29 NSCR 173/2017 – Nejvyšší soud

KSPL 51 INS XY 29 NSČR 173/2017-A-34 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužnice D. V., narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 51 INS XY, o způsobu řešení úpadku, o dovolání dlužnice, zastoupené Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem, se sídlem ve Svinařově, Hlavní 241, PSČ 273 05, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. srpna 2017, č. j. KSPL 51 INS XY, 4 VSPH XY, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. srpna 2017, č. j. KSPL 51 INS XY, 4 VSPH XY, a v bodě III. výroku usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. června 2017, č. j. KSPL 51 INS XY, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Vrchní soud v Praze k odvolání dlužnice usnesením ze dne 9. srpna 2017, č. j. KSPL 51 INS XY, 4 VSPH XY, potvrdil ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužnice usnesení ze dne 8. června 2017, č. j. KSPL 51 INS XY, kterým Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) prohlásil konkurs na majetek dlužnice. Odvolací soud vyšel ve svém rozhodnutí z toho, že insolvenční návrh byl dlužnici doručen dne 16. srpna 2016 spolu s usnesením ze dne 26. července 2016, č. j. KSPL 51 INS XY, jímž byla dlužnice vyzvána k vyjádření k insolvenčnímu návrhu a též poučena o možnosti podat návrh na povolení oddlužení. Dlužnice byla poučena typovým způsobem zformulovaným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 39/2012 (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2013, pod číslem 98), a toto poučení odvolací soud považoval za zcela perfektní. Odvolací soud tak přitakal závěrům insolvenčního soudu v tom, že nebyl-li ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení ze dne 26. července 2016 podán dlužnicí návrh na povolení oddlužení, je oddlužení jako způsob řešení úpadku vyloučeno a jediným možným způsobem řešení úpadku je konkurs. Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí jednak závisí na vyřešení právní otázky, která by měla být Nejvyšším soudem posouzena jinak (otázka formulace poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení, řešená Nejvyšším soudem v usnesení sen. zn. 29 NSČR 39/2012), jednak závisí na právní otázce Nejvyšším soudem dosud neřešené (otázka, zda byla v době od 1. ledna 2014 oprávněna podat návrh na povolení oddlužení v případě fyzické osoby jen osoba, která není podnikatelem). Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud v napadených výrocích zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelka argumentuje ve prospěch závěru, podle kterého byla nesprávně poučena o možnosti podat návrh na povolení oddlužení; tuto nesprávnost přitom spatřuje v tom, že poučení, kterého se jí dostalo, odpovídalo znění ustanovení § 389 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. prosince 2013, nikoli však znění ustanovení § 389 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014. Dovolatelka uvádí, že jsouc vedená nesprávným poučením insolvenčního soudu, nepodala návrh na povolení oddlužení, když ji insolvenční soud zjevně považoval za podnikatele. V této souvislosti pak poukazuje na údaj identifikačního čísla osoby dlužnice v záhlaví usnesení insolvenčního soudu ze dne 26. července 2016 a na ustanovení § 420 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, podle kterého se identifikačním číslem osoby označuje pouze fyzická osoba, která je podnikatelem. Přitom však návrh na povolení oddlužení podat mohla (může), neboť měla sice živnostenské oprávnění, ale neměla (nemá) žádné dluhy z podnikání. Z uvedeného dovolatelka dovozuje, že povinnost insolvenčního soudu poskytnout dlužníku, který není insolvenčním navrhovatelem, při doručení věřitelského insolvenčního návrhu poučení o možnosti podat v zákonem stanovené lhůtě návrh na povolení oddlužení nebyla řádně splněna, a v důsledku toho jí dosud neuplynula lhůta k podání tohoto návrhu; rozhodnutí insolvenčního soudu o způsobu řešení úpadku je proto předčasné. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v dotčených souvislostech jde zčásti o věc Nejvyšším soudem neřešenou. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právní otázky vymezené dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, z nějž vyšly soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Dovoláním nastolenou a v rozhodovací praxi Nejvyšším soudem dosud neřešenou otázkou je, zda poučení dlužníka o možnosti navrhnout řešení úpadku oddlužením vycházející z ustanovení § 389 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013, vzorově zformulované v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 39/2012, je použitelné též u věcí projednávaných po 1. lednu 2014 podle insolvenčního zákona ve znění účinném od uvedeného data. Podle ustanovení § 389 odst. 1 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013) dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením. Podle ustanovení § 389 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014) dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a/ právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b/ fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání (odstavec 1). Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a/ s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b/ jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c/ jde o pohledávku zajištěného věřitele (odstavec 2). Jiná osoba než dlužník není oprávněna návrh na povolení oddlužení podat (odstavec 3). Podle ustanovení § 390 odst. 1 insolvenčního zákona (ve znění účinném před i po 1. lednu 2014) návrh na povolení oddlužení musí dlužník podat spolu s insolvenčním návrhem. Podá-li insolvenční návrh jiná osoba, lze návrh na povolení oddlužení podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu dlužníku; o tom musí být dlužník při doručení insolvenčního návrhu poučen. Vzhledem ke skutečnosti, že dlužnici byl doručen insolvenční návrh a bylo jí poskytnuto poučení o možnosti navrhnout způsob řešení jejího úpadku oddlužením dne 16. srpna 2016, je pro danou věc rozhodný výklad insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2017. Způsobem poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení se Nejvyšší soud zabýval v usnesení sen. zn. 29 NSČR 39/2012 (při výkladu ustanovení § 389 odst. 1 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013). Tam uzavřel, že podstatné pro posouzení řádnosti poučení je, zda se v dané procesní situaci dostalo účastníku náležitého konkrétního poučení o jeho procesních právech nebo povinnostech, tedy, že dlužník obdržel podstatné informace, na základě kterých se vskutku mohl rozhodnout, zda navrhne řešení svého úpadku (bude-li zjištěn) oddlužením. Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že pouhá citace ustanovení § 390 odst. 1 insolvenčního zákona, vložená mezi další citovaná ustanovení, není řádným poučením. Nejvyšší soud konečně též formuloval minimální rozsah řádného poučení tak, že dlužníku se musí dostat poučení ve znění: „Dlužník, který není podnikatelem a který má za to, že splňuje podmínky pro řešení svého úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 a násl. insolvenčního zákona, může podat do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu na předepsaném formuláři, jenž je k dispozici na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti, návrh na povolení oddlužení. Později podaný návrh na povolení od