29 ICdo 57/2024 – Nejvyšší soud

MSPH 96 INS 6803/2011 96 ICm 505/2012 29 ICdo 57/2024-386 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Ing. Karla Kuny, se sídlem v Ústí nad Orlicí, Velké Hamry 393, PSČ 562 01, jako insolvenčního správce dlužníka ANIDOR s. r. o., identifikační číslo osoby 27473261, zastoupeného JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem, se sídlem v Chrudimi, Tovární 1130, PSČ 537 01, proti žalovanému Ing. Jiřímu Krejčiříkovi, se sídlem v Praze 6, Papírenská 63/4, PSČ 160 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka BUSTREX s. r. o. „v likvidaci“, zastoupenému JUDr. Evou Metzkerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, PSČ 120 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 96 ICm 505/2012 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka BUSTREX s. r. o. „v likvidaci“, se sídlem v Praze 2, Na Folimance 2122/13, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 27626865, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 6803/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2023, č. j. 96 ICm 505/2012, 102 VSPH 397/2023-282 (MSPH 96 INS 6803/2011), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 6. března 2023, č. j. 96 ICm 505/2012-259, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobce (Ing. Karel Kuna, jako insolvenční správce dlužníka ANIDOR s. r. o.) domáhal vůči žalovanému [(Ing. Jiřímu Krejčiříkovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka BUSTREX s. r. o. „v likvidaci“ (dále jen „dlužník B“)] určení, že jeho pohledávka ve výši 3 570 000 Kč přihlášená do insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. MSPH 96 INS 6803/2011 je po právu (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). 2. Šlo přitom o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci samé, neboť jeho rozsudek ze dne 19. května 2016, č. j. 96 ICm 505/2012-126, (jímž určil, že žalobce označenou pohledávku za dlužníkem B nemá) k odvolání žalobce zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. února 2022, č. j. 96 ICm 505/2012, 102 VSPH 686/2016-201 (MSPH 96 INS 6803/2011) a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 3. Insolvenční soud v rozsudku ze dne 6. března 2023 uzavřel, že žalobce přes poučení nedoplnil nezbytná žalobní tvrzení (týkající se jednoznačné identifikace věcí, jejich vlastnictví, zničení či ztráty, hodnoty, porušení povinností žalovaným, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody) a k jednání, při kterém by mohl být opětovně [i s odkazem na § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)] poučen včetně následků nesplnění výzvy soudu, se nedostavil, ač nebylo vyhověno žádosti o odročení. Žalobu proto zamítl pro neunesení břemene tvrzení žalobcem. 4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 5. Odvolací soud – odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 38/2009“) – se neztotožnil s odvolací námitkou, že žalobce uvedl vše, co je právně významné, tedy že věci, za něž požaduje po žalovaném náhradu, jednoznačně specifikoval již v žalobě tak, že jde o movité věci (charakteru celé řady zásob) uvedené v příloze č. 1 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 42 Cm 99/2005-726. Žalobce totiž nejednoznačně tvrdil, že předmětem prodeje, který měl být uskutečněn na základě smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené dne 6. února 2007 mezi správcem konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec, a. s. (dále jen „úpadce V“) a dlužníkem B, „měly být podle všeho“ právě zásoby uvedené v příloze č. 1 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, přičemž „osobně neví, co bylo přesně“ předmětem smlouvy o smlouvě budoucí. Žalobce pak věci (zásoby) neidentifikoval ani dodatečně v podání ze dne 14. července 2015 (č. l. 77-90), jímž reagoval na výzvu insolvenčního soudu učiněnou na jednání konaném dne 16. června 2015. 6. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení pěti otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá nesprávné posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 7. Jde o následující otázky: [1] Bylo povinností soudu provést navržený znalecký posudek či další důkazy navržené žalobcem k prokázání jeho vlastnictví k věcem uvedeným v příloze č. 1 smlouvy o smlouvě budoucí? [2] Kdyby žalobce prokázal vlastnické právo k věcem, měl by lepší právo k výtěžku jejich zpeněžení? [3] Je řízení zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže soud v napadeném rozsudku v rozporu s právním názorem obsaženým v (označeném) rozsudku (správně usnesení) Nejvyššího soudu o stejné smlouvě o smlouvě budoucí věc právně hodnotil tak, že ke zpeněžení majetku mezi úpadcem V a dlužníkem B nedošlo? [4] Je řízení zatíženo vadou, pokud se soudy nevypořádají se vším, co bylo v řízení uvedeno či k důkazu navrženo? [5] Je odvolací soud oprávněn potvrdit napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž se vypořádá se všemi právně relevantními odvolacími námitkami? 8. Dovolatel argumentuje, že v řízení vedeném jako incidenční spor vzešlý z téhož insolvenčního řízení (ve kterém se správce konkursní podstaty úpadce V domáhal určení pravosti pohledávky za dlužníkem B), označil odvolací soud [v rozsudku ze dne 11. března 2020, č. j. 196 ICm 1761/2013, 103 VSPH 100/2019-217 (MSPH 96 INS 6803/2011)], smlouvu o smlouvě budoucí za platnou a odkázal na tamní skutková zjištění ohledně předmětu smlouvy. Tento závěr měl potvrdit i dovolací soud, který dovolání proti označenému rozsudku odmítl. Takové hodnocení je v rozporu s právním závěrem odvolacího soudu v projednávané věci. S odkazem na § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dovolatel namítá, že byl-li v projednávané věci případ rozhodnut jinak, měl by soud tuto odchylku přesvědčivě odůvodnit, což se nestalo. 9. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. 10. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 11. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka B (24. října 2011) se v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka (a tedy i ve sporech jím vyvolaných) i v době od 1. června 2019 uplatní insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb.]. Insolvenční zákon v tomto znění je rozhodný též pro zkoumání přípustnosti dovolání v této věci. 12. V rozsahu, v němž odvolací soud prvním výrokem napadeného rozhodnutí potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení, Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jelikož přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. 13. Dovolání ve zbylém rozsahu, směřuje-li proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., pak Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. 14. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského so