Nejvyšší soud 3 Tdo 39/2021 – Podání

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 49 T 10/2016, byl obviněný J. V. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil spolu s dalšími obviněnými jednáním popsaným ve skutkové větě tohoto rozsudku. Současně bylo rozhodnuto o trestu pro jmenovaného obviněného, jakož i ostatní obviněné, ochranných opatřeních a náhradě škody. Část obviněných pak byla pro některé z žalovaných skutků podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), zproštěna obžaloby.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 49 T 10/2016, podali odvolání všichni obvinění a některé ze zúčastněných osob.

O odvolání obviněného J. V. rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 3 To 22/2019, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. Současně rozhodl o odvolání ostatních obviněných a zúčastněných osob. Rozsudkem ze dne 13. 3. 2020, sp. zn. 3 To 113/2019, pak Vrchní soud v Praze rozhodl o odvolání jednoho z obviněných, jehož trestní věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí.

Proti Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 3 To 22/2019, podal obviněný, stejně jako ostatní obvinění, prostřednictvím svých obhájců dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2020, sp. zn. 3 To 113/2019, pak podal dovolání i obviněný, jehož trestní věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí.

Podáním ze dne 25. 1. 2022, které bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 31. 1. 2022, obviněný Nejvyššímu soudu sdělil, že bere zpět dovolání podané prostřednictvím obhájce, které je u Nejvyššího soudu evidováno pod sp. zn. 3 Tdo 39/2021.

Podle § 265g odst. 1 tr. ř. osoba, která dovolání podala, může je výslovným prohlášením vzít zpět, a to až do doby, než se Nejvyšší soud odebere k závěrečné poradě. Podle § 265g odst. 2 tr. ř. vezme zpětvzetí dovolání, není-li překážek, usnesením na vědomí předseda senátu Nejvyššího soudu, a nebyla-li věc dosud tomuto soudu předložena, předseda senátu soudu prvního stupně.

V předmětné trestní věci není pochyb o tom, že prohlášení o zpětvzetí dovolání učinil obviněný J. V., tedy osoba, která dovolání podala, a to poté, co byla věc předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí. Učinil tak v předtím, než se senát Nejvyššího soudu odebral k závěrečné poradě, a způsobem odpovídajícím zákonu. V přípise uvedený projev vůle je výslovný, má formu předepsanou pro podání podle § 59 odst. 1 tr. ř., a byl podán Nejvyššímu soudu, který je příslušný o dovolání rozhodnout.

Předseda senátu při posuzování podaného zpětvzetí obviněného J. V. vycházel ze závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikovaného v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího pod č. T 993/1, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že obviněný může vlastním podáním vzít zpět podané dovolání, a neuplatní se podmínka, že toto podání musí být učiněno prostřednictvím obhájce.

Protože ve věci nebyly zjištěny žádné zákonné překážky, které by bránily akceptovat zpětvzetí dovolání obviněného J. V., bylo podle § 265g odst. 2 tr. ř. předsedou senátu rozhodnuto tak, že předmětné zpětvzetí dovolání vzal na vědomí.