29 NSCR 71/2023 – Nejvyšší soud

MSPH 77 INS 15020/2017 29 NSČR 71/2023-B-159 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka Rudel s. r. o., se sídlem v Praze 1, Štěpánská 629, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27699935, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 77 INS 15020/2017, o odměně insolvenčních správců, o dovolání společnosti Tomko a partneři, v. o. s., se sídlem v Praze 3, Řipská 1676/25, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 01696262, zastoupené Mgr. Filipem Lorenzem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 1222/33, PSČ 120 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2023, č. j. MSPH 77 INS 15020/2017, 1 VSPH 486/2023-B-146, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 9. března 2023, č. j. MSPH 77 INS 15020/2017-B-137, jež nabylo právní moci dne 30. března 2023, odkazuje na § 1 odst. 1 až 3 a § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen „vyhláška“), [mimo jiné] schválil celkovou odměnu insolvenčních správců ve výši 3.136.720,83 Kč (včetně daně z přidané hodnoty). 2. Usnesením ze dne 4. dubna 2023, č. j. MSPH 77 INS 15020/2017-B-138, následně insolvenční soud určil podíly insolvenčních správců na této odměně tak, že: [1] podíl odvolaného insolvenčního správce JUDr. Karla Miči (dále jen „K. M.“) činí částku 233.736,84 Kč a [2] podíl dosavadního insolvenčního správce Tomko a partneři, v. o. s. (dále jen „společnost T“), činí částku 2.902.983,99 Kč. 3. Při určení podílů obou insolvenčních správců – cituje § 6 odst. 1 vyhlášky – zhodnotil insolvenční soud tyto aspekty činnosti insolvenčních správců: délku doby ve funkci, rozsah provedené činnosti, náročnost provedené činnosti a výši příjmů získaných do majetkové podstaty. 4. Jde-li o dobu výkonu funkce jednotlivými insolvenčními správci, pak K. M. vykonával funkci 224 dnů (v době od 6. února 2018 do 18. září 2018) a společnost T 1.601 dnů (v době od 18. září 2018 do 6. února 2023). Podle tohoto kritéria by tak podíly insolvenčních správců na celkové odměně měly být 12,27 % ku 87,73 %. 5. Co do kritéria provedených činností insolvenčními správci dospěl insolvenční soud k závěru, že K. M. učinil úkony (zjistil majetek dlužníka, sestavil soupis majetkové podstaty, zpracoval seznam 35 přihlášených pohledávek a jejich přezkumné listy, účastnil se přezkumného jednání a schůze věřitelů, sepsal zprávu o své činnosti a hospodářské činnosti dlužníka ke dni prohlášení konkursu, komunikoval se zajištěnými věřiteli, pojistil nemovitý majetek dlužníka, učinil kroky k ocenění nemovitého majetku dlužníka, prověřil právní jednání dlužníka, komunikoval s dodavateli služeb za účelem dalšího užívání nemovitého majetku dlužníka zjištěnými podnájemci, vyjádřil se k výzvě Obvodního soudu pro Prahu 1, zda navrhuje pokračovat v soudním řízení zahájeném dlužníkem a vedeném pod sp. zn. 23 C 131/2017, a byl účastníkem incidenčního sporu o určení pravosti popřené pohledávky věřitele dlužníka jako oddělený insolvenční správce), z nichž následně vyšla společnost T [iniciovala a účastnila se jednání, na němž dlužník (prostřednictvím jednatelů) učinil prohlášení o svém majetku, opakovaně žádala soud o přezkum pokynů zajištěného věřitele ke zpeněžení majetkové podstaty, zpeněžila majetkovou podstatu, čtyřikrát navrhla a provedla rozvrh výtěžku zpeněžení majetkové podstaty, předložila konečnou zprávu a dále předloží návrh na poměrné uspokojení pohledávek za majetkovou podstatou a splní povinnosti v souvislosti se zrušením konkursu]. S přihlédnutím k celému řízení shledal insolvenční soud činnost společnosti T podstatně rozsáhlejší a náročnější než činnost K. M., a to i s ohledem na skutečnost, že zpeněžování majetkové podstaty představuje stěžejní část insolvenčního řízení, v němž je úpadek dlužníka řešen konkursem. Ze zpráv o činnosti se přitom podává, že správa majetkové podstaty (včetně jejího zpeněžování) byla s ohledem na udělování pokynů zajištěným věřitelem složitá. 6. Podle míry přispění k příjmům majetkové podstaty, pokračoval insolvenční soud, by měly být podíly insolvenčních správců na celkové odměně 0,1 % ku 99,9 %, neboť K. M. přispěl do majetkové podstaty částkou 52.201 Kč a společnost T částkou 68.500.000 Kč. 7. S ohledem na průběh řízení a výše uvedená kritéria insolvenční soud uzavřel, že výsledný podíl insolvenčních správců na celkové odměně je 6,185 % pro K. M. (tj. 42.350 Kč za přezkum pohledávek a 191.386,84 Kč za ostatní činnost; celkem tedy 233.736,84 Kč) a 93,815 % pro společnost T (tj. 2.902.983,99 Kč). 