3 Tdo 632/2018

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 9. 2019 o dovolání podaném V. M., nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 5 To 11/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 21/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 46 T 21/2013, bylo rozhodnuto mj. tak, že obviněný V. M. byl uznán vinným, že

- subdodavatelem, společností S., zastoupenou odděleně stíhaným R. M., činnosti za celkovou fakturovanou částku 55.035.390 Kč,

- subdodavatelem, společností O., zastoupenou odděleně stíhaným R. M., činnosti za celkovou fakturovanou částku 9.511.662 Kč,

- subdodavatelem, společností C., zastoupenou odděleně stíhaným R. M., činnosti za celkovou fakturovanou částku 2.194.283 Kč,

- subdodavatelem, odděleně stíhaným R. M., OSVČ, činnosti za celkovou fakturovanou částku 2.160.775 Kč,

- subdodavatelem, společností H., zastoupenou obv. P. G., činnosti za celkovou fakturovanou částku 5.438.549,90 Kč,

- subdodavatelem, společností H., zastoupenou obv. P. G., činnosti za celkovou fakturovanou částku 18.707.990 Kč,

- subdodavatelem, společností M. P., zastoupenou obv. P. G., činnosti za celkovou fakturovanou částku 3.199.910 Kč,

- subdodavatelem, společností B. C., zastoupenou obv. M. P., činnosti za celkovou fakturovanou částku 80.986.799 Kč,

- subdodavatelem, společností S., která pouze přefakturovala od společnosti H., zastoupené obv. P. G., činnosti za celkovou fakturovanou částku 1.485.120 Kč,

- subdodavatelem, společností D. S. S., zastoupenou na základě generální plné moci ze dne 17.6.2008 odděleně stíhaným L. V., činnosti za celkovou fakturovanou částku 134.732.552 Kč,

a jednak dále zcela záměrně zařadil pod zajišťovací služby potřebné pro zajištění akcí konaných v rámci předsednictví ČR v Radě EU v I. pol. roku 2009 i takové faktury od dalších dodavatelů, vystavené společnosti N. C. jako objednateli, které se zakázkou předsednictví ČR v Radě EU vůbec nesouvisely, neboť takovéto činnosti Úřadem vlády ČR nebyly vůbec objednány, ani požadovány, kdy takovéto faktury pod jinými souhrnnými položkami přefakturoval společnosti P., přičemž konkrétně se jednalo o následující faktury vystavené následujícími subjekty:

- faktura č. 21/09 ze dne 14.5.2009 vystavená dodavatelem, firmou T. B. – A. B., IČ: XY, kdy předmětem plnění byla dodávka a montáž interiérového vybavení G. K. K. provozovaného společností E., v níž jako jednatelé vystupují obv. J. V. a odděleně stíhaný L. V., v celkové ceně 2.050.381.90 Kč,

- faktura č. 101/09 ze dne 5.6.2009 na částku 1.499.995 Kč a faktura č. 102/09 ze dne 20.6.2009 na částku 2.296.700 Kč vystavené dodavatelem, společností A. I., IČ: XY, v níž obv. M. P. vystupoval jako předseda představenstva a odděleně stíhaný L. V. jako místopředseda představenstva, kdy předmětem plnění byl pronájem prostoru v K. t.,

- faktura č. 101180418 ze dne 15.11.2008 na částku 690.200 Kč, faktura č. 101180424 ze dne 26.11.2008 na částku 3.867.500 Kč a faktura č. 101180503 ze dne 31.12.2008 na částku 3.689.000 Kč, vystavené dodavatelem, společností E., IČ: XY, kdy předmětem plnění bylo vyhotovení projektu pod pracovním názvem ATHENA YON,

přičemž obv. V. M. takto jednal zcela účelově po vzájemné dohodě s obv. J. V. a nejméně ve vztahu k výše uvedeným fakturám vystaveným společností E. v celkové částce 8.246.700 Kč též po vzájemné dohodě s odděleně stíhaným L. V., který ve skutečnosti jako místopředseda představenstva A. I. za tuto společnost sám projekt pod pracovním názvem ATHENA YON společnosti E. zadal provést a vedl o tomto projektu veškerá další jednání, přičemž po vzájemné domluvě mezi odděleně stíhaným L. V. a obv. V. M. byla jako objednatel na místo společnosti A. I. účetně uváděna a vykazována společnost N. C. za účelem tímto způsobem předstírat, že projekt ATHENA YON souvisí s prováděním zajišťovacích služeb na akcích pro zajištění předsednictví EU, aby tak úhrada za provedení tohoto projektu v celkové výši 8.246.700 Kč prostřednictvím shora uvedených účetních dokladů mohla být vylákána a neoprávněně financována z prostředků Úřadu vlády ČR,

přičemž takto vykazované činnosti subdodavatele, N. C., které ve skutečnosti vůbec nebyly provedeny nebo se zakázkou předsednictví ČR v Radě EU vůbec nesouvisely ve výši nejméně 327.546.807,80 Kč dále obv. J. V. za společnost P., objednateli, Úřadu vlády ČR vykazoval jako relevantní činnosti provedené v rámci zakázky předsednictví ČR v Radě EU, jejichž proplacení u Úřadu vlády ČR uplatnil, přestože mu jako odborníkovi s dlouholetou praxí v daném oboru musely být známy skutečné cenové relace v oboru AV techniky a souvisejících služeb a rovněž mu muselo být zřejmé, že takto fiktivně vykazované činnosti subdodavatele, N. C. nebyly řádně podloženy skutečným reálným plněním, když současně jako statutární zástupce společnosti P. si byl vědom svých povinností jakožto odpovědné osoby dodavatele, který měl zejména podle čl. II odst. 3 rámcové smlouvy č. 08/230 uzavřené mezi Úřadem vlády ČR jako objednatelem a společností P. jako dodavatelem, ze dne 1.9.2008, povinnost řádně poskytovat služby související s provozem AV techniky a podle čl. XI odst. 1 písm. a), c), g), h) uvedené smlouvy povinnost objednateli poskytnout plnění podle smlouvy s náležitou odbornou péči dále zajistit, že služby budou poskytovány výhradně osobami v pracovněprávním či obdobném vztahu k dodavateli, společnosti P., které mají odbornou kvalifikaci pro požadované plnění, jakož i povinnost bezodkladně informovat objednatele o skutečnostech, které mohou negativním způsobem ovlivnit plánovanou akci objednatele, a bezodkladně informovat objednatele o tom, že je z jeho strany poskytováno nedostatečné množství informací či potřebné součinnosti, která může mít vliv na kvalitu plnění poskytovaného dodavatelem, společností P. a dále bezodkladně informovat objednatele o všech skutečnostech, které mohou mít vliv na kvalitu a rozsah plnění,

v důsledku čehož tak z celkové částky fakturované Úřadu vlády ČR společností P. ve výši 586.497.867,40 Kč, z níž byla Úřadem vlády ČR na účet společnosti P. č. XY, vedený u Komerční banky, a.s., poukázána částka ve výši 550.896.058,20 Kč, za zakázku předsednictví ČR v Radě EU na zajištění audiovizuálního vybavený provozování audiovizuálních celků a poskytnutí souvisejících služeb potřebných pro zajištění akcí konaných v rámci předsednictví ČR v Radě EU v I. pol. roku 2009, byla vylákána ve prospěch společnosti P. za tzv. zajišťovací služby vykazované na subdodavatele, společnost N. C. částka v celkové výši nejméně 327.546.808 Kč za takové činností, které ve skutečnosti vůbec nebyly provedeny, nebo za činnosti, které se zakázky předsednictví ČR v Radě EU vůbec netýkaly, čímž obv. J. V. a obv. V. M. způsobili České republice, zastoupené organizační složkou Úřadem vlády ČR, celkovou škodu ve výši nejméně 327.546.808 Kč.

