3 Tdo 1524/2014 — Nejvyšší soud

3 Tdo 1524/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:17. 12. 2014 Spisová značka:3 Tdo 1524/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1524.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dokazování Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5 tr. ř. § 2 odst. 6 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:5. 2. 2015 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 20.3.2015II.ÚS 847/15doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.odmítnuto2.4.2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 1524/2014-22 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2014 o dovolání, které podala obviněná E. M. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 4 To 189/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 167/2010, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněné odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 5 T 167/2010, byla obviněná E. M. na skutkovém základě, že „v době od 7. 7. 2010 nejméně do 4. 10. 2010, kdy jí bylo sděleno podezření, neumožňovala jako matka pravidelný styk své nezletilé dcery, s jejím otcem T. H., přesto, že o úpravě styku bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích, č. j. 11 P 14/2007-86, ze dne 17. 10. 2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 19 Co 46/2009-137, ze dne 28. 4. 2009, který nabyl právní moci dne 4. 6. 2009, a vzhledem k tomu, že styk otce s nezletilou nebyl umožňován, byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. P 265/2009, ze dne 8. 12. 2009, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, č. j. 19 Co 164/2010-228, ze dne 19. 5. 2010, který nabyl právní moci dne 7. 7 2010, nařízen výkon rozhodnutí a za neuskutečněné styky nezletilé s otcem byly matce R. V., nyní E. M. uloženy pokuty v celkové výši 30 000,- Kč“, uznána vinnou ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 trestního zákoníku. Za to byla podle § 337 odst. 4 trestního zákoníku, za použití § 81 odst. 1 trestního zákoníku, odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtrnácti měsíců. O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 4 To 189/2014, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 2. 9. 2014 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu]. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním, v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. K tomu uvedla, že v dokazování nebylo dostatečně prokázáno, že svým jednáním naplnila skutkovou podstatu odsouzeného přečinu. Soudy hodnotily všechny důkazy v její neprospěch. Jediný důkaz v podobě výpovědi svědka H. podle ní není vypovídající, jelikož on dal popud k trestnímu stíhání, a to jako odvetu za vymáhání výživného na dceru. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1426/2003 obviněná namítla, že nebyly splněny podmínky pro to, aby řízení proti ní bylo vedeno jako proti uprchlé, když její pobyt ve Š. není veden snahou se jakkoliv vyhýbat trestnímu řízení či se tam skrývat před orgány činnými v trestním řízení. Dále poukázala na to, že pan H. nejeví o styk s dcerou zájem, naopak z dopisu předloženého odvolacímu soudu vyplývá, že je ochoten „vyměnit“ styk s dcerou za placení výživného, kterým je povinen. Soudy by rovněž s ohledem na § 867 odst. 2 občanského zákoníku měly věnovat patřičnou pozornost názoru dcery, která také nemá o styk s otcem zájem, jelikož jí již bylo 12 let. Bez zjištění názoru dcery nebylo možno objektivně dospět k závěru, zda došlo k naplnění skutkové podstaty odsouzeného přečinu, a to i z aspektu subsidiarity trestního práva. S ohledem na uvedené jsou podle obviněné skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a je tak naplněn uplatněný dovolací důvod. Obviněná proto navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 4 To 189/2014, jakož i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 5 T 167/2010. Opis dovolání obviněné byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněné uvedl, že vzhledem k povaze obviněnou uplatněných námitek se k němu nebude věcně vyjadřovat. Obviněná E. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byla obviněná uznána vinnou, a byl jí uložen trest. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu). Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Tento zá