3 Tdo 1397/2004 — Nejvyšší soud

3 Tdo 1397/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 4. 2005 Spisová značka:3 Tdo 1397/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.1397.2004.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 1397/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. dubna 2005 dovolání J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. 13 To 142/2004, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 20 T 162/2003, a rozhodl takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci – pobočka v Pardubicích ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. 13 To 142/2004, se podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušuje. II. Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se současně zrušují výroky o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 20 T 162/2003 byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona (dále tr. zák.), ve znění účinném do 31. 12. 1997. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 5 (pěti) let. V předmětné věci podal odvolání pouze obviněný. Rozhodl o něm Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích dne 12. 5. 2004, pod sp. zn. 13 To 142/2004, když pouze dílčím způsobem upravil výrok o vině a jinak akceptoval skutkové a právní závěry soudu nalézacího. Jmenovaný krajský soud podle § 258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného J. K. uznal vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., zakládajícím se skutkově na tom, že (citována skutková věta výroku o vině): „jako zaměstnanec bankovního domu S., a. s., ve funkci ředitele pobočky P., v rozporu s povinnostmi, které pro něho vyplývaly z předpisů vydaných podle ust. § 9 odst. 1 písm. b), c) zák. č. 21/1992 Sb. o bankách, v pozdějším znění, poskytl ke škodě této banky v případech, kdy nebyla zajištěna reálná návratnost poskytnutých prostředků, bez odpovídajícího zajištění a nad rámec svých pravomocí vyplývajících z plné moci vystavené generálním ředitelem B. d. S., z organizačních předpisů a podpisového řádu schválených představenstvem společnosti, vydaných podle čl. XII odst. 4 stanov bankovního domu, schválených valnou hromadou dne 23. 6. 1994 a z ust. čl. X, XI odst. 1 písm. b) a XII odst. 4 uvedených stanov, finanční prostředky, eventuelně finanční výhody různým podnikatelským subjektům, a to 1) v době od 5. 4. do 22. 6. 1995 vystavil ve prospěch soukromého podnikatele M. S., podnikajícího pod obchodním jménem S. tři bankovní záruky pro potřebu zajištění celního dluhu u Celního úřadu v P. v celkové výši 8. 650. 000,- Kč, přičemž věděl, že dlužník nebude schopen celní dluh uhradit, M. S. jako dlužník celní dluh neuhradil, a U. B., a. s. jako právní nástupce B. d. S., a. s., byla nucena na podkladě rozhodnutí Celního úřadu v P. ze dne 24. 4. 1998 celní dluh v konečné výši 7. 843. 666,- Kč dne 2. 6. 1998 uhradit, aniž by jí tato částka byla M. S. splacena, 2) dne 12. 5. 1995 obchodní společnosti E. M. s. r. o. umožnil čerpání částky ve výši 200. 000,- Kč nad rámec původně schváleného a v té době již vyčerpaného úvěru, přičemž uvedená částka nebyla vrácena, 3) v době od 7. 11. 1995 do 4. 12. 1995 umožnil obchodní společnosti E. M. s. r. o. čerpání částky 930. 032,-Kč z běžného účtu, přičemž tato částka nebyla vrácena, nebyla kryta zůstatkem na běžném účtu a smlouva o běžném účtu nedovolovala čerpání do debetu, 4) dne 20. 12. 1995 obchodní společnosti B. v. o. s., jejíž žádost o poskytnutí úvěru ve výši 5. 000 000,- Kč byla úvěrovým výborem banky zamítnuta, umožnil čerpat z běžného účtu částku 5. 000 000,- Kč, která nebyla kryta zůstatkem na účtu, přestože smlouva o běžném účtu nedovolovala čerpání do debetu, přičemž tato společnost vyčerpala pouze částku 3. 436 000,- Kč, která nebyla vrácena, 5) dne 10. 