29 Odo 1567/2006 — Nejvyšší soud

29 Odo 1567/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 10. 2008 Spisová značka:29 Odo 1567/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1567.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 585 odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 1567/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně Č.r. – M. f., proti žalované P. s. Ú. n. L., a. s., zastoupené JUDr. K. F., advokátem, o zaplacení částky 2,090.437,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 C 229/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. března 2006, č. j. 17 Co 12/2005-134, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 27. srpna 2004, č. j. 19 C 229/2002-82, jímž Okresní soud v Ústí nad Labem uložil žalované zaplatit žalobkyni (Č. k. a.) částku 2,090.437,50 Kč s uvedeným úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s právním závěrem, že smlouva o podřízení závazkových vztahů vzniklých před 1. lednem 1992 na základě hospodářských smluv o úvěru režimu obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a o narovnání vzájemných vztahů uzavřená dne 7. dubna 1995 mezi K. b. P., s. p. ú. a žalovanou (dále jen „dohoda o narovnání“ nebo „dohoda“), je platnou dohodou o narovnání podle ustanovení § 585 až § 587 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), kterou smluvní strany podřídily závazkový vztah z hospodářské smlouvy o úvěru odkazem na ustanovení § 262 obch. zák. režimu obchodního zákoníku. Šlo o závazky ze smlouvy o poskytnutí úvěru na trvale se obracející zásoby uzavřené za účinnosti hospodářského zákoníku a smluvním stranám nic nebránilo, aby dosavadní hospodářskoprávní vztahy z úvěrů a případné pochybnosti s nimi spojené nahradily dohodou o narovnání. Odvolací soud přisvědčil i závěru, podle něhož právo žalobkyně na zaplacení žalované částky není promlčeno. Na rozdíl od soudu prvního stupně však uzavřel, že promlčení je třeba posuzovat podle úpravy obsažené v obchodním zákoníku. Bylo-li zjištěno, že žalovaná v lednu 1999 písemně uznala závazek ve výši žalované částky, a řízení bylo zahájeno 31. května 2002, stalo se tak před uplynutím čtyřleté promlčecí doby určené v ustanovení § 397 obch. zák. Námitku neplatnosti dohody o narovnání nepovažoval za důvodnou s tím, že dohoda obsahuje zcela určitý závazek k zaplacení peněžité částky co do výše i základu, ostatní smluvní ujednání jsou dostatečně srozumitelná a určitá, a nebylo prokázáno, že by předchůdkyně žalobkyně při uzavírání dohody nejednala v dobré víře, popřípadě vyvolala omyl žalované lstí. Nepřisvědčil ani námitce, že dohodu za žalovanou podepsala k tomu nezmocněná osoba s odůvodněním, že dohodu podepsal člen představenstva žalované, a podle zápisu v obchodním rejstříku mohl za žalovanou jednat samostatně i jeden člen představenstva, který k tomu byl představenstvem písemně pověřen. Přitom žalovaná neprokázala, že tento člen představenstva překročil své jednatelské oprávnění a že jeho jednáním nebyla vázána podle § 13 obch. zák. Odvolací soud neakceptoval ani výhradu, podle níž v řízení nebyla doložena původní úvěrová smlouva a existence původního hospodářského závazku s tím, že dohoda o narovnání je samostatným právním důvodem vzniku závazku. S odkazem na ustanovení § 586 odst. 2 obč. zák. uvedl, že závazek z úvěrové smlouvy byl nahrazen závazkem z dohody o narovnání, a důkaz úvěrovou smlouvou proto není rozhodný. Za nedůvodnou považoval i námitku nedostatku aktivní a pasivní věcné legitimace účastníků. Stranami dohody o narovnání byly K. b. P., s. p. ú. a žalovaná. K.b. P., s. p. ú. byla zrušena zákonem č. 239/2001 Sb., o Č. k. a. a o změně některých zákonů, s účinností od 1. září 2001 a podle tohoto zákona její práva a povinnosti přešly na Č. k. a. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Odvolacímu soudu vytýká, že nevyhověl žádosti o odročení jednání a jednal v její nepřítomnosti, přestože mu byla řádně a včas doručena omluva předsedy představenstva žalované z důvodu nemoci. Byla tak porušena zásada vyjádřená v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že žádný z členů představenstva se nemohl jednání zúčastnit a pro krátkou lhůtu nebylo možné ani zajistit zastoupení advokátem. Dále namítá, že odvolací soud vycházel při dokazování z fotokopií předložených listin, aniž by byly předloženy jejich originály nebo ověřené kopie. Touto námitkou vznesenou v průběhu řízení se soudy nezabývaly. Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že způsob, jakým žalobkyně získala podpis žalované na dohodě o narovnání, naplňuje skutkovou podstatu lstivého jednání, kterým byla uvedena v omyl, a je tak důvodem neplatnosti dohody. Má za to, že byla uvedena v omyl i tím, že žalobkyně tvrdila existenci pohledávek z úvěru, které neměla a neprokázala. Žalobkyně zamlčela, že podstatu smlouvy uzavřené dne 7. dubna 1995 „tvoří § 585 obč. zák.“ V žádném z přípisů žalobkyně, které předcházely uzavření dohody o narovnání, se neobjevil náznak toho, že podstatou předkládané smlouvy je dohoda o narovnání. Nesprávnost právního posouzení věci dovolatelka spatřuje v závěru, že dohoda o narovnání je platná. Namítá, že mohou-li si podle ustanovení § 262 obch. zák. strany dohodnout, že jejich závazkové vztahy, nespadající pod vztahy uvedené v § 261 obch. zák, se budou řídit obchodním zákoníkem, pak pro smlouvy, které spadají pod ustanovení § 261 obch. zák., tato dohoda nemůže platit. Dovolatelka rovněž uvádí, že neobdržela od žalobkyně oznámení o postoupení pohledávky, a z toho důvodu nedošlo k platnému postoupení. Soudu předložila potvrzení Komerční banky ze dne 4. srpna 1993 o tom, že splatila veškeré její pohledávky. Vzhledem k tomu, že o postoupení pohledávky nebyla vyrozuměna, mohla „podle ustanovení § 65 obč. zák. ve znění platném v té době“ plnit původnímu věřiteli. Dále tvrdí, že žalobkyně měla důvod nezaslat oznámení o postoupení pohledávky, protože „podle § 64 obč. zák. ve znění platném v té době“ nebylo možno postoupit pohledávku, jejíž obsah by se změnou věřitele změnil. Nebyl-li prokázán vznik původního úvěru, ani postoupení pohledávky z úvěru, a naopak bylo prokázáno, že žalovaná splatila Komerční bance před 4. srpnem 1993 všechny úvěry, nemůže být zavázána „platit za úvěr“. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné. V průběhu dovolacího řízení žalobkyně Č. k. a. s účinností k 31. prosinci 2007 zanikla bez likvidace a jejím univerzálním právním nástupce se stal stát, zastoupený ministerstvem, na něhož přešla práva a závazky agentury ke dni jejího zániku. Usnesením ze dne 22. října 2008, č. j. 29 Odo 1567/2006-160, Nejvyšší soud rozhodl, že v řízení bude jako se žalobkyní pokračováno s Č. r. – M. f. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že do