29 ICdo 94/2023 – Nejvyšší soud

KSPH 71 INS 7528/2019 75 ICm 1877/2020 29 ICdo 94/2023-139 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce TP Insolvence, v. o. s., se sídlem v Praze 10, Černokostelecká 281/7, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 03 29 66 36, jako insolvenčního správce dlužníka V. J., zastoupeného Mgr. Tomášem Urbanem, advokátem, se sídlem v Praze, Vřesová 685/16, PSČ 181 00, proti žalované V. J., zastoupené Mgr. Jakubem Řehořem, advokátem, se sídlem v Kladně, Huťská 1383, PSČ 272 01, o určení neúčinnosti právního jednání dlužníka, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 75 ICm 1877/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka V. J., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 71 INS 7528/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2022, č. j. 75 ICm 1877/2020, 104 VSPH 309/2022-93 (KSPH 71 INS 7528/2019), takto: I. Dovolání se zamítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2022, č. j. 75 ICm 1877/2020, 104 VSPH 309/2022-93 (KSPH 71 INS 7528/2019), jíž odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. července 2021, č. j. 75 ICm 1877/2020-46, v bodě I. výroku. II. Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2022, č. j. 75 ICm 1877/2020, 104 VSPH 309/2022-93 (KSPH 71 INS 7528/2019), jakož i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. července 2021, č. j. 75 ICm 1877/2020-46, v bodech II. až IV. výroku, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 27. července 2021, č. j. 75 ICm 1877/2020-46, určil, že zúžení společného jmění manželů na základě notářského zápisu NZ225/2019, N216/2019 ze dne 25. března 2019, sepsaného JUDr. Bohumilou Račokovou, notářkou v Kladně, mezi dlužníkem (V. J.) a žalovanou (V. J.) je vůči věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení dlužníka vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPH 71 INS 7528/2019, neúčinným „právním úkonem“ (výrok I.), uložil žalované vydat (označenou) bytovou jednotku, včetně spoluvlastnického podílu na (označené) budově a pozemcích do majetkové podstaty dlužníka (dále jen „bytová jednotka“) [výrok II.] a rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti žalované (výroky III. a IV.). Ze skutkových zjištění insolvenčního soudu (ve vazbě na obsah spisu) plyne, že: 1) Dne 29. května 2019 byl insolvenčnímu soudu doručen insolvenční návrh dlužníka spojený s návrhem na povolení oddlužení; vyhláškou uveřejněnou v insolvenčním rejstříku téhož dne insolvenční soud oznámil zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka; usnesením ze dne 31. května 2019, č. j. KSPH 71 INS 7528/2019-A-7, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a povolil mu oddlužení; usnesením ze dne 26. září 2019, č. j. KSPH 71 INS 7528/2019-B-11, insolvenční soud (mimo jiné) schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře. 2) Dne 25. března 2019 uzavřeli dlužník a žalovaná (formou notářského zápisu) dohodu, kterou zúžili zákonný rozsah společného jmění manželů tak, že bytovou jednotku, „nabyde“ do výlučného vlastnictví žalovaná; s tím „koresponduje“ i výpis z katastru nemovitostí ze dne 3. června 2019, podle něhož je žalovaná výlučnou vlastnicí bytové jednotky. 3) Věřitelé přihlásili do insolvenčního řízení dlužníka pohledávky v celkové výši 1.966.707,66 Kč; byly zjištěny pohledávky osmi věřitelů v (úhrnné) částce 848.210,16 Kč; insolvenční správce dlužníka popřel (směnečnou) pohledávku věřitele M. J. (dále jen „věřitel J“) ve výši 1.116.876,- Kč. 4) Podle výpovědi dlužníka před (insolvenčním) soudem dne 22. září 2019 „ve věci sp. zn. KSPH 75 ICm 2311/2019“ (šlo o incidenční spor v insolvenčního věci dlužníka) si byl dlužník vědom svého závazku vůči věřiteli J ve výši 950.000,- Kč. Na tomto základě insolvenční soud ‒ odkazuje na ustanovení § 239 odst. 3 a § 242 odst. 1 insolvenčního zákona ‒ předeslal, že žaloba (doručená insolvenčnímu soudu dne 29. května 2020) byla podána aktivně legitimovanou osobou, řádně a včas. Současně v odporovaném jednání dlužníka a žalované „spatřoval“ přímý úmysl zkrátit věřitele dlužníka, když dlužník nejprve převedl bytovou jednotku ze společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalované a prakticky ihned poté, co došlo ke změně vlastnického práva v katastru nemovitostí, požádal insolvenční soud o oddlužení. Přitom skutečnost, že „v okamžiku uzavření notářského zápisu došlo ke krácení věřitelů, měl za nepochybnou i z označení jednotlivých věřitelů dlužníkem v návrhu na povolení oddlužení“. Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 19. září 2022, č. j. 75 ICm 1877/2020, 104 VSPH 309/2022-93 (KSPH 71 INS 7528/2019), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud dále vyšel z toho, že: a) O úpadku dlužníka (k 25. březnu 2019) svědčí již skutečnosti obsažené v insolvenčním návrhu dlužníka, podle nichž měl dlužník deset nezajištěných věřitelů s pohledávkami v celkové výši 1.853.100,- Kč. b) V době uzavření odporovaného jednání měl dlužník závazky(dluhy) více než tři měsíce po splatnosti vůči věřitelům Provident Financial s. r. o. ve výši 21.678,- Kč a věřiteli J ve výši 500.000,- Kč (viz pravomocný rozsudek insolvenčního soudu ze dne 22. září 2020, č. j. 75 ICm 2311/2019-54). Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož je smlouva o zúžení společného manželů (dlužníka a žalované) neúčinná ve smyslu ustanovení § 240 insolvenčního zákona, když touto smlouvou dlužník „těsně před zahájením insolvenčního řízení vyvedl nemovitý majetek z majetkové podstaty dlužníka ve prospěch žalované, aniž by za něj žalovaná poskytla jakoukoli protihodnotu (bezúplatně), případně na sebe vzala (současně s tím) jakékoli závazky dlužníka“. Současně „konstatoval“, že „jednání dlužníka naplnilo skutkovou podstatu zkracujícího „právního úkonu“ též ve smyslu ustanovení § 242 insolvenčního zákona, neboť dlužník uzavřením smlouvy o zúžení společného jmění manželů zamýšlel vyvést nemovitý majetek z dosahu svých věřitelů ve prospěch žalované, čímž úmyslně zkrátil uspokojení jejich pohledávek“; žalovaná, které musel být (jako osobě blízké dlužníku) tento úmysl znám, nevyvrátila domněnku určenou ustanovením § 242 odst. 2 insolvenčního zákona. Dále odvolací soud ‒ odkazuje na ustanovení § 51 odst. 1 větu druhou, § 101 odst. 3, § 114a odst. 2, § 118b, § 119a odst. 1 a § 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ‒ v reakci na odvolací námitky žalované zdůraznil, že se jednání před insolvenčním soudem dne 27. dubna 2021 účastnili zástupci (advokáti) obou účastníků. V závěru tohoto jednání insolvenční soud vyhlásil usnesení o nařízení jednání na den 27. července 2021, na které tímto „přítomné“ předvolal s tím, že již nebudou písemně vyrozumíváni (srov. protokol č. l. 34). K jednání dne 27. července 2021 se zástupce žalované (bez omluvy či žádosti o odročení) nedostavil a insolvenční soud proto (po právu) jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Potud odvolací soud poukázal (též) na usnesení ze dne 29. června 2020, č. j. 75 ICm 1877/2020-7, jímž insolvenční soud vyzval žalovanou, aby se ve věci písemně vyjádřila (§ 114a odst. 2 o. s. ř.) Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení právních otázek dílem Nejvyšším soudem „jednoznačně nevyřešených“, dílem odvolacím soudem zodpovězených v rozporu s (v dovolání označenou) judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatelka především namítá, že: 1) Řízení je postiženo procesní vadou, když nebyla řádně předvolána k jednání, při kterém insolvenční soud rozhodl o věci samé; přitom „si nebyla vědoma“ toho, že by u (předchozího) jednání dne 27. dubna 2021 „bylo učiněno“ předvolání k jednání dne 7. července 2021. 2) Insolvenční soud ji měl, ač nebyla přítomna u jednání dne 27. července 2021, poskytnout poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. o tom, že „se jí nepodařilo vyvrátit zákonné domněnky“ uvedené v ustanovení § 242 insolvenčního zákona, jakož i poučení podle ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. 3) Soudy obou stupňů „důkazně postavily“ svá rozhodnutí na svědecké výpovědi dlužníka v jiném incidenčním sporu v rámci téhož insolvenčního řízení; takový důkaz má za nepoužitelný, když soudy měly možnost dlužníka předvolat a jako svědka vyslechnout. 4) Povinnost vydat plnění z neúčinného „právního úkonu“ do majetkové podstaty dlužníka plyne z ustanovení § 237 odst. 1 insolvenčního zákona. Je-li neúčinnost „právního úkonu“ založena rozhodnutím insolvenčního soudu (§ 235 odst. 1 insolvenčního zákona), je insolvenční správce oprávněn sepsat takové plnění (majetek) do majetkové podstaty dlužníka (§ 205 odst. 4 insolvenčního záko