1. 1996 soukromému podnikateli P. H., podnikajícímu pod obchodním jménem F. H. bez písemné smlouvy a bez souhlasu úvěrového výboru umožnil po vyčerpání předchozího schváleného úvěru, který měl být splacen do 31. 3. 1997, čerpání další částky 300. 000,- Kč, přičemž tato částka byla bance vrácena v plné výši včetně úroků až ke dni 31. 3. 1999, 6) v době od 30. 11. 1995 do 23. 1. 1996 obchodní společnosti I. umožnil z běžného účtu čerpat částku 7. 500 000,- Kč, která nebyla kryta zůstatkem na účtu, přestože smlouva o běžném účtu nedovolovala čerpání do debetu, přičemž uvedená částka nebyla vrácena, 7) v době od 4. 12. 1995 do 1. 2. 1996 obchodní společnosti B.-L. s. r. o., umožnil z běžného účtu čerpání finančních prostředků až do výše 4. 500 000,- Kč, která nebyla kryta zůstatkem na účtu, přestože smlouva o běžném účtu nedovolovala čerpání do debetu, kdy ke dni 1. 2. 1996 společnost vyčerpala 2. 571 167,- Kč, přičemž tato částka nebyla vrácena, 8) v době od 8. 1. 1996 do 1. 2. 1996 obchodní společnosti T. –M. s. r. o., umožnil z běžného účtu čerpání finančních prostředků až do výše 500. 000,- Kč, přestože smlouva o běžném účtu nedovolovala čerpání do debetu, kdy ke dni 1. 2. 1996 společnost vyčerpala 420. 097, 96 Kč, která nebyla kryta zůstatkem na účtu, přičemž tato částka nebyla vrácena. Za uvedený trestný čin byl odsouzen opět k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, s podmíněným odkladem jeho výkonu podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu 5 (pěti) let. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu (dále tr. ř.) byla poškozená U. B., a. s., v likvidaci, se sídlem O., M. – O. odkázána se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V trestní věci dovolatele se jednalo již o druhé pravomocné rozhodnutí. Poprvé byl na podobném skutkovém základě uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997, a sice rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 13 To 135/2003. Znak skutkové podstaty „porušení zákonem uložené povinnosti spravovat cizí majetek“ dovozoval tehdy soud z porušení povinností uložených v ust. § 73 odst. 1 zákoníku práce. Jeho rozsudek z podnětu dovolání J. K. zrušil Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1194/2003. Zde vyslovil závazný právní názor, podle něhož povinnost spravovat nebo opatrovat cizí majetek ve smyslu § 255 odst. 1 tr. zák., nevyplývá z § 73, event. § 74 zákoníku práce. Proti nyní dovoláním napadanému rozsudku odvolacího soudu, do výroku o vině a trestu, podal dovolání jen obviněný (dále jen dovolatel), a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí. Dovolatel opírá svůj mimořádný opravný prostředek o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Má za to, že rozsudek opakovaně nevycházel z řádně a úplně zjištěného skutkového stavu, což vedlo k nesprávnému hodnocení a chybným právním závěrům. Soud nalézací ani soud odvolací neprovedly všechny potřebné důkazy. Přes opakované výzvy se fakticky odmítly zabývat vznikem škody a její výší, ačkoliv ta je pro vlastní posouzení trestnosti činu jednou z důležitých podmínek. Dovolatel se nemůže spokojit s konstatováním, že škoda vznikla bance v okamžiku a ve výši čerpání finančních prostředků subjekty uvedenými pod bodem 2 až 8. Dalším zcela zavádějícím tvrzením je, že obžalovaný poskytl finanční prostředky, event. finanční výhody, bez odpovídajícího zajištění. Naopak, ten využil zajištění, používaného tehdy standardně bankou, tedy směnek vyplněných na formulářích banky, což platí pro případy uvedené pod body 2 až 8. Také nebylo prokázáno, že by klienti banky v době akceptace směnečného ručení nedisponovali dostatečným majetkem pro tuto formu zajištění. Soudu se nepodařilo prokázat, že by obžalovaný porušil své povinnosti vyplývající z pracovní