3 Tdo 1221/2008 — Nejvyšší soud

3 Tdo 1221/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 11. 2008 Spisová značka:3 Tdo 1221/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1221.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 223 tr. zák. Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 1221/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. listopadu 2008 o dovolání M. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 10 To 162/2008 ze dne 6. 5. 2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 32 T 69/2007, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ sp. zn. 32 T 69/2007 ze dne 14. 3. 2008 byla dovolatelka uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 223 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu patnácti měsíců a peněžitý trest ve výměře 15.000,- Kč, k němuž byl, pro případ, že by tento nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Dle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo též rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody. O odvolání obviněné rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením sp. zn. 10 To 162/2008 dne 6. 5. 2008, a to tak, že podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek a věc postoupil k projednání ve správním řízení Městskému úřadu Ř. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podala M. P., jako osoba oprávněná, dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označila ty, které jsou obsaženy v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f), g) a k) tr. ř. K dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. uvedla, že souhlasí se skutkovými zjištěními, k nimž soudy na základě provedených důkazů dospěly, nicméně z nich podle jejího názoru nebylo možno dovodit naplnění subjektivní stránky nejen pro uznání viny za trestný čin (k čemuž také odvolací soud dospěl), ale ani za přestupek. Pokud tato otázka nebyla jednoznačně vyřešena, jeví se rozhodnutí o postoupení věci v tomto ohledu jako předčasné, neboť k němu nebyly dány podmínky. Stejnou argumentaci dovolatelka uvedla i k dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když uvedla, že pokud odvolací soud konstatoval její nemožnost vědět, že svým jednáním může jinému způsobit újmu na zdraví, pak nemohou být naplněny podmínky pro závěr o zavinění dopravní nehody její osobou ve smyslu § 5 písm. b) tr. zák. ani § 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen zák. č. 200/1990 Sb.). S ohledem na to je pak pochybný i závěr odvolacího soudu, že na jedné straně dovolatelka nestihla reagovat tak, aby zabránila střetu, na druhé straně však měla mít svým ukvapeným rozhodnutím na příčinně souvisejícím následku (poranění poškozeného J.) sotva poloviční zavinění. Z rozhodnutí odvolacího soudu však není patrné, z čeho tento dovozuje její zavinění a jakým způsobem určil jeho míru. Již v odvolání však namítala, že pro uznání viny je třeba prokázat, že měla reagovat určitým způsobem, a to buď normativně stanoveným či v duchu obecně uznávaných pravidel tak, že s přihlédnutím ke všem okolnostem v dané situaci takto reagovat mohla. Oba soudy však bez zjištění objektivního kritéria pro zavinění nesprávně a v rozporu s výsledky dokazování vyslovily zavinění na straně dovolatelky, čímž došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Na její žádost byl také vypracován znalecký posudek z oboru doprava, odvětví doprava silniční, jehož písemné vyhotovení předložila v příloze svého dovolání. Znalec v něm dospěl k závěru, že podnětem k začátku nehodového děje byl náhlý příčný pohyb soupravy řidiče T., pravděpodobně s větší výchylkou v pravém jízdním pruhu než běžně při přímé jízdě, a to v době, kdy mohl za sebou vidět vozidlo Škoda Felicia řízené dovolatelkou, které ho dojíždělo. Na tento pohyb pak dovolatelka reagovala zřejmě jediným možným způsobem, a to částečným najetím do levého jízdního pruhu, což lze v podobných mezních a neočekávaných situacích považovat za běžnou reakci. K dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovolatelka uvedla, že Krajský soud v Praze ve výroku svého rozhodnutí neuvedl, v jaké věci vlastně rozhodl o jejím postoupení k projednání ve správním řízení. Přestože došel k jiným závěrům o průběhu nehodového děje než soud prvního stupně, tyto závěry nepromítl do výroku svého rozhodnutí, v němž tak chybí zcela jak popis skutku, tak i uvedení jména obviněné, jíž se rozhodnutí o postoupení věci týká. Dle judikatorních rozhodnutí 2 T 97/95 či 7 Tz 17/87 by tyto údaje ve výroku usnesení o postoupení věci však být měly. Výrok napadeného usnesení odvolacího soudu je proto neúplný. Dovolatelka dále uvedla, že motivem pro podání dovolání, ačkoliv jej nesubsumovala pod některý z dovolacích důvodů, je též fakt, že v přestupkovém řízení jí hrozí citelnější sankce, než jaká jí byla uložena rozsudkem soudu prvního stupně. Tím jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu patnácti měsíců a peněžitý trest ve výměře 15.000,- Kč s náhradním dvouměsíčním trestem odnětí svobody. Pokud by orgán rozhodující o přestupku kvalifikoval její jednání jako přestupek dle § 22 odst. 1 písm. h) zák. č. 200/1990 Sb., což je pravděpodobné, hrozila by jí pokuta v sazbě od 25.000,- Kč do 50.000,- Kč. S přihlédnutím k dosavadnímu způsobu života dovolatelky i za předpokladu, že by jí byla náležitě a jednoznačně prokázána vina, nejsou důvody očekávat, že by případné uložené tresty nevykonala řádně, tudíž by se na ni po jejich výkonu hledělo jako na osobu netrestanou. Proto je případná sankce uložená dle § 22 odst. 4 zák. č. 200/1990 Sb. pro ni vždy přísnější. Toto rozhodnutí se proto ve světle rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 670/05 jeví jako porušení zákazu reformationis in peius. Touto námitkou zamýšlela dovolatelka dokreslit to, že projednání dovolání může zásadně ovlivnit její postavení a není proto na místě odmítnout jej dle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Na závěr navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a dále postupoval dle § 265m odst. 1 tr. ř. za užití § 226 písm. b) tr. ř., příp. podle § 265l tr. ř. K takto podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření k dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že odvolací soud svým závěrem sice vyslovil, že vzhledem k primárnímu impulsu k celému ději ze strany L. T. nelze jistou v úvahu připadající nesprávnost v řízení vozidla obviněnou považovat za natolik společensky nebezpečnou, aby se z její strany jednalo o trestný čin, když ji ani nelze činit plně odpovědnou (z hlediska zavinění) za újmu na zdraví poškozeného. Zmíněná jistá v úvahu připadající nesprávnost v postupu obviněné však dle státního zástupce současně značí, že se mohla dopustit přestupku. Zdůraznil, že odvolací soud v souladu s rozhodovací a výkladovou praxí týkající se ustanovení § 222 odst. 2 tr. ř. nestaví na jisto, že se obviněná přestupku dopustila, ale svým rozhodnutím a způsobem, jenž odpovídal jeho zjištěním, předal věc k posouzení povolanému orgánu, aby případné spáchání přestupku posoudil. Argumentace obviněné, proč se přestupek podle jejího názoru nestal, má potom své místo především v řízení o přestupku. K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tvrzeného obviněnou tedy v dané věci nedošlo a v tomu odpovídajícím rozsahu je dovolání zjevně neopodstatněné. K dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. uvedl, že Krajský soud v Praze se otázkou zavinění v jednání obviněné zaobíral a dospěl ve vztahu k trestně právní relevanci skutku k jednoznačnému závěru. Pokud současně konkrétněji neřešil míru zavinění obviněné s ohledem na možnou aplikaci zákona o přestupcích, činil tak správně, neboť orgán činný v trestním řízení, pokud zjistí, že projednávaný skutek není trestným činem, ale mohl by být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek, je povinen věc postoupit a nemůže dále pokračovat v trestním řízení a zjišťovat další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí o přestupku, např. odstraňovat pochybnosti, zda se skutečně obviněný přestupku dopustil (srov. roz