Tím spáchal zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) zák. č. 40/2009 Sb., tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 zák. č. 40/2009 Sb., tr. zákoníku.

obv. V. M. jako jednatel společnosti N. C. takto obdržené finanční prostředky formou bezhotovostních plateb dále převáděl takto:

- společnosti S., IČ: XY, zastoupené odděleně stíhaným R. M., v období od 21.1.2009 do 28.12.2009 na její účet č. XY, vedený u ČSOB, a.s., pobočky Kladno, postupně zaslal částku v celkové výši 55.035.390 Kč vydávanou za úhradu ceny za plnění na základě 60 faktur vystavených touto společností,

- společnosti O., IČ: XY, zastoupené odděleně stíhaným R. M., v období od 8.2.2010 do 16.2.2010 na její účet č. XY, vedený u RaiffeisenBank, a.s., pobočky Kladno, postupně zaslal částku v celkové výši 9.511.662 Kč vydávanou za úhradu ceny za plnění na základě 17 faktur vystavených touto společností,

- společnosti C., IČ: XY, zastoupené odděleně stíhaným R. M., dne 8.2.2010 na její účet č. XY, vedený u ČSOB, a. s., pobočky Kladno, postupně zaslal částku v celkové výši 2.194.283 Kč vydávanou za úhradu ceny za plnění na základě 2 faktur vystavených touto společností,

- osobě samostatně výdělečně činné, odděleně stíhanému R. M., IČ: XY, v období od 9.2.2010 do 10.3.2010 na jeho účet č. XY, vedený u GE Money Bank, a.s., pobočky Praha 6, postupně zaslal částku v celkové výši 2.160.775 Kč vydávanou za úhradu ceny za plnění na základě 4 faktur vystavených touto OSVČ,

přičemž odděleně stíhaný R. M. veškeré tyto finanční prostředky zaslané na účty jím ovládaných subjektů postupně od ledna 2009 do května 2010 vybral v hotovosti v celé jejich výši,

- společnosti H., IČ: XY, zastoupené obv. P. G., v období od listopadu 2008 do ledna 2009 na její účet č. XY, vedený u Komerční banky, a.s., pobočky Plzeň, postupně zaslal částku v celkové výši 5.438.550 Kč vydávanou za úhradu ceny za plnění na základě 4 faktur vystavených touto společností,

- společnosti H., IČ: XY, zastoupené obv. P. G., prostřednictvím úhrady společnosti S., IČ: XY, zastoupené M. K., ke dni 12.2.2009 na její účet č. XY vedený u Raiffeisenbank, a.s., zaslal částku ve výši 1.485.120 Kč vydávanou za úhradu ceny za plnění na základě faktury vystavené dodavatelem, když v tomto daném případě společnost S. působila pouze jako mezičlánek a subjekt provádějící přefakturaci od společnosti H., pro společnost N. C., se současným inkasováním provize ve výši 2 %, před jejímž připočtením M. K. dne 13.1.2009 vložil částku v celkové výši 1.455.370 Kč třemi hotovostními platbami na účet společnosti H., č. XY, vedený u Komerční banky, a.s., pobočky Plzeň,

- společnosti H., IČ: XY, zastoupené obv. P. G., v období od 22.12.2008 do 17.6.2009 na její účet č. XY, vedený u Komerční banky, a.s., pobočky Plzeň, postupně zaslal celkovou částku 18.707.990 Kč vydávanou za úhradu ceny za plnění na základě 7 faktur vystavených touto společností,

- společnosti M. P., IČ: XY, zastoupené obv. P. G., v období od 25.1.2010 do 22.6.2010 na její účet č. XY, vedený u Komerční banky, a.s., pobočky Plzeň, postupně zaslal částku 3.199.910 Kč vydávanou za úhradu ceny za plnění na základě 1 faktury vystavené touto společností,

- společnosti B. C., IČ: XY, zastoupené obv. M. P., v období od 17.10.2008 do 1.10.2009 na její účet č. XY, vedený u ČSOB, a.s,, pobočky Šumperk, postupně zaslal částku v celkové výši 80.986.799 Kč vydávanou za úhradu ceny za plnění na základě 17 faktur vystavených touto společností,

- společnosti D. S. S., za niž byl oprávněn jednat odděleně stíhaný L. V., v období od 20.3.2009 do 23.12.2009 na její účet č. XY, vedený u rakouské banky Vontobel Österreich AG, který v říjnu 2008 založil odděleně stíhaný L. V., který byl po celou dobu jeho jediným disponentem, postupně zaslal částku v celkové výši 134.732.552 Kč vydávanou za úhradu ceny za plnění na základě 38 faktur vystavených touto společností,

přičemž aby navodil zdání legálnosti takto prováděných převodů peněz, které byly výnosem z podvodné trestné činnost popsané pod bodem I., tak od výše uvedených údajných subdodavatelů si jako účetní doklady pro provádění těchto převodů peněz nechal vystavovat a do účetnictví společnosti N. C. zařazoval faktury simulující provedení subdodávek těmito údajnými subdodavateli, ačkoli takto fakturované činnosti ve skutečnosti vůbec provedeny nebyly, přičemž za účelem, aby bylo posíleno zdání o skutečném provedení subdodávek těmito údajnými subdodavateli, za období od října 2008 do prosince 2009 připojoval své podpisy k předávacím protokolům, které měly vykonání a převzetí subdodávek od těchto údajných subdodavatelů potvrzovat, ačkoli ve skutečnosti žádné takovéto subdodávky nepřevzal, neboť takovéto subdodávky ve skutečnosti vůbec nebyly provedeny.

Tím spáchal ad II. zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku.

Za to byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci a v zákazu podnikání v oblasti silnoproudých a slaboproudých zařízení a instalací a v oblasti informačních technologií na dobu deseti let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému a obviněným J. V. a V. Č. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky, se sídlem nábř. Edvarda Beneše 128/4, 118 00 Praha 1 – Malá Strana, škodu ve výši 17.850.595 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 5. listopadu 2014 do zaplacení. Dále soud rozhodl, že obviněný a obvinění J. V., V. Č., M. P., I. K. a R. P. jsou podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinni společně a nerozdílně nahradit poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky, škodu ve výši 66.324.737 Kč s 8,05 % s úrokem z prodlení ročně od 5. listopadu 2014 do zaplacení; podle § 228 odst. 1 tr. ř. jsou obviněný a obvinění J. V., M. P., I. K. a R. P. povinni společně a nerozdílně nahradit poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky škodu ve výši 1.675.263 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 5. listopadu 2014 do zaplacení; podle § 228 odst 1 tr. ř. jsou obviněný a obvinění J. V., M. P. a I. K. povinni společně a nerozdílně nahradit poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky škodu ve výši 12.986.799 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 5. listopadu 2014 do zaplacení; podle § 228 odst. 1 tr. ř. jsou obviněný a obvinění J. V. a P. G. povinni společně a nerozdílně nahradit poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky škodu ve výši 28.801.820 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 5. listopadu 2014 do zaplacení a podle § 228 odst. 1 tr. ř. jsou obviněný V. M. a obviněný J. V. povinni společně a nerozdílně nahradit poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky škodu ve výši 65.145.292 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 5. listopadu 2014 do zaplacení. Se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená Česká republika zastoupená Úřadem vlády České republiky podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného, státního zástupce a poškozené rozhodl Vrchní soud v Praze dne 15. 3. 2017 pod sp.zn. 5 To 11/2017 tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného V. M. zamítl, dále k odvolání státního zástupce a poškozené podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o náhradě škody a sám rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný V. M. povinen zaplatit společně a nerozdílně s obviněnými J. V., nar. XY, odsouzeným rozsudkem Městského soudu v Praze z 24. června 2015, sp. zn. 46 T 21/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze 4. ledna 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, a L. V., nar. XY, odsouzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze 14. října 2015, sp. zn. 46 T 9/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze 4. ledna 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, na náhradě škody poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky se sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, 118 00 Praha 1 – Malá Strana, částku 8.246.700 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 5. března 2014 do zaplacení. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný V. M. povinen zaplatit společně a nerozdílně s obviněným J. V., nar. XY, odsouzeným rozsudkem Městského soudu v Praze z 24. června 2015, sp. zn. 46 T 21/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze 4. ledna 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, na náhradě škody poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky se sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, 118 00 Praha 1 – Malá Strana, částku 184.567.556 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 5. března 2014 do zaplacení. V rozsahu jeho plnění zaniká ve stejném rozsahu povinnost obviněných M. P., I. K. a R. P. stanovená rozsudkem Městského soudu v Praze z 24. června 2015, sp. zn. 46 T 21/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze 4. ledna 2017, R. M. stanovená rozsudkem Městského soudu v Praze z 22. září 2015, sp. zn. 46 T 10/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze 4. ledna 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, a obviněného P. G., stanovená rozsudkem Městského soudu v Praze z 24. června 2015, sp. zn. 46 T 21/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze 1. února 2017, sp. zn. 5 To 92/2016, k vydání bezdůvodného obohacení poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky se sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, 118 00 Praha 1 – Malá Strana. Podle § 229 odst 2 tr. ř. byla poškozená Česká republika zastoupená Úřadem vlády České republiky, se sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, 118 00 Praha 1 – Malá Strana, odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Vrchního soudu podal obviněný včas dovolání, a to z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř.

V rozhodnutí soudu prvního stupně je několik oblastí, v nichž klient konkrétně spatřuje naprostý rozpor mezi právním závěrem, který byl učiněn, a skutkovými zjištěními soudu, případně absencí skutkových zjištění.

Soud prvního stupně učinil celou řadu skutkových zjištění, která obhajoba nezpochybňuje. Namítá však jejich nesprávnou interpretaci na straně jedné a naprostou absenci takových skutkových zjištění, o která by bylo možné opřít zákonným způsobem závěr o vině klienta na straně druhé.

Absentuje i jakékoliv skutkové zjištění o konkrétním jednání klienta, které by bylo právně interpretované jako tyto trestné činy. Právní konstrukce, která má tato zjištění nahrazovat, je naprosto nepřijatelná a nesprávná.

Dovolací důvod spatřuje v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. Učiněným skutkovým zjištěním neodpovídají právní závěry, tj. skutkové okolnosti nenaplňující znaky trestného činu. Jak je již výše uvedeno, v návaznosti na návrhy obviněných, učiněné v rámci odvolacího řízení absentují k tomuto ale i skutková zjištění, z nichž by bylo možné činit závěr o byť nepřímém úmyslu, dopustit se uvedených trestných činů.

Nepoukazuje pouze na nesprávná skutková zjištění a nesoulad hodnocených důkazů, ale také na skutečnost, že právní konstrukce je naprosto nepřijatelná a nesprávná. Zcela legálně vyvíjel podnikatelskou činnost, pracoval v tomto oboru a nyní je soudy obou stupňů zcela nekonkrétně tvrzeno, že tato jeho činnost je trestná. A to bez uvedení konkrétní skutečností, ze kterých by tato tvrzení vyplývala, bez konkrétních důkazů. Rozhodně není pravdou, že se nejednalo o subdodavatelské vztahy. Tato tvrzení klienta nebyla však ničím vyvrácena a klient trvá na svém vyjádření, že činnosti, služby a dodávky materiálů probíhaly a to v rozsahu, který uváděl. Jeho obhajoba nebyla ničím vyvrácena.

Jeho společnost podnikala na trhu již od roku 1998, měla 45 zaměstnanců a realizovala zakázky převážně od objednatelů v soukromém sektoru. V létě v roce 2008 došlo k oslovení Č. a T. ze spolupracující se společností D., zda by se společnost N. C. nepodílela, jako subdodavatel části na obdobné zakázce jako před několika lety v XY, kdy společnost N. realizovala na Summitu NATO rozvody pro počítačové sítě. Společnost D. jako hlavní integrátor, se o zakázku pro P. rozhodla neucházet, protože jejich mateřská společnost v Anglii měla nové vedení, a to takto rozhodlo. Proto tedy společnost D. doporučila společnosti P. společnost N. C. Zástupce společnosti D. mu zprostředkoval schůzku s obviněným V. ze společnosti P., klienta obviněného V. do této doby neznal. Na této schůzce klient sdělil, že obchodní příležitost, přijímá. Další schůzka již s klientem nebyla a veškerou komunikaci zajišťoval V. Č. Nebyl stanoven rozsah ani cenová hladina zakázky.

Veškeré podrobnosti jsou popsány v prohlášení klienta a v jeho výpovědi. Podstatné však je, že šlo o zcela běžnou obchodní zakázku, kde klient měl zájem získat pracovní příležitost a práce a činnosti byly vykonány. Je třeba také brát na zřetel skutečnost, že v České republice se nikdy nerealizovala zakázka takového rozsahu, významu a technického řešení. Šlo o ojedinělou zakázku a akci, což soud prvního stupně nakonec i připouští v rozsudku.

Navíc klient nemohl ovlivnit počínání na Úřadu vlády. Vstoupil do této zakázky ve vztahu se soukromým subjektem P., když už byla uzavřena nosná smlouva s Úřadem vlády. Podstatné je, že na řešení zakázky neexistoval žádný projekt včetně skutečného stavu s požadovanou technologií a počtů materiálů. Existovala jen studie proveditelnosti, která zdaleka nemohla obsáhnout celý projekt. Navíc realita byla díky upřesněním před zasedáními od studie podstatně odlišná. Bylo tedy na klientovi a jeho společnosti, aby vyřešil a zabezpečil veškeré technologické detaily a projekt velkým množstvím činností alternoval. Úřad vlády ČR bohužel žádný takový projekt neměl a nebyl tedy předložen a vypracován.

Je třeba uvést, že se nikdy v ČR nerealizovala zakázka takového rozsahu, významu a technického řešení. Jednalo se o půlroční zakázky s účastí hlav států z různých zemí a jejich ministrů ze všech resortů. Na českém trhu, podle názoru klienta, neexistovala jediná společnost, která by měla reference z podobných akcí. Řešení webstreamingu, kdy měl být k dispozici přístup desetitisíci uživatelů na jednou z celého světa, také všem záznamům ze zasedání ve třech jazykových mutací, v ČR neexistuje a neexistoval. Podstatnou skutečností, že ve smlouvě se společností P. byla stanovena smluvní pokuta, která byla stanovena na 2.000.000 Kč denně za neposkytnutí služby a s ohledem na tuto smluvní pokutu, musel klient k zajištění zakázky přistupovat.

