3 Tdo 1539/2018 — Nejvyšší soud

3 Tdo 1539/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:9. 1. 2019 Spisová značka:3 Tdo 1539/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1539.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dokazování Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:8. 4. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 19.8.2019I.ÚS 2740/19 I.ÚS 2740/19 JUDr. Tomáš Lichovník-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 1539/2018-26 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 1. 2019 o dovolání, které podala obviněná J. Ť., nar. XY, trvale bytem XY, XY, okres České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 4 To 153/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 38 T 86/2016, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2018, sp. zn. 38 T 86/2016, byla obviněná J. Ť. uznána vinnou ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 trestního zákoníku. Za to byla podle § 337 odst. 2 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku, § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců. O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 4 To 153/2018, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 19. 6. 2018 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu]. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním, v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle obviněné absentuje znak objektivní stránky trestného činu podle § 337 odst. 2 trestního zákoníku v podobě „závažného“ jednání. Soudy spatřovaly předpokládanou závažnost jejího jednání v rozhodnosti, s jakou předběžné opatření nerespektovala, potažmo v porušení tří bodů předběžného opatření. Její rozhodnost se ovšem vztahuje pouze k subjektivní stránce, nikoliv ke stránce objektivní. Obviněná se podle svého názoru navíc dopustila porušení předběžného opatření pouze v jednom bodě. Ohledně závažnosti jednání poukázala obviněná na to, že do bytu pouze vstoupila, ale nic negativního tam nečinila. Poškozený se v bytě v té době nenacházel, a proto je nutné jako spekulativní odmítnout úvahu soudů, co by se stalo, kdy se do bytu dostavil. Obviněná považuje rozhodnutí soudů za překvapivé v tom ohledu, že již v minulosti tentýž soud rozhodoval o jiném návrhu na její potrestání za porušení téhož předběžného opatření, které však bylo postoupeno jinému orgánu k posouzení, zda by se mohlo jednat o přestupek. Ohledně posouzení znaku závažnosti jednání nakonec obviněná odkázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 353/2013, pročež se domnívá, že její jednání uvedený znak nenaplnilo. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl a podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 6. 2018, č. j. 4 To 153/2018-234, a současně aby zrušil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2018, č. j. 38 T 86/2016-212, jakožto vadné řízení napadenému usnesení předcházející, a aby věc následně přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby tento zavázán právním názorem Nejvyššího soudu ve věci znovu rozhodl. Opis dovolání obviněné byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že obviněná v dovolání opakuje argumenty známé již z jejího odvolání. K její argumentaci se vyjádřil již odvolací soud, s jehož odůvodnění se státní zástupce plně ztotožňuje. Další úvahy obviněné považuje státní zástupce za rozporné se skutkovým stavem, zejména s tím, že obviněná byt sama neopustila ani po policejní výzvě, ale musela z něj být policií násilně vyvedena, neboť byla rozhodnuta zde setrvat. Takové jednání považuje státní zástupce za nepochybně závažnější než jednání toho, kdo dobrovolně nebo alespoň na úřední výzvu od dalšího nezákonného jednání sám upustí. Jestliže se obviněná zdržovala po delší dobu v bytě s jasně projeveným úmyslem zde setrvat, pak nutně „vstoupila a zdržovala se zde“ ve smyslu zákazu pod bodem a) z předběžného opatření, nutně prošla i prostorem „50 metrů“ v okolí domu ve smyslu dalšího zákazu pod bodem b), nutně směřovala k „setkání“ se zde bydlícím navrhovatelem předběžného opatření ve smyslu zákazu pod bodem c), a svým jednáním navrhovatele nakonec i „sledovala a obtěžovala“ ve smyslu bodu d). Proto podle státního zástupce porušila předběžné opatření v plné šíři. Obviněnou citovanou judikaturu nepovažuje státní zástupce za příhodnou, na jednání obviněné podle něj lépe dopadají závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 7 Tdo 173/2016. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Obviněná J. Ť. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu). Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnu