3 Tdo 1188/2011 — Nejvyšší soud

3 Tdo 1188/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:21. 9. 2011 Spisová značka:3 Tdo 1188/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1188.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ultima ratio Dotčené předpisy:§ 358 odst. 1 tr. zákoníku § 228 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:22. 12. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 1188/2011-18 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. září 2011 o dovolání, které podal obviněný L. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2011, č. j. 5 To 55/2011-123, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 103 T 120/2010, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 14. 12. 2010, č. j. 103 T 120/2010-101, byl obviněný L. B. uznán vinným jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a jednak přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že „dne 27. 4. 2010 kolem 17.00 hodin v H. – P., okres K., poté, co jako chodec procházel středem pozemní komunikace situované v obytné zóně na ul. J. a byl řidičkou vozidla tov. zn. Citroen C4, pomalu jedoucího ze směru od ul. V., S. K. krátkým zvukovým výstražným znamením upozorněn na její přítomnost ve vozovce, přistoupil k dveřím u místa řidiče vozidla a začal S. K. slovně urážet s výčitkami, že se nacházejí v obytné zóně, následně se vrátil před vozidlo a v rozporu s ust. § 39 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v platném znění, pomalou chůzí středem vozovky S. K. bránil v jízdě, přičemž poté, co se jmenovaná s vozidlem k němu přiblížila a zastavila za ním, otočil se a záměrně udeřil pěstí do přední kapoty vozidla a opět jí vulgárně nadával, načež pokračoval v pomalé chůzi před vozidlem a poté, co byl opět S. K. dojet, zastavil se a záměrně naskočil na přední kapotu vozidla, a tímto svým jednáním způsobil na přední kapotě vozidla dvě oválné prohlubně, a to v její levé části o průměru 5 – 10 cm a hloubce cca 1 – 2 mm a ve střední části o průměru 10 – 15 cm a hloubce cca 1 – 2 mm, a tedy škodu provozovatelce vozidla S. K. ve výši 9.845,- Kč“. Za to byl podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu zároveň bylo uloženo, aby ve stanovené zkušební době nahradil škodu, kterou svým jednáním způsobil. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené S. K. na náhradě škody částku 9.845,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody pak poškozenou podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 3. 2011, č. j. 5 To 55/2011-123, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 21. 3. 2011 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.). Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný L. B. následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel předeslal, že byl nejprve rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 23. 8. 2010, č. j. 103 T 120/2010-65, z důvodu podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn návrhu na potrestání, přičemž soud ve svých úvahách o naplnění všech znaků skutkové podstaty daných přečinů vážil také samotný charakter trestního práva jako prostředku ultima ratio a současně vážil okolnosti případu z hlediska subsidiarity trestní represe a hodnotil daný skutkový stav dle principu vymezeného v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Na základě těchto úvah pak dospěl k závěru, že vytýkané protiprávní jednání nedosáhlo co do intenzity úrovně významné pro trestní právo. Přitom odkázal na současnou právní nauku, konkrétně na článek Prof. JUDr. Pavla Šámala, PhD., věnující se dané problematice. Z podnětu odvolání státního zástupce však soud druhého stupně toto rozhodnutí zrušil, neboť dospěl k závěru o existenci odpovědnosti dovolatele v úrovni trestněprávní. Tímto právním názorem byl soud prvního stupně následně vázán. Soud prvního stupně v dalším řízení vycházel z výsledků dosavadního dokazování, když návrhy obhajoby na doplnění dokazování zamítl. Poté rozhodl novým rozsudkem, jímž uznal dovolatele vinným. Jeho rozhodnutí pak odvolací soud potvrdil, přičemž rovněž zamítl návrh obhajoby na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru silniční dopravy, na jehož základě by bylo možno verifikovat tvrzení dovolatele, že S. K. - poškozená - na něj s vozidlem najížděla, resp. najela. S právní kvalifikací posuzovaného skutku jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku dovolatel nesouhlasí. Uvedl, že při právním posuzování věci nebylo dostatečně vzato v úvahu chování poškozené v průběhu trestního řízení, z něhož je patrná její snaha domoci se právě touto cestou přiznání nároku na náhradu škody. Nelze tedy přehlédnout motivovanost účasti poškozené na trestním řízení, resp. na jeho výsledku (tj. uznání viny a zejména pak výrok o náhradě škody). Zároveň je třeba vycházet i ze skutečnosti, že dovolatel je osobou bezúhonnou, řádně pracující v pracovním poměru, s odpovídajícím sociálním zázemím a majetkem, a není u něj dána jakákoliv inklinace k páchání trestné činnosti. Dovolatel má dále zato, že pro posouzení společenské škodlivosti činu ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku jsou významné všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž soudy činné v této věci některé podstatné okolnosti přešly bez povšimnutí. V této souvislosti poukázal na výpovědi některých svědků učiněné ve věci a dovodil, že poškozená si ohrožujícím způsobem (najížděním) vynucovala přednost v jízdě v obytné zóně, čímž v něm vzbudila reálnou obavu o život a zdraví. Danou situaci přitom mohla vyřešit tím, že by ho objela. Tím se při současném opakovaném použití zvukového výstražného zařízení dopustila přestupku na úseku provozu na pozemních komunikacích. Takové jednání bylo podle dovolatele o to nebezpečnější, že si v prostoru obytné zóny, a to i ve vozovce, mohly hrát děti, které by svým jednáním mohla také ohrozit. Pokud by se za těchto okolností skutečně zachoval tak, jak je mu přisuzováno, jedná se podle jeho přesvědčení jednoznačně o případ, kdy měl být aplikován princip subsidiarity trestní represe. V uvedené souvislosti pak odvolacímu soudu vytkl, že na tomu odpovídající právní posouzení předmětné věci zcela rezignoval a ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku interpretoval ryze formalisticky. Vzhledem k výše uvedeným důvodům v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky po přezkoumání napadeného usnesení, jakož i řízení jemu předcházejícího, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2011, č. j. 5 To 55/2011-123, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal tomuto soudu k opětovnému projednání a rozhodnutí. K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve poukázal na obsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s připomenutím toho, že v jeho rámci obecně nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy, vyjma případů, kdy skutková zjištění nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů. Při hodnocení správnosti soudem vysloveného právního posouzení je proto nutné vycházet ze skutkových zjištění, učiněných soudy činnými dříve ve věci a popsaných zejména ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě dále rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Podle nich obviněný (dovolatel) v rozporu s ustanovením § 39 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, pomalou chůzí středem vozovky bránil poškozené v jízdě vozidlem, a poté, co poškozená krátce užila zvukového výstražného znamení, resp. poté, co k němu přijela a zastavila za ním, ji nejprve slovně urážel