Toto také vyplývá ze znaleckých posudků předložených obhajobou – posudek znaleckého ústavu NSG Morison, s. r. o., a znaleckého ústavu BENE FACTUM, a. s. K dalším významným faktorům k přístupu k této zakázce bylo riziko odcizení, sabotáže a ostatních zásahů vyšší moci. Jednalo se o nezajištěné prostory s velkým pohybem osob, kdy nebylo možné materiál jakkoli ohlídat, zabezpečit proti jeho krádeži, nebylo ani možné si zajistit lokálně v ČR pojistku na odcizení zajištěného materiálu, bylo i nereálné zajistit si i na umístění technologie místnost, kam by měli přístup pouze zaměstnanci N. C. Klient tyto rizika popisuje podrobně ve svém vyjádření.

Klient vysvětlil ve svém výslechu i vztah k ostatním obviněným, kdy neznal obviněné z Úřadu vlády, neznal ani další zaměstnance Úřadu vlády a nikdy s nimi nejednal. Obviněný V. mu byl představen, jak uvedl, na schůzce s Č. V. viděl pouze jednou a to bylo při podpisu servisní smlouvy na jinou zakázku, kde N. C. realizovala pro D. elektroinstalace. Při této příležitosti klient pouze zaregistroval, že nějaký V. existuje, ale k osobnímu kontaktu nedošlo. Č. znal klient z působení ve společnosti E., ostatní obviněné R. M., M. P., I. K., R. P. neznal před podpisem se společností P. Zná pouze obviněného G., který byl v minulosti společníkem v N. C.

Obhajoba uvádí, že z obsahu celého trestního spisu, z provedeného dokazování u hlavního líčení, ale ani z rozsudků soudu prvního i druhého stupně nevyplývá, že by klient byl ve spojení s některým obviněným a činil tak, aby došlo k naplnění skutkové věty uvedené v napadeném rozsudku. Nebylo prokázáno, že byl veden s V. a s V. společným záměrem vylákat od Úřadu vlády ČR neoprávněné vyplacení peněžitého plnění. Klient nemohl ovlivnit podmínky výběrového řízení na dodavatele, rozsah a výši předmětné zakázky a uzavření této smlouvy. Jak uvedl, neznal nikoho z Úřadu vlády, ani obv. V.

V rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že mělo dojít k naplnění trestného činu podvodu. Pokud by tomu tak bylo, tak bylo nutné tento údajný skutek připravit a naplánovat, což by vyžadovalo významnou součinnost všech odsouzených. Toto je však neexistujícími důkazy naprosto vyloučeno. Navíc se nejednalo o jednu zakázku, ale jednalo se o cca 105 dílčích zakázek po dobu cca 8 měsíců, kdy každé zakázce předcházela poptávka, cenový návrh a poté teprve akceptace či požadavek na úpravu cenového návrhu. Muselo by se tedy jednat o cca 105 dílčích skutků po dobu 8 měsíců, kterým by úředníci Úřadu vládu museli vědomě přihlížet.

Neměl být vůbec hlavním subdodavatelem společnosti P., tím měla být společnost D., která jak bylo vysvětleno, od této zakázky odstoupila. Klient také vůbec neznal způsob, jakým se P. uchází o přidělení zakázky, nebyl mu znám postup vypsání této veřejné zakázky z Úřadu vlády. Toto šlo zcela mimo klienta, který neměl ponětí o tom, jakým způsobem probíhá vztah mezi P. a Úřadem vlády, zda je zakázka soutěžena v souladu se zákonem, jaký je její rozpočet a předmět díla.

Zůstává tedy otázkou, jakým způsobem měl klient na základě tedy společného záměru s obv. V. a L. V. vylákat od Úřadu vlády neoprávněné vyplacení peněžního plnění, když on sám nebyl ani ve smluvním vztahu s Úřadem vlády, neznal rozsah této zakázky. Nevěděl, na co bude poptán a zda vůbec bude poptán, klient několikrát ve své výpovědi zdůrazňoval, že mu nebyl znám rozsah této zakázky a ani skutečnost, zda společnost P. měla krom jeho osoby i jiné subdodavatele. Je nutné opětovně konstatovat, že z celého obsahu trestního spisu a ze svědeckých výpovědí, ani z rozsudků nevyplývá žádná skutečnost, která by podporovala tyto tvrzení soudů.

V rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že klient poté, co dodatečně účetně předstíral, že společnost N. C. prostřednictvím svých dalších subdodavatelů zabezpečovala provedení činností, které ve skutečnosti vůbec nebyly provedeny. Klient toto tvrzení rovněž popírá a rovněž se k tomu vyjádřil ve své výpovědi a v prohlášení. Uvedení subdodavatelé, kteří jsou uvedeni v rozsudku, měli zcela jasně zadány a specifikovány činnosti a dodávky materiálů, bez kterých nebylo možné požadované technologické zajištění provést. To, že akce proběhla, je nezvratné.

K tvrzení soudů ve vztahu k projektu ATHENA YON, kdy klient měl předstírat, že tento projekt souvisí s prováděním zajišťovacích služeb na akcích pro zajištění předsednictva EU, je třeba říci, že klient absolutně odmítá, že by jednal s obv. V. nebo L. alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřující k přímému konání trestného činu jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně.

Je zjevné, že v rozsudcích soudů obou stupňů uvedená formulace nesvědčí pro spolehlivý závěr o tom, že popsané jednání obviněných lze posoudit jako jednání spolupachatelů bezprostředně směřující ke spáchání trestného činu podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kdy popsaný skutek neobsahuje potřebná relevantní zjištění, jež by se vztahovala nejen k subjektivní stránce tohoto trestného činu, ale ani skutečnosti naplňující všechny znaky objektivní stránky trestného činu podvodu.

Z výše uvedených skutečností pak vyplývá, že úředníci Úřadu vlády České republiky jednali se znalostí všech rozhodných okolností a se znalostí reálného stavu prací a dodávek na zakázce a je proto naprosto vyloučeno, že by mohla Česká republika zastoupená Úřadem vlády jakkoliv poškozena skutkem popsaným v rozsudku soudu stupně. Toto ostatně potvrdila i výpověď svědka A. V., který uvedl, že jeho řídící pracovníci byli dostatečně vyškoleni a odborně vybaveni k realizaci zakázek. Není tedy reálné, že by po dobu 8 měsíců nebyli schopni odhalit cca 105 dílčích skutků.

Nedojde-li totiž k majetkové dispozici provedené v omylu, nelze uvažovat ani o příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby a majetkovou dispozicí, ani mezi touto dispozicí a škodou na majetku nějaké osoby a obohacením jiné osoby. Tím tedy chybí základní předpoklady k tomu, aby dané jednání mohlo naplnit znaky skutkové podstaty podvodu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 11 Tdo 902/2003). Ve vztahu ke zdrojovému trestnému činu je třeba vytknout soudu nalézacímu i soudu odvolacímu, že při projednávání této věci nepostupovaly v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe. Základem projednávané kauzy je obchodněprávní vztah mezi společností P. a Českou republikou, zastupovanou Úřadem Vlády ČR. To, co je v trestním řízení řešeno, by snad mohl být obchodněprávní spor, kdyby ovšem zmínění účastníci v nějakém faktickém sporu byli. Trestním řízením bylo orgány činnými v trestním řízení de facto suplováno reklamační řízení k veřejné zakázce, jejímž objednatelem byl Úřad Vlády ČR a jejímž předmětem byla dodávka audiovizuálního vybavení, provozování audiovizuálních celků a poskytnutí souvisejících služeb potřebných k zajištění akcí konaných v rámci předsednictví ČR v Radě EU v I. pololetí roku 2009. Ovšem v situaci, v níž Česká republika zastoupená Úřadem vlády ČR, jako objednatel předmětné zakázky, nikdy nevytkla žádné vady plnění poskytnutého jí v rámci plnění této zakázky, a to ať už z hlediska kvality či rozsahu poskytnutého a jí vyúčtovaného plnění, je předmětem tohoto trestního řízení.

