3 Tdo 1078/2025 — Nejvyšší soud

3 Tdo 1078/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:3. 12. 2025 Spisová značka:3 Tdo 1078/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:3.TDO.1078.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dokazování Hodnocení důkazů Loupež Spolupachatelství Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř. § 173 odst. 1 tr. zákoníku § 23 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:CD Zveřejněno na webu:23. 1. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 1078/2025-930 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 12. 2025 o dovolání, které podal obviněný D. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 8. 2025, č. j. 50 To 195/2025-888, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 3 T 120/2023, t a k t o: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. D. odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech (dále také jen „okresní soud“) ze dne 23. 5. 2025, č. j. 3 T 120/2023-812, byl obviněný D. D. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, v obou případech jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku, za jednání spočívající v tom, že (převzato z rozsudku a zestručněno) se spoluobviněným O. Š., nar. XY, dne 17. 2. 2023 ve večerních hodinách, nejspíše kolem 23:00 hod., po předchozí vzájemné domluvě využili nepozornosti poškozeného J. Š., nar. XY, který po zaklepání otevřel dveře rodinného domu v obci XY čp. XY svému známému L. K., nar. XY, jenž poté z místa odešel, neoprávněně vnikli do obydlí poškozeného a přes jeho nesouhlas a výzvu k opuštění domu v něm setrvali, obviněný D. D. zůstal stát za vstupem do kuchyně a obviněný O. Š. poškozeného vyzval, aby mu dal peníze, přičemž poškozený na svou obranu a ke zdůraznění své výzvy k opuštění jeho obydlí namířil proti útočníkům revolver ve vlastnictví jeho otce, avšak obviněný O. Š. ho udeřil přineseným teleskopickým obuškem do hlavy nad levou spánkovou část, v důsledku čehož se poškozený sesunul k zemi, zůstal ležet na podlaze a zároveň utrpěl krvácivé zranění na hlavě, O. Š. poté posbíral jednotlivé díly obušku, který se při útoku rozpadl, revolver odkopl stranou z dosahu poškozeného, vytáhl nůž a znovu se dožadoval vydání peněz, načež vznikla šarvátka mezi ním, poškozeným a jeho přítelkyní – poškozenou P. J., které O. Š. způsobil řeznou ránu na malíkové hraně pravé ruky, v reakci na to P. J. vyndala ze své peněženky a z peněženky poškozeného J. Š. celkem nejméně 5 000 Kč a ty předala obviněnému O. Š., který následně ze země sebral a z domu odnesl revolver splňující parametry zbraně kategorie B, aniž by byl držitelem příslušného zbrojního průkazu, který je k jejímu držení nezbytný, a současně obvinění vedle vchodových dveří odcizili na stěně zavěšenou repliku nepálské dýky v hodnotě 1 500 Kč, to vše ke škodě V. Š., nar. XY, a s těmito věcmi společně odešli. 2. Za výše uvedené trestné činy a za sbíhající se zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ukončený ve stádiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2024, sp. zn. 4 T 13/2023, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2025, sp. zn. 11 To 92/2024, byl obviněný D. D. odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na 7 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu okresní soud uložil také trest propadnutí věci (ve shodě s odsuzujícím rozhodnutím ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2024, sp. zn. 4 T 13/2023). Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně ve vztahu k obviněnému zrušen výrok o trestu z výše zmíněného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2024, sp. zn. 4 T 13/2023, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2025, sp. zn. 11 To 92/2024, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozhodnuto bylo rovněž o vině a trestu u spoluobviněného O. Š. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně oběma obviněným uložil povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili poškozenému V. Š. na náhradě škody částku 11 500 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byl poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Následná odvolání obou obviněných proti tomuto rozsudku Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. 8. 2025, č. j. 50 To 195/2025-888, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný D. D. dovoláním s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. 5. V jeho odůvodnění namítl, že nižší soudy založily závěr o jeho spolupachatelství na trestném činu loupeže jen na jeho fyzické přítomnosti v obydlí poškozeného J. Š. kvůli „mimosoudnímu řešení půjčky“, dále na pouhé domněnce, že se přitom maskoval, na faktu, že po zásahu spoluobviněného Š. přepočítal vydanou hotovost, a konečně na tom, že navzdory útoku spoluobviněného na poškozené v domě setrval. Z těchto okolností však podle jeho názoru ještě nevyplývá, že s O. Š. pojal společný úmysl zmocnit se cizí věci za užití násilí. Byl to totiž výhradně spoluobviněný, kdo inicioval násilné jednání, zatímco dovolatel stál po celou dobu v chodbě a do potyčky s poškozeným nijak nezasáhl. J. Š. naopak poskytl základní pomoc, když mu na krvácející ránu na hlavě přiložil plenu. Již v přípravném řízení a poté i v hlavním líčení konstantně uváděl, že sám neměl v úmyslu použít jakoukoli formu násilí. Nic podobného neplánoval. Pouze pasivně doprovázel svědka K., který si chtěl s poškozenými vyjasnit údajnou finanční půjčku. Po vyostření konfliktu měl ze spoluobviněného Š. sám respekt a obavy. Nelze ho tedy označit za „pasivní posilu“, která měla na místě zasáhnout v případě nutnosti, či budit v poškozených ještě větší hrůzu. Dovolatel rovněž zdůraznil, že jemu žádné peněžní prostředky nezůstaly, neboť je vrátil spoluobviněnému, na jehož pokyn je předtím jednorázově a krátce přepočítal. Fakticky se tedy ničeho nezmocnil, protože z loupeže neměl žádný majetkový prospěch. S touto jeho obhajobou se nevypořádal ani odvolací soud, který do odůvodnění napadeného usnesení jen převzal nesprávné úvahy soudu prvního stupně. 6. K jednotlivým skutkovým zjištěním obviněný konkrétněji rozvedl, že například tvrzení o jeho záměrném maskování při návštěvě poškozených, které zároveň mělo svědčit o jeho předchozím srozumění s násilným vymáháním dluhu, je pouze nepodloženou spekulací. Okresní soud při ní nevzal v úvahu, že k události došlo v nočních hodinách v měsíci únoru, tedy za chladného počasí. Jeho oblečení odpovídalo standardnímu zimnímu ustrojení, v němž se běžně pohybuje. Pokud by skutečně chtěl skrýt svoji totožnost, jistě by k tomu zvolil podstatně promyšlenější a preciznější způsob zakrytí obličeje. Nic takového však neučinil. V rozporu se zásadou in dubio pro reo si okresní soud domyslel také to, že spoluobviněného Š. vzal s sebou na místo činu právě za účelem zastrašení poškozených a že byl zároveň připraven sám eventuálně použít násilí, pokud by se situace ještě více vyhrotila. 7. Proces dokazování byl podle dovolatele zatížen také vadou spočívající v opomenutí důkazů navržených zejména k ověření věrohodnosti usvědčujících výpovědí poškozených jako pravidelných konzumentů drog a zároveň osob s možnými motivy k podání nepravdivého svědectví. Ty soud prvního stupně odmítl provést, aniž by svůj postup přesvědčivě odůvodnil. 8. Nad rámec výše uvedeného obviněný doplnil, že předmětem zamýšleného mimosoudního vymáhání byly peněžní prostředky svědka L. K. Právě on inicioval celou akci, doprovodil je do bydliště poškozeného a zaklepal na jeho dveře. Oběma obviněným tím zjednal možnost vstoupit do domu, aby pak sám postával venku. Svědecké výpovědi nicméně vyzněly tak, že průběžně nahlížel okny dovnitř, a tudíž musel vědět, že tam probíhá vyhrocený konflikt. I kdyby situaci nesledoval vizuálně, musel slyšet alespoň hluk jdoucí z vnitřku domu. Na tyto projevy v každém případě nijak nereagoval, na průběh „jednání“ s poškozeným se později