3 Tdo 526/2025 – Nejvyšší soud

3 Tdo 526/2025-833 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 6. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. L. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2024, č. j. 12 To 197/2024-772, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 40 T 122/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále též jen „okresní soud“) ze dne 11. 6. 2024, č. j. 40 T 122/2023-725, byl obviněný J. L. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil společně se svým bratrem D. L., tak, že (převzato z výroku rozsudku okresního soudu) po vzájemné dohodě v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch v době od srpna 2021 do 1. 10. 2021 v XY – XY č. p. XY a v Praze – XY zneužili důvěřivosti a alkoholové závislosti poškozeného J. T., nar. XY, a jeho zřejmé nezkušenosti, rozumové slabosti a neschopnosti si uvědomit podmínky majetkových dispozic, tak že obviněný D. L. zajistil, aby poškozený uzavřel s jeho bratrem, obviněným J. L. dne 12. 8. 2021 před pobočkou České pošty, s.p., na Sofijském náměstí v Praze – Modřany, kupní smlouvu, na základě které poškozený prodal obviněnému J. L. pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům, pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, katastrální území XY, obec XY, vše zapsané na listu vlastnictví XY v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, v celkové hodnotě nemovitostí ke dni prodeje ve výši 4 665 000 Kč, přičemž smluvní dokumentaci připravoval a s poškozeným komunikoval obviněný D. L., jenž znal poškozeného od dětských let a poškozený mu důvěřoval, a to za v kupní smlouvě sjednanou kupní cenu 2 000 000 Kč, to vše ačkoliv si museli být vědomi, že hodnota předmětných nemovitostí je značně vyšší, neboť již dne 20. 10. 2021 nabízeli nemovitosti k prodeji za částku 8 500 000 Kč, a takto pro sebe získali prospěch ve výši 2 665 000 Kč. Za to byl podle § 218 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 8 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, a současně mu byla podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku uložena přiměřená povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán zaplatit poškozenému J. T. na náhradě škody částku 2 665 000 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byl uvedený poškozený odkázán podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku Krajský soud v Praze (dále též jen „krajský soud“) zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné usnesením ze dne 23. 10. 2024, č. j. 12 To 197/2024-772. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný J. L. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, a to s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Odcitoval přitom jejich plné zákonné znění, aniž by označil, byť jen u jednoho z nich, konkrétní alternativu. 4. V odůvodnění nejprve zmínil, že podle jeho názoru „stíhaný skutek vůbec není trestným činem, tj. jednáním popsaným ve skutkové větě se v žádném případě trestného činu nedopustil“ a „nesprávnost právního hodnocení spatřuje v extrémním rozporu skutkových zjištění s provedeným dokazováním a v dalších okolnostech, níže popsaných“. Soudy se podle jeho mínění v průběhu řízení vůbec nevypořádaly s jeho obhajobou, zejména se nezabývaly skutečnostmi a okolnostmi jednoznačně svědčícími v jeho prospěch, resp. ve prospěch obou obviněných. Skutkové závěry soudů nemají oporu v provedeném dokazování, důkazy byly hodnoceny nesprávně a rozhodnutí současně vychází i z neúplně zjištěného skutkového stavu. Ten nebyl v žádném případě zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. 5. Následně obviněný vyjádřil přesvědčení, že předchozí řízení je stiženo zásadní procesní vadou, s níž se náležitým způsobem nevypořádal ani odvolací soud. Soud prvního stupně totiž poměrně zásadním způsobem přeformuloval skutkovou větu, a to ve fázi mezi skončením dokazování/závěrečnými návrhy a vyhlášením rozsudku. Obvinění tak vůbec nedostali možnost se ke změně popisu skutku vyjádřit a případně k tomu navrhnout další důkazy a tím byla flagrantním způsobem porušena jejich práva, především princip kontradiktornosti, podle něhož obvinění musejí dostat možnost se s nově upraveným popisem skutku seznámit a dostat prostor k účinné obraně. Péče o dokonalost