Dále je třeba poukázat na skutečnost, že uložený trest je zcela nepřiměřený a to jednak k jeho dosavadnímu bezúhonnému životu a zdravotnímu stavu. Dále klient pečuje sám o dva syny, kteří jsou nezletilí.

Obhajoba je toho názoru, že se soudy obou stupňů nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, zejména nepostupovaly důsledně při hodnocení důkazů, došlo k porušení ust. § 2 odst. 6 tr. ř., kdy soudy nehodnotily veškeré důkazy po pečlivém uvážení všech okolností případu a to jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu a učinil tak nesprávná skutková zjištění. V důsledku toho byl klient uznán vinným a odsouzen, tak jak je výše uvedeno.

Rozsudek soudu prvního stupně, ale i druhého stupně je neurčitý z tohoto pohledu, nekonkrétní a obvinění klienta zůstává v naprosté obecné rovině, tak jak tomu bylo od počátku trestního stíhání. Zásadním nedostatkem obou rozsudků je skutečnost, že jim chybí konkrétní popis jednání klienta, tedy konkrétní skutková tvrzení.

Celé trestní řízení a i řízení u soudu bylo vedeno pouze jednostranně, a to v neprospěch klienta. Na podporu svých argumentů obhajoba uvádí nálezy Ústavního soudu:

V této souvislosti obhajoba poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2005, IV. ÚS 343/04, podle kterého chybějící důkaz nelze nahrazovat úvahou. Takový postup vedle zásady presumpce neviny porušuje zásadu rovnosti stran (článek 27 Listiny základních práv a svobod), z nichž plyne, že podaří-li se obhajobě zásadně zpochybnit tvrzení obžaloby v klíčových otázkách, může být výrok o vině vynesen jen na základě doplnění skutkových zjištění. V opačném případě musí daný stav s ohledem na kautelu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny základních práv a svobod nutně vést k závěru o neunesení důkazního břemene obžalobou.

Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 5/2009 jde o formulaci principu presumpce neviny, z něhož se odvíjí princip in dubio pro reo, jemuž odpovídá důvod pro zproštění obžaloby, podle ustanovení § 226, písm. a), c) tr. ř. Dále se z tohoto principu odvíjí další subprincip, podle kterého obviněnému musí být vina bez rozumných pochybností prokázána. Pokud tedy mezi jednotlivými důkazy existují rozpory, je povinností soudu zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě a poté v souhrnu s ostatními důkazy, což nesmí být činěno v obecné rovině, ale vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Jestliže nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, je třeba při zachování zásady in dubio pro reo zvolit variantu pro obviněného nejpříznivější.

Dále jde o rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/08. Ústavní soud se v něm zabývá stejnou problematikou. K danému problému, tedy hodnocení důkazní situace se v článcích 30 a 31 ústavního nálezu vyjadřuje ještě rozhodněji. Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Existuje-li jakákoliv pochybnost, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, respektive obžalovaného, a naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, podle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo prakticky jistoty o existenci relevantních skutkových skutečností, jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Jakkoliv vysoký stupeň podezření sám o sobě není sto vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla prokázání mimo jakoukoliv rozhodnou pochybnost.

Je zjevné, že dospět k závěru o vině klienta „mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“, je zcela vyloučeno. Od počátku trestního řízení orgány činné v trestním řízení pracují pouze s indiciemi, či podezřeními, z nichž konstruují zcela nepodložené závěry. Ze všech výše uvedených důvodů je naopak patrné, že nebylo prokázáno, že by tvrzený skutek spáchal klient. Obecné soudy se proto nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné obžaloby usilujícího rovněž o odsouzení a nelze k takovému výkladu rolí těchto institucí dospět ani výkladem ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Posledně uvedené zákonné ustanovení totiž v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich vyplývajícího rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že soud je povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující.

V doplnění dovolání namítá, že by se důvodnosti odepření výpovědí svědků K. a K. blíže někdo zabýval. Žádnou právně kvalifikační úvahu stran důvodnosti odepření výpovědi soudy u těchto svědků nepodávají. I kdyby pak jejich dřívější odmítnutí vypovídat bylo právem aprobované, pak při tvrzení změny jejich stanoviska a ochoty vypovídat, je povinností soudů zjistit jejich aktuální postoj a nelze takto navrhované důkazy bez dalšího nepřipustit. Zjištění aktuální postoje svědků k otázce odepření výpovědi není vynucováním výpovědi. Proto i navrhované výslechy svědků J. K. a O. K. považuji za opomenuté důkazy s důsledky shora uvedenými.

Rezultuje, že zamítnutím předložených a navržených důkazů, a to zejména znaleckých posudků ústavů Bene Factum a EQUITA Consulting předložených v odvolacím řízení a výslechu svědka R. H., ale také svědků V. Č., L. V., J. K. a O. K., bez řádného, kvalifikovaného a právně správného odůvodnění, došlo k porušení zásady tzv. rovnosti zbraní a tím jeho ústavního práva na obhajobu a na spravedlivý proces, což naplňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Extrémní nesoulad skutkových závěrů s provedeným dokazováním byl dovolacím soudem pod vlivem nálezové judikatury Ústavního soudu aprobován jako dovolací důvod, viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 149/2010 ze dne 15. 12. 2010. Námitky tohoto extrémního nesouladu již zevrubně rozebral v dovolání podaném prostřednictvím JUDr. Nadi Kratochvílové. Extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy spatřuje jak ve vztahu k naplnění všech znaků objektivní stránky i subjektivní stránky vytýkaných trestných činů. Nyní by toliko akcentoval některé z nich.

