29 Odo 846/2003 – Nejvyšší soud

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně O., spol. s r. o., zastoupené, advokátkou, proti žalované JUDr. L. D., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně A. s. r. o., zastoupené, advokátem, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 246/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2003, č. j. 13 Cmo 300/2002-78, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 9. července 2003, č. j. 13 Cmo 300/2002-89, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2003, č. j. 13 Cmo 300/2002-78, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 9. července 2003, č. j. 13 Cmo 300/2002-89, a - ve vyhovujícím výroku rozsudku ve věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení -rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2002, č. j. 25 Cm 246/2000-48, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem ze dne 17. září 2002, č. j. 25 Cm 246/2000-48, Městský soud v Praze rozhodl na základě žaloby obchodní společnosti O., spol. s r. o. (dále též jen „O.“) o vyloučení nemovitostí specifikovaných jako ostatní stavební objekt na stavební parcele č. 1174 (dále též jen „nemovitost A/“) a ostatní stavební objekt na stavební parcele č. 1375 (dále též jen „nemovitost B/“), obou zapsaných na listu vlastnictví č. 3714 v katastrálním území L., obec L., okres M., ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně A. s. r. o. (bod I. výroku), ohledně požadavku na vyloučení nemovitosti označené jako ostatní stavební objekt na stavební parcele č. 1050, zapsané na listu vlastnictví č. 3740 (dále též jen „nemovitost C/“) a nemovitosti označené jako ostatní stavební objekt na stavební parcele č. 1038, zapsané na listu vlastnictví č. 3606 (dále též jen „nemovitost D/“), obou v katastrálním území L., obec L., okres M., žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku). Vyhovující výrok rozsudku odůvodnil soud prvního stupně tím, že ohledně nemovitostí A) a B) byla ve prospěch žalobkyně platně sjednána výhrada vlastnického práva, takže důvod pro jejich soupis do konkursní podstaty úpadkyně není dán. Zamítnutí žaloby ve vztahu k nemovitostem C) a D) pak odůvodnil tím, že zde šlo o rekonstrukci již existujících staveb, takže výhradu vlastnického práva k nim nebylo možné platně sjednat. K odvolání žalované (správkyně konkursní podstaty úpadkyně), jež směřovalo pouze proti bodům I. a III. výroku rozsudku soudu prvního stupně, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. května 2003, č. j. 13 Cmo 300/2002-78, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 9. července 2003, č. j. 13 Cmo 300/2002-89, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 10.150,- Kč (druhý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, pokládaje jej pro právní posouzení věci za dostatečný. Na tomto základě pak uzavřel, že mezi O. jako zhotovitelkou a pozdější úpadkyní jako objednatelkou ze smlouvy o dílo, byla ohledně nemovitostí A) a B) platně ujednána výhrada vlastnického práva ve prospěch zhotovitelky, vázaná na zaplacení všech sjednaných záloh na cenu díla. Přitakal též závěru, že tyto zálohy v rozsahu částky 870.000,- Kč uhrazeny nebyly. Přitom nepokládal za významné, že jednatel pozdější úpadkyně v prohlášení ze 17. dubna 2001 rozdělil úhrady záloh podle obsahu zálohových faktur na úhrady směřující do stavební a technologické části, s tím, že takové dělení plateb nemá oporu ve smlouvě o dílo. K námitce žalované, že proti žalobkyni uplatnila na základě téže smlouvy vzájemný návrh na zaplacení částky 6.547.600,- Kč, odvolací soud zdůraznil, že tento vzájemný návrh byl uplatněn až po prohlášení konkursu na majetek úpadkyně, přičemž ve smyslu § 14 odst. 1 písm. i/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) není započtení pohledávky úpadkyně na její dluh u žalobkyně za trvání konkursu možné. Za neopodstatněnou měl odvolací soud i námitku, že soud prvního stupně neposkytl žalované poučení podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uzavíraje, že v průběhu řízení nenastala situace, jež by vyžadovala postup soudu prvního stupně podle uvedeného ustanovení. Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, včasné dovolání, přisuzujíc mu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, jelikož řeší otázku výhrady vlastnického práva v rozporu s hmotným právem. Nadto jde podle dovolatelky o řešení rozporné s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 1995, sp. zn. 3 Cz 57/92, uveřejněným v časopise Právní rozhledy číslo 7, ročník 1995 (zabývajícím se okamžikem vzniku stavby coby věci v právním smyslu) a s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Odon 147/97 (jde o rozsudek ze dne 30. června 1998) uveřejněným v časopise Právo a podnikání číslo 9, ročník 1998, s právní větou, podle které se účastníci mohou podle ustanovení § 542 odst. 1 obch. zák. dohodnout, že vlastníkem zhotovených věcí je zhotovitel, nikoliv objednatel; takovou dohodu o změně smlouvy o dílo je však nutno uzavřít dříve, než došlo ke vzniku vlastnického práva objednatele ke zhotovovaným věcem. Dovolatelka namítá, že jsou dány dovolací důvody dle § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že „v důsledku nesprávného právního posouzení věci“ je řízení před soudy obou stupňů postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/). Rozpor s hmotným právem spatřuje dovolatelka v tom, že soudy nižších stupňů bez dalšího připustily vznik výhrady vlastnického práva „k již rozestavěným novostavbám budov“ (k nemovitostem A/ a B/); v důsledku toho připustily, aby sjednání výhrady vlastnického práva nahradilo institut převodu vlastnického práva k nemovitosti (stavbě) dle § 133 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), ve znění platném do 30. června 1996 a zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění platném do 30. června 1996. V této souvislosti dovolatelka kritizuje jako věcně nesprávný úsudek, že výhradu vlastnického práva k novostavbě lze (na základě smlouvy o dílo ve smyslu ustanovení § 536 a násl. obchodního zákoníku - dále též jen „obch. zák.“) platně sjednat kdykoli po zahájení stavby díla. Zdůrazňuje, že v řízení bylo prokázáno, že smlouva o dílo byla uzavřena 25. června 1993, že předpokládaný termín zahájení stavby byl v červenci 1993, k zahájení zkušebního provozu mělo dojít v prosinci 1993 a konečným termínem stavby byl duben 1994. Výhrada vlastnického práva pak byla sjednána (až) 22. ledna 1994. Sjednání výhrady vlastnického práva po započetí stavby díla podle dovolatelky „může být“ v rozporu s kogentním ustanovením § 133 odst. 2 obč. zák., ve znění platném do 30. června 1996 a s ustanovením § 2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění platném do 30. června 1996, což „může zakládat“ absolutní neplatnost této výhrady ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. K absolutní neplatnosti právního úkonu je pak soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti; v souzené věci se tato neplatnost podávala z obsahu spisu a provedených důkazů, konkrétně ze smlouvy o dílo ze dne 25. června 1993 a z jejího dodatku č. 1 ze dne 22. ledna 1994. Podle dovolatelky pak soudy obou stupňů, vedeny nesprávným právním názorem, že výhradu vlastnického práva ke vznikajícím novostavbám budov lze sjednat kdykoli poté, co bylo zhotovování novostaveb zahájeno, nevyzvaly dovolatelku podle § 118a o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení a návrhů na provedení důkazů ohledně toho, v jakém stupni rozestavěnosti se budovy nacházely ke dni sjednání výhrady vlastnického práva (k 22. lednu 1994); tím zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Konečně dovolatelka poukazuje na to, že v odvolání namítala, že dovolání se výhrady vlastnického práva ze strany žalobkyně je v intencích § 265 obch. zák. – v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Na tuto její námitku odvolací soud nereagoval (a proto neprovedl jí navržený důkaz spisem Městského soudu v Praze zn. 25 Cm 38/2002) a naopak se zabýval údajně vznesenou námitkou započtení; tu však dovolatelka, znalá úpravy obsažené v § 14 odst. 1 písm. i/ ZKV, v řízení vůbec neuplatnila. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc potud vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, s tím, ž