8. K odvolání K. M. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení insolvenčního soudu ze dne 4. dubna 2023 tak, že K. M. náleží odměna ve výši 815.942,71 Kč a společnosti T náleží odměna ve výši 2.320.778,12 Kč. 9. Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění učiněných insolvenčním soudem, zdůrazňuje demonstrativnost výčtu kritérií uvedených v § 6 vyhlášky (pro rozdělení odměny mezi více insolvenčních správců činných v jednom insolvenčním řízení) a cituje závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4135/2011 – dospěl na rozdíl od insolvenčního soudu k závěru, že K. M. provedl v řízení vedle základních a nezbytných úkonů, které musí učinit každý insolvenční správce, tj. prověření hospodářské situace dlužníka, vyhotovení soupisu majetkové podstaty, přezkumu pohledávek přihlášených věřitelů apod., také řadu úkonů, jejichž řádné provedení bylo podstatné pro další průběh insolvenčního řízení a realizaci prodeje majetkové podstaty dlužníka. Nadto v řízení vykonával funkci odděleného insolvenčního správce v incidenčním sporu o určení pravosti pohledávky přihlášené přihláškou č. P1. 10. Proto považoval odvolací soud za odpovídající rozdělení celkové odměny mezi insolvenční správce podle poměru 25 % pro K. M. (tj. 42.350 Kč za přezkum pohledávek a 773.592,71 Kč za ostatní činnost; celkem tedy 815.942,71 Kč) a 75 % pro společnost T (tj. 2.320.778,12 Kč). 11. Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost T dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, jež nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, a jednak na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 12. Za neřešenou považuje dovolatelka otázku, zda je odvolací soud povinen nařídit jednání k projednání odvolání ve věci rozhodování o podílu jednotlivých v insolvenčním řízení činných insolvenčních správců na celkové odměně v situaci, kdy všichni v insolvenčním řízení činní insolvenční správci nevyslovili souhlas s rozhodnutím o odvolání bez nařízení jednání. 13. V této souvislosti dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s procesním právem nenařídil k projednání odvolání jednání a ani dovolatelku nevyzval, aby se vyjádřila k odvolání K. M. Tím odvolací soud porušil právo dovolatelky na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 Listiny základních práv a svobod. Uvedené pochybení přitom shledává dovolatelka o to závažnějším, že odvolací soud dospěl na základě skutkových zjištění učiněných insolvenčním soudem k jinému závěru o poměru „rozhodných kritérií“ pro rozdělení odměny. Tento závěr má za překvapivý a nepředvídatelný. Dovolatelka s nařízením jednání k projednání odvolání „počítala“ a byla připravena doplnit skutkové okolnosti o všech svých činnostech v rámci insolvenčního řízení dlužníka. Tato možnost jí však nebyla (nenařízením jednání) poskytnuta. 14. Napadené rozhodnutí dovolatelka považuje (též) za nepřezkoumatelné, odkazujíc na judikaturu Nejvyššího soudu, neboť odůvodnění právního posouzení rozhodných kritérií (o délce doby, rozsahu a náročnosti činnosti v insolvenčním řízení činných insolvenčních správců) je natolik vágní, že z něj dle dovolatelky nikterak nelze seznat (přezkoumat), proč odvolací soud dospěl k závěru o rozdělení celkové odměny mezi insolvenční správce právě v poměru 25 % ku 75 %, resp. zda tak učinil v souladu s § 6 vyhlášky. 15. Konečně shledává dovolatelka napadené rozhodnutí odvolacího soudu za rozporné „s demonstrativními kritérii stanovenými v § 6 vyhlášky“ a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (v dovolání blíže označenou), přičemž za správné považuje naopak rozhodnutí insolvenčního soudu. Namítá, že hlavní činností K. M. v rámci insolvenčního řízení dlužníka byl přezkum přihlášených pohledávek, za což mu byla přiznána odměna dle § 2a vyhlášky, avšak činnost K. M. v otázce správy a zpeněžení majetkové podstaty (nemovitých věcí) byla zcela marginální. Jinak řečeno, uvádí dovolatelka, je hrubě nespravedlivé,