Soudy obou stupňů dospěly ke skutkovému závěru, že s J. V. postupovali při účtování činností Úřadu vlády ČR pod společným podvodným záměrem na základě dohody ve vzájemné součinnosti. Tento závěr je v extrémním rozporu s provedenými důkazy a je projevem svévole soudní moci. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je k tomuto závěru na str. 328 jediná věta, a to ta, že s ohledem na výši neoprávněně fakturované částky nemohli postupovat jinak, než po vzájemné dohodě. Takové odůvodnění nelze považovat za důkazně podložený závěr. Za společnost N. C. byl dodavatelem díla pro společnost P. Společnost P. předkládala společnost N. C. objednávky na jednotlivé akce v rámci předsednictví ČR v EU a naopak od společnosti N. C. přijímala a potvrzovala cenové nabídky včetně položkových rozpočtů. Pokud by zde byly jakékoliv nároky z titulu vad díla, že dílo nebylo dodáno v požadovaném rozsahu či parametrech či z titulu bezdůvodného obohacení, že bylo plněno objednatelem bez právního důvodu, vždy by se jednalo o případné nároky společnosti P. vůči společnosti N. C. Společnost P. bez jakýchkoliv pochybností nikdy žádný nárok vůči společnosti N. C. neuplatnila a ničeho nepožadovala. Z doložených smluvních vztahů by nikdy České republice zastoupené Úřadem vlády ČR vůči společnosti N. C. žádný nárok vzniknout nemohl. Jedinou výjimkou by mohl být případ, pokud by zde byla dohoda mezi obviněným a J. V., potažmo mezi nimi a kompetentními pracovníky Úřadu vlády ČR, že budou fakturovány a propláceny i činnosti, které nikdy provedeny nebyly či s akcí předsednictví nesouvisely. Na takovou dohodu však nelze usoudit ani z doložených obchodněprávních vztahů a ani z finančních toků v rámci odběratelsko-dodavatelských vztahů. Takovou dohodu nelze dovodit z výslechu jediného svědka, z jediného záznamu o telekomunikačním provozu ani z jiného důkazu. Zprošťující část rozsudku dokonce takovou dohodu s pracovníky Úřadu vlády výslovně vylučuje. Je zde tedy svébytný odběratelsko-dodavatelský vztah mezi Úřadem vlády ČR a společnosti P. a druhý svébytný odběratelsko-dodavatelský vztah mezi společností P. a společností N. C. Obviněný může být zodpovědný jako statutární orgán pouze za činnost společnosti N. C. vůči společnosti P., ale již nikoliv za činnost společnosti P. vůči Úřadu vlády ČR. Pokud u něho soud dovozuje jakoukoliv odpovědnost vůči Úřadu vlády ČR a konstatuje jednání ve shodě a po vzájemné dohodě s J. V., činí tak v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že jsem za společnost N. C. požadoval zaplatit cenu díla i za takové činnosti, které tato společnost neprovedla ani sama ani subdodavatelsky. Soudy obou stupňů nijak nekonkretizují, o jaké činnosti by se mělo jednat a své závěry odůvodňují nikoliv objektivním zjištěním rozsahu dodaného díla (soudy konstatují, že takové zjištění s ohledem na pomíjivost díla a nedostatek podkladů činit nelze), ale poukazem na:

- nesprávnosti ve vedení účetnictví subdodavatelských firem,

- skutečnost, že se nepodařilo konkrétní pracovníky dodavatelských firem ustanovit,

- skutečnost, že správci objektů neměli o existenci těchto subdodavatelských firem povědomí,

- pochybné personální obsazení subdodavatelských firem, ať již na úrovni vlastnické či na úrovni angažmá ve statutárních orgánech,

- odlišnou cenovou hladinu účtovaného materiálu a služeb.

Z uvedených důvodu, při respektování interpretačních pravidel formální logiky a racionality, však závěr o nedodání blíže nespecifikované části díla učinit nelze.

Důvody citované v odsuzujícím rozsudku (nesprávnost ve vedení účetnictví, pochybné personální obsazení) mohou vzbuzovat pouze určitou míru pochybnosti o kvalitě podnikatelské činnosti subdodavatelských firem a jejich renomé, ale nelze na nich vystavět závěr o nedodání části díla.

Neustanovení konkrétních pracovníků svědčí jen o tom, že se tyto pracovníky nepodařilo ustanovit a nikoliv o tom, že dílo nebylo provedeno.

Nedostatek zaměstnanců v pracovním poměru u subdodavatelských firem může vypovídat například o tom, že pro ně pracovaly osoby bez řádného pracovněprávního vztahu, ale ne o tom, že dílo provedeno nebylo.

To, že správci objektu subdodavatelské firmy neznali, svědčí buď o tom, že tito správci neměli dostatečné informace o všech vyskytujících se osobách na objektu nebo o tom, že tyto osoby nevystupovaly pod hlavičkou subdodavatelské firmy, nýbrž pod hlavičkou samotného dodavatele.

S ohledem na rozsah akcí nemuseli o těchto pracovnících vědět ani zaměstnanci dodavatelské firmy, protože s ohledem na náročnost celé akce se každý věnoval plně své práci a nezajímal se o další osoby.

Navíc správcům objektů mnohdy nebyly známy ani firmy, o jejichž reálné činnosti soudy žádnou pochybnost nemají, z čehož zjevně plyne nulová důkazní hodnota takového vyjádření správce objektu.

Soud prvního stupně v části odůvodnění týkající se zprošťujícího rozsudku uvádí, že rámcová smlouva byla realizována na jednotlivé akce systémem objednávky, nabídky a akceptace, což je plně v souladu se zákonem.

Na každou akci tedy byla učiněna konkrétní objednávka s uvedením rozsahu požadovaného díla, na jejím základě byla zpracována nabídka včetně podrobného položkového rozpočtu (zde hovořím za společnost N. vůči společnosti P., protože postup společnosti P. vůči Úřadu vlády ČR byl výlučně na společnosti P. a jejím jednateli J. V.) a tato cenová nabídka byla akceptována (buď bez výhrad, nebo po úpravě na základě vzájemného jednání smluvních stran).

Soud prvního stupně v části odůvodnění zprošťujícího rozsudku zdůrazňuje, že se jednalo o akci nepředstavitelně rozsáhlou, technicky a organizačně nesmírně náročnou a svým rozsahem neobvyklou, přičemž, ačkoliv zahrnovala cca 100 oficiálních akcí konferenčního typu většího či menšího rozsahu, nedošlo ani v jednom případě k žádným kolapsům a celá akce byla i z hlediska mezinárodního hodnocena velmi pozitivně.

Z toho lze dovodit, že dílo bylo dodáno v objednaném a cenově odsouhlaseném rozsahu, jinak by se to při realizaci samotných akcí projevilo (sebemenší kolaps či nedostatek by byl podroben mediální kritice či jinak). Lapidárně řečeno, vše na těchto akcích plně fungovalo v rozsahu požadovaném zadavatelem, takže dílo v požadovaném, nasmlouvaném a cenově odsouhlaseném rozsahu logicky muselo být dodáno. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani výhrady stran kondice subdodavatelských firem či stran plnění jejich daňových a účetních povinností.

Zpochybňovat nelze ani cenu díla, protože ta byla sjednána v rámci smluvní volnosti stran obchodněprávního vztahu, a to nikoliv bez rozmyslu zadavatele (pokud by zadavatel sjednal cenu díla laxně a bez rozmyslu, bylo by z takového chování teoreticky možné usuzovat na předchozí dohodu s pracovníky Úřadu vlády ČR, což ovšem zprošťující rozsudek zcela vyloučil), ale mnohdy po vypjaté polemice mající podobu ryzího handlování. Jakékoli úvahy o předražení zakázky jsou proto bez právního významu (ačkoliv soudy obou stupňů zdůrazňují, že podvod není spatřován v předražení zakázky, nýbrž v požadavku na zaplacení nedodaných činností, tak se přesto v některých pasážích zmiňují o předražení ve srovnání se „skutečnými“ dodavateli či cenami obvyklými viz např. str. 335 rozsudku soudu prvního stupně).

Neustanovení konkrétních pracovníků svědčí jen o tom, že se tyto pracovníky nepodařilo ustanovit a nikoliv o tom, že dílo nebylo provedeno.

Nedostatek zaměstnanců v pracovním poměru u subdodavatelských firem může vypovídat například o tom, že pro ně pracovaly osoby bez řádného pracovně právního vztahu, ale ne o tom, že dílo provedeno nebylo.

