29 NSCR 47/2015 – Nejvyšší soud

MSPH 94 INS XY 29 NSČR 47/2015-B-255 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v insolvenční věci dlužníka R. K., narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 94 INS XY, o zproštění insolvenčního správce funkce, o dovolání insolvenčního správce AB insolvence v. o. s., se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 24738115, zastoupeného Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2013, č. j. MSPH 94 INS XY, 3 VSPH XY, takto: I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2013, č. j. MSPH 94 INS XY, 3 VSPH XY, se ve výroku I. mění takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2012, č. j. MSPH 94 INS XY, se potvrzuje. II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2015, č. j. MSPH 94 INS XY, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. března 2016, č. j. MSPH 94 INS XY, 4 VSPH XY, se zrušují. O d ů v o d n ě n í : Usnesením ze dne 5. dubna 2012, č. j. MSPH 94 INS XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh dlužníka, aby insolvenční správce dlužníka RES insolvence v. o. s. (nyní AB insolvence v. o. s.) byl zproštěn funkce. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: 1/ Usnesením ze dne 8. února 2011, č. j. MSPH 94 INS XY, rozhodl o úpadku dlužníka, prohlásil konkurs na majetek dlužníka a ustanovil insolvenčního správce. 2/ Insolvenční správce zpeněžil nemovitosti, na nichž vázlo zástavní právo zřízené ve prospěch věřitele Československé obchodní banky, a. s. (dále jen „zajištěný věřitel“), podle pokynů zajištěného věřitele (včetně pokynu uzavřít kupní smlouvu s jedinými zájemci a souhlasu s kupní cenou ve výši 1 500 000 Kč). 3/ Nemovitosti byly zpeněženy v otevřeném výběrovém řízení, do kterého se mohl přihlásit jakýkoli vážný zájemce, avšak přihlásili se pouze manželé N. V procesu zpeněžování byl insolvenční správce kontaktován dlužníkem, který projevil zájem o koupi, a sdělil, že nemovitosti by nabyla některá z osob jemu blízkých. 4/ Dosažená kupní cena (1 500 000 Kč) byla nižší, než cena obvyklá dle znaleckého posudku (2 050 000 Kč) a než cena, které bylo původně dosaženo v dražbě před zahájením insolvenčního řízení (2 100 000 Kč). 5/ Insolvenční správce uzavřel kupní smlouvu s jedinými zájemci, aniž informoval o postupu v řízení zástupce věřitelů a nepožadoval souhlas insolvenčního soudu s uzavřením smlouvy. Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že v řízení bylo zcela respektováno právo zajištěného věřitele dle § 293 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). K tomu doplnil, že lze přisvědčit názoru, podle kterého v případě, že „zajištěný prodej“ se týká nezajištěných věřitelů a dosažená kupní cena přesáhne výši zajištění, má si insolvenční správce vedle pokynů zajištěného věřitele vyžádat stanovisko věřitelského výboru (příp. zástupce věřitelů) a souhlas soudu v souladu s § 289 odst. 1 insolvenčního zákona. V daném případě takto insolvenční správce nepostupoval, avšak podle insolvenčního soudu to nemělo žádný dopad na zpeněžení, neboť do výběrového řízení se přihlásili pouze jediní zájemci. Měl tak za to, že i kdyby insolvenční správce požádal o souhlas zástupce věřitelů, ten mu jej neudělil a o věci by rozhodoval insolvenční soud, nezbylo by mu, než respektovat speciální ustanovení insolvenčního zákona, jež dává zajištěnému věřiteli právo, aby zpeněžení proběhlo dle jeho pokynů a aby byl uspokojen z výtěžku dle § 298 odst. 1 insolvenčního zákona. O jinou situaci by šlo, kdyby zde bylo více zájemců a zajištěný věřitel by trval na prodeji zájemci s méně výhodnou nabídkou. Insolvenční soud nepřisvědčil námitce dlužníka, že bylo možné prodat předmětné nemovitosti lépe, protože kdyby existoval vážný zájemce připravený nabídnout lepší kupní cenu, měl se do řízení přihlásit a minimálně mohlo být o jeho požadavku dále jednáno. Jelikož se však nikdo další do výběrového řízení nepřihlásil, insolvenční soud dospěl k závěru, že jiný vážný zájemce neexistoval a dosažená kupní cena byla nejlepší, jakou bylo možné dosáhnout. K tvrzení, že prodej insolvenčním správcem byl nápadně rychlý a okamžitě byl podán návrh na zápis do katastru nemovitostí, insolvenční soud uvedl, že to samo o sobě znamená pouze to, že insolvenční správce postupoval v řízení bez zbytečného prodlení. Dále k tvrzení, že celé výběrové řízení bylo fingované, dopředu byl znám vítěz a že nelze vyloučit, že několikasettisícový rozdíl oproti minulé ceně (ceně dosažené v dražbě před zahájením insolvenčního řízení) získala „insolvenční firma“, insolvenční soud konstatoval, že pro ně v řízení nebyla zjištěna žádná opora. Insolvenční soud tak uzavřel, že v řízení nebyly zjištěny „žádné důvody takové intenzity, aby mohly vést ke zproštění insolvenčního správce funkce dle § 32 odst. 1 insolvenčního zákona“. Měl za to, že při zpeněžování nemovitostí žádný závažný následek nenastal, navíc i zajištěný věřitel „bezchybný prodej“ nemovitostí ve vztahu k jeho pokynům potvrdil, a že insolvenční správce učinil v průběhu řízení řadu důležitých kroků a postupoval v souladu s § 1 písm. a/ i § 5 písm. a/ insolvenčního zákona. K odvolání dlužníka, zástupce věřitelů (L. B.) a věřitele společnosti Vítkov Invest, spol. s r. o. (dále jen „věřitel V“) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. dubna 2013, č. j. MSPH 94 INS XY, 3 VSPH XY, usnesení insolvenčního soudu ze dne 5. dubna 2012, č. j. MSPH 94 INS XY, zrušil a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (první výrok) a odvolání věřitele V odmítl (druhý výrok). Odvolací soud nejprve s odkazem na § 32 odst. 2 insolvenčního zákona uvedl, že věřiteli V, který není zástupcem věřitelů, nesvědčí subjektivní legitimace k podání odvolání; proto odvolání věřitele V odmítl. K otázce zproštění insolvenčního správce funkce odvolací soud – odkazuje na § 32 odst. 1, § 36 odst. 1 a 2 a § 37 odst. 1 insolvenčního zákona – předeslal, že východiskem pro posouzení, zda insolvenční správce závažně porušil své povinnosti a jsou tu tak důvody pro jeho zproštění funkce podle § 32 insolvenčního zákona, je odpověď na otázku, zda insolvenční správce potřeboval při prodeji nemovitostí mimo dražbu souhlas insolvenčního soudu a zástupce věřitelů v situaci, kdy nemovitosti zajišťovaly pohledávku jednoho z věřitelů. K tomu – odkazuje na závěry usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2012, č. j. KSCB 26 INS XY, 1 VSPH XY – uvedl, že také při zpeněžení majetku, který slouží k zajištění pohledávek, prodejem mimo dražbu je podmínkou účinnosti smlouvy o prodeji (nejde-li o věci bezprostředně ohrožené zkázou nebo znehodnocením a o věci běžně zcizované při pokračujícím provozu dlužníkova podniku) souhlas insolvenčního soudu a věřitelského výboru dle § 289 odst. 1 insolvenčního zákona a že pokyny zajištěného věřitele podle § 293 insolvenčního zákona nemohou nahradit souhlas insolvenčního soudu a věřitelského výboru vyžadovaný k účinnosti smlouvy o prodeji mimo dražbu; bez tohoto souhlasu nelze vydat výtěžek zpeněžení zajištěnému věřiteli (§ 298 insolvenčního zákona). Podle odvolacího soudu tak prodej nemovitostí mimo dražbu bez souhlasů dle § 289 odst. 1 insolvenčního zákona v projednávané věci představoval závažné pochybení insolvenčního správce, jež může být důvodem pro jeho zproštění funkce, jestliže významně zasáhne do práv účastníků řízení a má za následek jejich majetkovou újmu. Z těchto důvodů odvolací soud rozhodnutí insolvenčního soudu jako nesprávné zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem k novému projednání. Upozornil přitom, že souhlasy podle § 289 odst. 1 insolvenčního zákona mohou být dány dodatečně a smlouva o prodeji mimo dražbu není do té doby účinná. Kdyby se tak stalo, nebyly by dány důvody pro zproštění insolvenčního správce funkce. K tomu však měl za potřebné nově projednat okolnosti prodeje s insolvenčním správcem, dlužníkem a zástupcem věřitelů a posoudit, zda věřitelům či dlužníkovi nevznikla nějaká újma. Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podal insolvenční správce dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení Nejvyšším soudem dosud nevyřešených otázek, a navrhuje, aby usnesení odvolacího soudu v prvním výroku bylo změněno tak, že usnesení insolvenčního soudu se potvrzuje. Podle dovolatele spočívá napadené rozhodnutí na vyřešení otázky vztahu § 289 a § 293 insolvenčního zákona a otázky, co je důvodem ke zproštění insolvenčního správce jeho funkce dle § 32 insolvenčního zákona. Dovolatel především zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že na prodej majetku tvořícího předmět zajištění je třeba aplikovat jak § 293 tak § 289 insolvenčního zákona. Míní, že § 293 insolvenčního zákona je vůči § 289 insolvenčního zákona ustanovením speciálním. Na podporu svého názoru argumentuje předně systematickým výkladem, když odkazuje na § 286, § 289 odst. 1 a