popisu skutku náleží především aktivitě obžaloby, nikoliv aktivitě soudu, který se odstraňováním takové vady podílí na prokazování viny obviněného, což rozhodně nelze chápat jako nestranné rozhodování o vině či nevině. Z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/05 je zřejmé, že se odvolací soud mýlí, pokud konstatuje, že úkolem nalézacího soudu je, aby po provedeném dokazování věnoval pečlivou pozornost popisu skutku. Toto právě úkolem nalézacího soudu není a ani nesmí být, neboť se tím nepřípustně stává pomocníkem veřejné žaloby. Platí to tím spíše za situace, kdy okresní soud pečlivost skutkové větě ani nevěnoval, když popis skutku je v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními plynoucími z provedeného dokazování. 6. Dále pak obviněný reklamoval porušení zásady subsidiarity trestní represe a navazující zásady ultima ratio s tím, že bylo nepřípustně kriminalizováno jednání, které v žádném případě „nemohlo dosáhnout intenzity trestné činnosti“. Trestní právo má chránit práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob jen tehdy, jestliže právní prostředky jiných právních odvětví k této ochraně nepostačují. Z dosud známých okolností předmětné věci je ale zřejmé, že jde o typickou občanskoprávní záležitost, která měla být řešena prostředky práva občanského a nikoli trestního. Poškozený měl k dispozici celou řadu institutů soukromého práva, na takové řešení však rezignoval a rovnou se začal domáhat řešení věci trestněprávní cestou. To lze považovat za čistě účelový krok ve snaze ušetřit náklady a přehodit aktivitu na orgány činné v trestním řízení. 7. Obviněný odmítá i závěr o svém úmyslném zavinění, když úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutné jej ze zjištěných okolností prokázat. Provedenými důkazy byl jeho úmysl naopak vyvrácen. Kategoricky odmítá, že by zneužil důvěřivosti poškozeného J. T. či jeho alkoholové závislosti. Z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že poškozeného znal pouze jako kamaráda svého bratra z dětství. Neznali se blíže, nikdy nebyli kamarádi či přátele, kteří by spolu trávili čas. Poškozeného vídal jen příležitostně, několikrát za desítky let, vždy mu připadal jako vtipálek. Vídal ho sice i v restauraci, kde pil pivo, choval se však normálně a nic nenasvědčovalo tomu, že by měl mít problémy s alkoholem. Sám poškozený uvedl, že dovolatele zná jen prostřednictvím jeho bratra, nikoli blíže. Pokud poškozený blíže nezná dovolatele, tak je samozřejmě vyloučeno, aby dovolatel znal poškozeného natolik důvěrně, aby věděl, že je alkoholik. Prostě nemohl vědět, jaké množství alkoholu poškozený pije a jaký konkrétní vliv to na něj má. Takový závěr nelze dovozovat ani z vyjádření poškozeného a jeho přítelkyně, podle nichž o alkoholové závislosti poškozeného věděly celé XY. To je jen obecná řečnická proklamace s nulovou vypovídací hodnotou. Navíc samotná alkoholová závislost ještě nic neznamená. Obviněnému by muselo být známo, že poškozený je v důsledku své závislosti důvěřivý, nezkušený, rozumově slabý a že není schopen uvědomit si podmínky majetkových dispozic, a o tom všem vědí celé XY. Nic takového ovšem prokázáno nebylo. Závěry odvolacího soudu stojí pouze na obecných předpokladech a domněnkách, nikoli na jasně prokázaném skutkovém stavu. Na tom nemůže nic změnit ani intenzita vztahu mezi dovolatelem a jeho bratrem D. L. 8. Pokud by měla být přijata teze obou soudů nižších stupňů, pak by to nutně znamenalo, že výpověď poškozeného má nejen své limity, ale je naprosto nevěrohodná. Podle závěrů soudů totiž poškozený v opilosti v podstatě neví, co dělá, přitom má být ale opilý prakticky permanentně (ostatně opilý byl i při své výpovědi v hlavním líčení). Za důležité je třeba považovat prokázané okolnosti podpisu kupní smlouvy na poště dne 12. 8. 2021. Z provedených důkazů jasně vyplynulo, že tohoto dne poškozený pravděpodobně vůbec nebyl pod vlivem alkoholu a pokud nějaký před podpisem vypil, tak pouze v takové míře, že to na něj nemělo vůbec žádný vliv. To plyne především z výpovědi svědkyně E. M., která ověřovala podpisy na smlouvě a jasně uvedla, že viditelně podnapilému člověku by podpis neověřila, neboť je to zapovězeno předepsaným postupem. Dále je v tomto směru důležitý obsah znaleckého posudku z oboru psychiatrie a klinick