To, že správci objektu subdodavatelské firmy neznali, svědčí buď o tom, že tito správci neměli dostatečné informace o všech vyskytujících se osobách na objektu nebo o tom, že tyto osoby nevystupovaly pod hlavičkou subdodavatelské firmy, nýbrž pod hlavičkou samotného dodavatele.

S ohledem na rozsah akcí nemuseli o těchto pracovnících vědět ani zaměstnanci dodavatelské firmy, protože s ohledem na náročnost celé akce se každý věnoval plně své práci a nezajímal se o další osoby.

Navíc správcům objektů mnohdy nebyly známy ani firmy, o jejichž reálné činnosti soudy žádnou pochybnost nemají, z čehož zjevně plyne nulová důkazní hodnota takového vyjádření správce objektu.

Soud prvního stupně v části odůvodnění týkající se zprošťujícího rozsudku uvádí, že rámcová smlouva byla realizována na jednotlivé akce systémem objednávky, nabídky a akceptace, což je plně v souladu se zákonem.

Na každou akci tedy byla učiněna konkrétní objednávka s uvedením rozsahu požadovaného díla, na jejím základě byla zpracována nabídka včetně podrobného položkového rozpočtu (zde hovořím za společnost N. vůči společnosti P., protože postup společnosti P. vůči Úřadu vlády ČR byl výlučně na společnosti P. a jejím jednateli J. V.) a tato cenová nabídka byla akceptována (buď bez výhrad, nebo po úpravě na základě vzájemného jednání smluvních stran).

Soud prvního stupně v části odůvodnění zprošťujícího rozsudku zdůrazňuje, že se jednalo o akci nepředstavitelně rozsáhlou, technicky a organizačně nesmírně náročnou a svým rozsahem neobvyklou, přičemž, ačkoliv zahrnovala cca 100 oficiálních akcí konferenčního typu většího či menšího rozsahu, nedošlo ani v jednom případě k žádným kolapsům a celá akce byla i z hlediska mezinárodního hodnocena velmi pozitivně.

Z toho lze dovodit, že dílo bylo dodáno v objednaném a cenově odsouhlaseném rozsahu, jinak by se to při realizaci samotných akcí projevilo (sebemenší kolaps či nedostatek by byl podroben mediální kritice či jinak). Lapidárně řečeno, vše na těchto akcích plně fungovalo v rozsahu požadovaném zadavatelem, takže dílo v požadovaném, nasmlouvaném a cenově odsouhlaseném rozsahu logicky muselo být dodáno. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani výhrady stran kondice subdodavatelských firem či stran plnění jejich daňových a účetních povinností.

Zpochybňovat nelze ani cenu díla, protože ta byla sjednána v rámci smluvní volnosti stran obchodně právního vztahu, a to nikoliv bez rozmyslu zadavatele (pokud by zadavatel sjednal cenu díla laxně a bez rozmyslu, bylo by z takového chování teoreticky možné usuzovat na předchozí dohodu s pracovníky Úřadu vlády ČR, což ovšem zprošťující rozsudek zcela vyloučil), ale mnohdy po vypjaté polemice mající podobu ryzího handlování. Jakékoli úvahy o předražení zakázky jsou proto bez právního významu (ačkoliv soudy obou stupňů zdůrazňují, že podvod není spatřován v předražení zakázky, nýbrž v požadavku na zaplacení nedodaných činností, tak se přesto v některých pasážích zmiňují o předražení ve srovnání se „skutečnými“ dodavateli či cenami obvyklými viz např. str. 335 rozsudku soudu prvního stupně).

Je-li v extrémním nesouladu s provedenými důkazy závěr, že byly fakturovány části díla, jež nebyly provedeny nebo s akcí předsednictví nesouvisely, jak blíže rozvedeno pod bodem ad 2) dopadá automaticky tento závěr i na plnění subdodavatelům. Jejich plnění bylo reálné stejně jako faktury, předávací protokoly a další doklady k tomu se vztahující. Subdodavatelům činností, které nesouvisely s předsednictvím ČR v EU, společnost N. C. zaplatila cenu díla z vlastních zdrojů a tyto činnosti nepřeúčtovala společnosti P., toliko je omylem zaevidovala do své interní evidence pod akci předsednictví.

Jak s finančními prostředky zaplacenými z titulu ceny provedeného díla subdodavatelé společnosti N. C. naložili, již bylo výlučně v jejich režii. Na tom se nijak nepodílel ani v tom směru se subdodavateli neuzavřel žádnou dohodu. Pokud by subdodavatelé případně tyto příjmy řádně nezdanili nebo s nimi jinak naložili v rozporu se zákonem, neměl s tím nic společného. Totéž platí pro koncové výběry v hotovosti.

Je zcela nepřijatelné, aby soud prvního stupně na str. 333 rozsudku konstatoval, že je nepochybné, že takto podvodně získané peněžní prostředky byly následně rozděleny mezi jednotlivé obviněné, kteří se na jejich vyvedení podíleli, což je logický motiv jejich jednání a svědčí pro to i skutečnost, že peněžní prostředky byly ke konci řetězce vybrány v hotovosti, avšak v tomto směru se jedná pouze o logickou úvahu, nikoliv o prokázanou skutečnost. Soudu nepřísluší ventilovat v rozsudku své nepodložené úvahy, o nichž na jedné straně sám připouští, že jsou neprokázané a na straně druhé je označuje za nepochybné. Takový postup soudu nesvědčí o objektivitě a nestrannosti jeho rozhodování.

V souvislosti s posouzením dokladů o provedených subdodávkách stojí ještě za to se pozastavit nad závěrem soudů učiněným v extrémním rozporu s provedenými důkazy, že doložené faktury subdodavatelských firem jsou falza, protože jsou datovány až značně po skončení celé akce, přitom je povinností daňového subjektu vystavit fakturu do 15 dní od uskutečnění zdanitelného plnění. Podle soudů obou stupňů je přitom nelogické, aby subdodavatelské firmy, nikterak majetkově zdatné, nepožadovali ihned peníze za provedenou subdodávku a v podstatě takto úvěrovali svého odběratele. Soudy obou stupňů k tomu uzavírají, že subdodavatelské faktury jsou pouhá falza mající zakrýt a legalizovat výnos z trestné činnosti v podobě inkasované ceny za část nikdy nedodaného díla. Tyto závěry odporují základním principům hodnocení důkazy a jsou s nimi v extrémním rozporu.

Z opožděného vystavení subdodavatelských faktur vyplývá pouze to, že subdodavatelské firmy porušily svou povinnost vystavit daňový doklad do 15 dnů od uskutečnění zdanitelného plnění, tedy porušily svou nedaňovou povinnost. Takové chování subdodavatelských firem v řetězci odběratelsko-dodavatelských vztahů, na jejichž počátku stojí veřejná zakázka, je ovšem zcela logické a obvyklé. Všechny subjekty v řetězci jsou totiž placeny z peněz zadavatele veřejné zakázky, byť každý ze subdodavatelů je ve vlastním smluvním vztahu se svým odběratelem (bližším dodavatelem ve vztahu k zadavateli). Všechny subjekty v řetězci tak čekají, až zaplatí zadavatel generálnímu dodavateli na základě jím vystavené fakturace, a teprve pak dostanou zaplaceno postupně jednotliví subdodavatele. Všichni v řetězci jsou s touto zvyklostí srozuměni byť by teoreticky mohli požadovat plnění po svém odběrateli ihned po uskutečnění zdanitelného plnění. Pokud by některý subdodavatel zvyklost porušil a požadoval by úhradu po svém odběrateli, aniž platbu uvolnil primární zadavatel veřejné zakázky, své peníze by dříve stejně nedostal a ještě by musel v důsledku vystavené faktury odvést DPH ze svých vlastních zdrojů, což je u firem bez dostatečných finančních rezerv nemyslitelné. Dále by v případě takového chování porušujícího zvyklosti reálně hrozilo, že již nikdy žádnou subdodávku v budoucnu realizovat nebudou, protože firmu nerespektující zvyklosti si do řetězce subdodavatelských vztahů nikdo nezaangažuje. Zcela logicky proto subdodavatelské firmy raději poruší nedaňovou povinnost vystavit daňový doklad od 15 dní od uskutečnění zdanitelného plnění, než by se vystavily dalekosáhlejším následkům v podobě povinnosti odvést DPH, aniž by tyto firmy obdržely zaplacenou cenu subdodávky, a v podobě eliminace jakékoliv možnosti zapojit se do řetězce subdodavatelských vztahů do budoucna.

