29 ICdo 57/2021 – Nejvyšší soud

KSBR 32 INS XY 32 ICm XY 29 ICdo 57/2021-287 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JUDr. Daniela Ševčíka, Ph. D., se sídlem v Brně, Kobližná 19, PSČ 602 00, jako insolvenčního správce dlužníka B. P., proti žalovanému B. V., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1844/28, PSČ 602 00, o určení neplatnosti eventuálně neúčinnosti právních úkonů dlužníka a o zaplacení částky 815.930,78 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně, pod sp. zn. 32 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka B. P., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Brně, pod sp. zn. KSBR 32 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2020, č. j. (71) 32 ICm XY, 14 VSOL XY (KSBR 32 INS XY), takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 26. května 2020, č. j. (71) 32 ICm XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“): [1] Určil, že dohody o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek (dále jen „dohody o započtení“) ve výši 700.530,78 Kč a 115.400 Kč, uzavřené dne 30. září 2012 mezi dlužníkem (B. P.) a žalovaným (B. V.), jsou neplatnými právními úkony (bod I. a II. výroku). [2] Uložil žalovanému zaplatit žalobci (JUDr. Danielu Ševčíkovi, Ph. D., jako insolvenčnímu správci dlužníka) do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 815.930,78 Kč (bod III. výroku). [3] Zamítl žalobu (podanou 5. srpna 2013) v části, v níž se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení úroku z prodlení z částky 815.930,78 Kč ve výši 7,05 % ročně za dobu od 4. června 2013 do zaplacení (bod IV. výroku). [4] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod V. výroku). [5] Uložil žalovanému zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na soudním poplatku částku 2.000 Kč (bod VI. výroku). 2. Šlo o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci samé. Prvním rozsudkem ze dne 19. března 2019, č. j. (71) 32 ICm XY (KSBR 32 INS XY), insolvenční soud: [1] Určil, že dohody o započtení jsou neúčinnými právními úkony (body I. a II. výroku). [2] Uložil žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 815.930,78 Kč (bod III. výroku). [3] Zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení úroku z prodlení z částky 815.930,78 Kč ve výši 7,05 % ročně za dobu od 4. června 2013 do zaplacení (bod IV. výroku). [4] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod V. výroku). [5] Uložil žalovanému zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na soudním poplatku částku 2.000 Kč (bod VI. výroku). Tento rozsudek však k odvolání žalovaného zrušil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. srpna 2019, č. j. 32 ICm XY, 14 VSOL XY (KSBR 32 INS XY), a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 3. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 231 a § 233 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: 4. Naléhavý právní zájem žalobce na určení neplatnosti předmětných dohod o započtení je dán, neboť insolvenční správce je povinen zjistit rozsah dlužníkova majetku a v poměrech této věci je prostředkem k objektivnímu zjištění rozsahu tohoto majetku předmětná určovací žaloba. 5. Obě dohody o započtení jsou neplatné pro neurčitost. Z obou listin (již jen proto, že jde o listiny shodného data) totiž není patrno, které konkrétní pohledávky žalovaného za dlužníkem (tedy z které konkrétní půjčky a v jaké výši) se započítávají, když sám žalovaný tvrdí, že poskytl dlužníku více půjček. Odkaz žalovaného (co do identifikace jeho pohledávek) na listinu „Pohyb na účtech (dokladově) od 1. ledna 2012 do 30. září 2012“ neobstojí, když tato listina nebyla součástí dohod o započtení, z nichž třetí osoby neseznají, které konkrétní pohledávky za dlužníkem jimi byly vypořádány. Proto insolvenční soud neprovedl (pro nadbytečnost) žalovaným navrhované důkazy výslechem účetního a daňového poradce. 6. Přitom insolvenční soud vyšel z judikatury Nejvyššího soudu označené ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu, konkrétně z rozsudku ze dne 19. října 2006, sp. zn. 29 Odo 573/2005, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2007, pod číslem 4, z rozsudku ze dne 18. února 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, a z usnesení ze dne 26. června 2012, sp. zn. 33 Cdo 4735/2010 [rozhodnutí jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu]. 7. Plnění z neplatných právních úkonů zavázal soud žalovaného vydat do majetkové podstaty dlužníka podle § 233 odst. 1 insolvenčního zákona. 8. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. září 2020, č. j. (71) 32 ICm XY, 14 VSOL XY (KSBR 32 INS XY): [1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku (první výrok). [2] Zrušil rozsudek insolvenčního soudu v bodech III., V. a VI. výroku; v části žaloby týkající se zaplacení částky 700.530,78 Kč pak věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení a v části žaloby týkající se zaplacení částky 115.400 Kč věc postoupil Městskému soudu v Brně (dále jen „okresní soud“) jako soudu věcně příslušnému (druhý výrok). [3] Odmítl odvolání žalovaného proti bodu IV. výroku rozsudku insolvenčního soudu (třetí výrok). 9. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 218 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z ustanovení § 7 a § 159 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona, z ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. a z ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: 10. V rozsahu, v němž odvolání žalovaného směřuje proti bodu IV. výroku rozsudku insolvenčního soudu, jímž mu bylo vyhověno, je důvod je odmítnout podle § 218 písm. b/ o. s. ř. 11. Co do primárního petitu (ohledně požadavku o určení neplatnosti dohod o započtení) jde o žalobu dle ustanovení § 159 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona, která je podmíněna existencí naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení (nejde o případ, kdy naléhavý právní zájem vyplývá přímo z právního předpisu). 12. Naléhavý právní zájem zpravidla není dán tam, kde lze dosáhnout sledovaného účelu žalobou na plnění, ledaže je výrok o požadovaném určení způsobilý vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků a může tak předejít případným dalším žalobám na plnění, popřípadě jestliže žaloba na plnění neřeší celý obsah či dosah právního vztahu nebo práva, který účinněji vystihne právě určovací žaloba. 13. Při zkoumání naléhavého právního zájmu v této věci je nutno zohlednit, že v primárním petitu (o určení neplatnosti dohod o započtení) i v sekundárním petitu (o určení neúčinnosti dohod o započtení) je požadováno zaplacení peněžité částky s příslušenstvím. Vzhledem k procesní situaci jde pouze o jednu žalobu o zaplacení, neboť důvod, pro který je zaplacení požadováno (neplatnost či neúčinnost dohod o započtení), je pouhým právním hodnocením, kterým soud není vázán; srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročníku 2019, pod číslem 67). 14. Odvolací soud u žalobce shledává naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohod o započtení, avšak z jiných důvodů než insolvenční soud. Bude-li totiž určeno, že dohody jsou neplatné, bude možné rozhodnout i o žalobě o zaplacení, a odpadne důvod rozhodování o celém petitu sekundárním. Neplatný úkon ani nemůže být úkonem neúčinným a žaloba o zaplacení je i součástí sekundárního petitu. Ač by (tedy) bylo možné (při neplatnosti) žalovat na plnění, bude vytvořen (oním určením) pevný právní základ pro další právní vztahy účastníků sporu. 15. V hodnocení platnosti dohod o započtení se odvolací soud ztotožňuje se závěrem insolvenčního soudu, že jde o úkony neplatné pro neurčitost označení započítávaných pohledávek. Z judikatury Nejvyššího soudu k identifikaci započítávaných pohledávek v dohodě o zápočtu pohledávek vyplývá, že započítávaná pohledávka může být v dohodě o vzájemném započtení pohledávek identifikována i zprostředkovaně, odkazem na listinu, v níž je pohledávka popsána. Takovou listinou může být i smlouva o postoupení pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 573/2005). Kompenzační úkon, kterým dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek v součtu převyšujících pohledávku věřitele, aniž by z něj bylo patrno, která část započítávaných pohledávek započtením zanikla, je podle § 37 odst. 1 obč. zák. neplatný pro neurčitost (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4735/2010). Při započtení více vzájemný