového vztahu, po odpočtu 44 splátek úvěru představovaných částkou 250.370 Kč, z níž 237.308 Kč připadlo na úrok. [6] V článku VII. odst. 3 úvěrové smlouvy si účastníci smluvního vztahu sjednali možnost okamžitého splacení celého úvěru tehdy, je-li proti dlužníku vydáno usnesení o úpadku. Splatnost celého úvěru nastává ke dni, kdy byl insolvenční návrh dlužníka doručen soudu. [7] V článku IV. odst. 1 úvěrové smlouvy byl sjednán úrok z úvěru ve výši 1,34 % měsíčně, čemuž odpovídá průměrný přepočtený úrok 1,01% měsíčně. Úroky z úvěru se počítají a jsou splatné vždy jednou měsíčně, a to v den pravidelné splátky úvěru. [8] Jde o platné ujednání (míněno ujednání obsažené v článku VII. odst. 3 úvěrové smlouvy) kopírující ustanovení § 506 obch. zák. Nelze však přehlédnout, že toto ujednání vede při úpadku dlužníka k obcházení ustanovení § 170 písm. a/ insolvenčního zákona a v konečném důsledku ke sjednání výhody daného věřitele na úkor ostatních insolvenčních věřitelů. Tato v obecné rovině možná dohoda s podnikatelem musí být poté, co se dlužník dostane do úpadku, posouzena v rozsahu, v němž by jinak umožnila věřiteli v insolvenčním řízení uplatňovat příslušenství pohledávky i za dobu po rozhodnutí o úpadku, jako absolutně neplatná ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. Ke kapitalizaci úroku za celé období trvání smlouvy o úvěru (tj. do 28. dubna 2030) ke dni jeho předčasného „zesplatnění“ nelze přihlížet. [9] Žalobce (tak) mohl v insolvenčním řízení přihlásit pouze úroky běžící do rozhodnutí o úpadku dlužníka, tj. do 5. března 2014. [10] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. srpna 2017, č. j. 71 ICm XY, 102 VSPH XY (KSPH 71 INS XY): 1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku (první výrok). 2/ Konstatoval, že bod I. výroku rozsudku insolvenčního soudu nebyl dotčen odvoláním (druhý výrok). 3/ Uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 12.342 Kč (třetí výrok). [11] Ve vztahu k potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé dospěl odvolací soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: [12] Předmětem právního posouzení věci byla skutečnost, zda „zesplatněné“ úroky z úvěru náleží žalobci po právu. Rozhodnutí insolvenčního soudu je věcně správné; proto do jisté míry lze odkázat na odůvodnění jeho rozsudku. Je však třeba doplnit, že k „zesplatnění“ úvěru došlo ke dni právní moci rozhodnutí o úpadku. Článek VII. odst. 3 úvěrové smlouvy totiž výslovně uvádí, že „právo věřitele na okamžité splacení celého úvěru vzniká (…) také tehdy, když proti kterékoliv zavázané osobě, kterou se rozumí dlužník, (…) nabude právní moci usnesení o exekuci na jeho majetek či usnesení o jeho úpadku“. Tento odstavec obsahuje další ujednání, podle něhož splatnost celé půjčky – podá-li návrh sama zavázaná osoba – nastává v okamžiku, kdy byl soudu doručen insolvenční návrh; tím je primární ujednání o „zesplatnění“ úvěru právní mocí usnesení o zjištění úpadku relativizováno, když je zjevné, že tato ujednání jsou ve vzájemném vnitřním rozporu. [13] Účastníci se takto snažili obejít ustanovení § 170 písm. a/ insolvenčního zákona a poskytnout tak „pro futuro“ žalobci, respektive jeho právnímu předchůdci, zvýhodnění v případném insolvenčním řízení oproti jiným věřitelům. Není totiž žádného důvodu, pro který by podání insolvenčního návrhu věřitelem mělo mít jiné důsledky než podání insolvenčního návrhu dlužníkem. Pak je ovšem na místě aplikace ustanovení § 170 písm. a/ insolvenčního zákona a nezbývá než uzavřít, že žalobci svědčí právo pouze na úroky, jež přirostly k úvěru do právní moci usnesení o zjištění úpadku, tedy do 10. března 2014 (nikoli do 5. března 2014 jak nesprávně uvedl insolvenční soud). [14] Smyslem ustanovení § 170 písm. a/ insolvenčního zákona bylo neuspokojit příslušenství pohledávek, které k nim přirostlo až po rozhodnutí o úpadku, jinak by v podstatě šlo o obsoletní ustanovení. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2016 „sp. zn.“ (správně „sen. zn.“) 29 ICdo 88/2014 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 48/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 48/2018“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], ani „rozsudek“ (správně „usnesení“) Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2014 „sp. zn.“ (správně „sen. zn.“) 104 VSPH 29/2014, tedy na věc nelze aplikovat; v tam řešených věcech totiž došlo k „zesplatnění“ úvěru, a tedy ke kapitalizaci úroků z úvěru před rozhodnutím o úpadku. [15] Proti prvnímu a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně otázek: 1/ Způsobuje kumulace důvodů pro „zesplatnění“ úvěru složeného z nesplacené jistiny a úroků za celou dobu splácení úvěru (způsobem sjednaným v článku VII. úvěrové smlouvy) neplatnost jednoho z těchto ujednání pro jejich vnitřní rozpornost? 2/ Je platné (v návaznosti na odpověď na otázku č. 1/) ujednání o okamžitém „zesplatnění“ úvěru (nesplacené jistiny a úroků za celou sjednanou dobu) v důsl