U legalizace výnosů z trestné činnosti se vždy musí jednat o úkony následné, k nimž dochází až poté, co již byl vygenerován výnos z trestné činnosti. V této souvislosti nelze přehlédnout, že soudy považují za úkon legalizace mimo jiné i uzavření rámcové smlouvy se společností D. S. S. dne 17. 09. 2008, byť v té době zde ani podle konstrukce odsuzujícího rozsudku zjevně žádný výnos z trestné činnosti vygenerován nebyl. U legalizačních úkonů je nezbytné prokázat nejen jejich fiktivnost, ale také následnost po nabytí výnosu z trestné činnosti. K této skutečnosti soudy nepodávají žádnou přezkoumatelnou právně kvalifikační úvahu.

V extrémním nesouladu s provedenými důkazy je i závěr o naplnění subjektivní stránky v podobě podvodného úmyslu. Absence řádného vymezení protiprávního jednání samo o sobě vylučuje úvahu o naplnění podvodného úmyslu (bez podvodného jednání, nelze konstatovat podvodný úmysl). I kdyby však byla konkretizována určitá část díla, která nebyla provedena a její neprovedení by bylo prokázáno, pak s ohledem na extrémní rozsah díla a jeho subdodavatelské provedení, mu nelze automaticky klást za vinu, že bych o neprovedení určité části díla věděl a vědomě ji účtoval. Podvodný úmysl se v žádném případě nepresumuje, nýbrž je ho třeba i každé neoprávněné fakturace neprovedené části díla prokázat. Samozřejmě za situace, kdy odsuzující rozsudky nespecifikují, které konkrétní činnosti nebyly provedeny, a přesto byly fakturovány, pak k nim také nepodává (a logicky ani podat nemůže) žádnou argumentaci k závěru o podvodném úmyslu.

Odsuzující rozsudek jednání pod bodem II. týkající se legalizace výnosů z trestné činnosti kvalifikuje jako jednání organizované skupiny podle § 216 odst. 3) písm. a) tr. zákoníku. Tato právní kvalifikace nemá oporu ve skutkové větě. Organizovaná skupina představuje kvalifikovanou formu spolupachatelství s vnitřní strukturou, rozdělením úkolů i pozic v rámci skupiny, s prvky koordinovanosti atd. Nic z toho odraz ve vymezení skutku nenachází. Tak, jak je skutek II. vymezen, k němu nelze kvalifikaci organizované skupiny přiřadit (přiléhavá by byla kvalifikace prostého spolupachatelství). Jedná se sice o námitku zjevně subsidiární, přesto ji činí. Dovolacím důvodem zde je i nesprávné právní posouzení skutku podle ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Soud prvního stupně na str. 6 rozsudku uvedl, že vytýkané jednání u obviněného kvalifikuje jako zločin podvodu podle ust. § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Uvedená právní kvalifikace je však zvlášť závažným zločinem a nikoliv prostým zločinem, jelikož horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí 10 let. Právní kvalifikace je tak v tomto směru rozporuplná. Byť se jedná o formální vadu rozhodnutí, jde o vadu výroku, na kterou odvolací soud nereagoval, ač tak měl učinit z úřední povinnosti i bez návrhu. Byť jde o námitku marginální, představuje vadu rozsudku z hlediska jeho právního posouzení ve smyslu ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ačkoliv stěžejní dovolací námitky cílí na výrok o vině, má za to, že vadou trpí i výrok o trestu z důvodu absence řádného odůvodnění ukládaných trestů dílem co do druhu a dílem co do výměry.

Jde-li o nepodmíněný trest odnětí svobody, ten je mu ukládán ve výměře 9 let s odůvodněním, že jej soud považuje vzhledem ke všem vyhodnoceným okolnostem za přiměřený. Nijak dál výměra trestu odůvodněna není.

Chybí zde vyhodnocení všech rozhodných skutečností ve smyslu ust. § 39 tr. zákoníku. Zejména zde chybí vyhodnocení doby, jež měla od údajného spáchání skutku uplynout, tedy doby 8 let, jež nepochybně nivelizuje společenskou škodlivost a snižuje účinnost trestu z hlediska individuální represe a individuální i generální prevence.

Rovněž zde chybí vyhodnocení mých poměrů, zejména skutečnosti, že pečuji o dvě nezletilé děti [AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym), rodné listy přikládá], do jejichž zájmů nepochybně uložení devítiletého trestu odnětí svobody velmi vážně zasáhne. Jakýkoliv rozhodovací proces v sobě musí vždy zahrnovat i posouzení možného dopadu rozhodnutí na dotčené dítě viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2027/17 ze dne 7. 8. 2017 a jeho nosné důvody. Výbor pro práva dítěte v návaznosti na článek 9 Úmluvy o právech dítěte vydal doporučení o právech dětí uvězněných osob, v němž mimo jiné uvedl, že při ukládání trestu rodičům a hlavním pečovatelům by měly být všude zváženy dopady ukládaných trestů na nejlepší zájmy dotčených dětí.

Rozsudkem Okresního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 14 Nc 1091/2017 ze dne 18. 04. 2017 bylo rozhodnuto tak, že se obě nezletilé děti svěřují do dovolatelovi výlučné péče. Důvodem byla skutečnost, že s matkou dětí nežijí ve společné domácnosti od března 2015, když matka dětí byla hospitalizována v Psychiatrické nemocnici Bohnice k léčbě alkoholismu. S ohledem na jeho pravomocné odsouzení k devítiletému trestu odnětí svobody se s matkou, která své léčení ukončila v červnu 2017, byli nuceni dohodnout na tom, že děti budou nově svěřeny do její péče, což soud schválil rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 0 P 327/2017 ze dne 12. 10. 2017. Jednalo se o nouzové řešení, protože jinak by děti zůstaly zcela bez péče. Není však pochyb o tom, že v nejlepším zájmu dětí by bylo, aby nadále zůstaly v jeho výlučné péči, která jim zajišťuje stabilní výchovné prostředí. Životní styl matky po ukončení léčení nelze nyní nijak predikovat. Kdyby nemusel nastoupit do výkonu trestu, ke změně výchovného prostředí by nedošlo. Nejlepší zájem dětí odsuzujícím rozsudek bez jakýchkoliv pochybností dotčen byl, avšak soudy obou stupňů jej při svých úvahách o výši trestu naprosto pominuly a nedostatečně tím vyhodnotily jeho osobní poměry.

Dále chybí bližší odůvodnění t