3 Tdo 687/2025 – Nejvyšší soud

3 Tdo 687/2025-796 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 9. 2025 o dovolání, které podal obviněný R. N. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 2. 2025, č. j. 14 To 137/2024-718, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 1 T 24/2024, takto: I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 2. 2025, č. j. 14 To 137/2024-718, zrušuje ve výroku, jímž byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozenému V. V. nemajetkovou újmu v podobě duševních útrap částkou 201 765 Kč, a ve výroku, jímž byl poškozený V. V. podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se současně zrušují i další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle § 265m odst. 2 tr. ř. a § 265 tr. ř. se poškozený V. V., nar. XY, bytem XY, odkazuje s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře (dále jen „okresní soud“) ze dne 22. 4. 2024, č. j. 1 T 24/2024-578, byl obviněný R. N. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 22. 4. 2023 kolem 17:05 hodin v katastru obce XY, okres XY, jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Kodiaq, RZ XY, při jízdě po silnici III. třídy č. XY ve směru od obce XY nedal v rozporu s pravidly silničního provozu při odbočování vlevo na silnici III. třídy č. XY přednost v jízdě protijedoucímu motocyklu tov. zn. MOTO GUZZI V7 SPECIAL, RZ XY, který po silnici III. třídy č. XY ve směru od XY na XY řídil M. D., nar. XY, v důsledku toho došlo ke střetu obou vozidel, při kterém motocyklista D. utrpěl zlomeninu 3. krčního obratle, 5. a 6. hrudního obratle a příčných výběžků, transverzální místní lézi v úrovni 5. hrudního obratle s paraplegií, zlomeninu pravé kosti stehenní, zlomeninu pravého bérce, zlomeninu obou předloktí, zlomeninu kostí stydkých oboustranně, zlomeninu levé klíční kosti, zlomeninu obou lopatek, zlomeninu hrudní kosti, mnohočetné zlomeniny žeber, pneumotorax a hemotorax, otřes mozku a zlomeninu člunkové kosti levého zápěstí s dobou léčení nejméně 1 rok a následnou neschopností chůze, na vozidle řízeném obžalovaným, které je majetkem M. N., nar. XY, vznikla škoda ve výši přibližně 700 000 Kč a na motocyklu, který je majetkem společnosti M. P., s .r .o., vznikla škoda v přesně nezjištěné výši“. 2. Za to byl obviněný podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 18 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 3 let, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku též k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 24 měsíců. Soud prvního stupně zároveň výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o uplatněných nárocích jednotlivých poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy. 3. K následnému odvolání obviněného Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále též jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 4. 2. 2025, č. j. 14 To 137/2024-718, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. citovaný rozsudek okresního soudu zrušil ve všech výrocích o náhradě škody a nemajetkové újmy a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozenému M. D. na náhradě nemajetkové újmy v podobě bolestného částku 1 611 094 Kč, poškozeným M. D., AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym), na náhradě nemajetkové újmy v podobě duševních útrap každému částku 1 049 178 Kč, poškozené CCCCC (pseudonym) na náhradě nemajetkové újmy v podobě duševních útrap částku 928 119 Kč, poškozeným M. D., P. D., P. D. a J. K. na náhradě nemajetkové újmy v podobě duševních útrap každému částku 807 060 Kč, poškozené M. T. na náhradě nemajetkové újmy v podobě duševních útrap částku 403 530 Kč a poškozenému V. V. z téhož titulu částku 201 765 Kč; dále obviněnému uložil povinnost nahradit poškozenému M. D. škodu představující znehodnocení oblečení ve výši 22 999 Kč a náklady vynaložené na péči o něj ke dni 22. 4. 2024 ve výši 852 052,40 Kč, poškozené M. D. náklady vynaložené na péči o M. D. ke dni 22. 4. 2024 ve výši 124 805 Kč a poškozené M. T. náklady vynaložené na péči o M. D. ke dni 22. 4. 2024 ve výši 43 535 Kč. Se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody či nemajetkové újmy pak byli poškození M. D., M. T., M. D., AAAAA, BBBBB, CCCCC, M. D., P. D., P. D., J. K. a V. V. odkázáni podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Společnost M. P., s. r. o., a Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ 47114321, byly jako poškozené se svými nároky na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních výroky podle § 229 odst. 1 tr. ř. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti předmětnému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný R. N. dovolání s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Konkrétně je zaměřil do výroků, jimiž mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozeným M. D., AAAAA, CCCCC, BBBBB, M. D., P. D., P. D., J. K., M. T. a V. V. na náhradě nemajetkové újmy v podobě duševních útrap částky specifikované v napadeném rozsudku. 5. V odůvodnění namítl, že krajský soud při stanovení výše odškodnění jmenovaným osobám nerespektoval princip proporcionality, který v sobě zahrnuje povinnost obecných soudů stanovit náhradu nemajetkové újmy sekundárním obětem trestného činu pouze v rozsahu srovnatelném s náhradami přiznanými v jiných obdobných případech. Výrazně se odchýlil konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3468/2019, když nevzal v úvahu závažnost újmy na zdraví „hlavního poškozeného“ M. D. jako kritéria ke snížení tzv. „základní částky“, odpovídající dvacetinásobku průměrné mzdy za rok předcházející roku, v němž došlo ke zvlášť závažnému ublížení na zdraví. Dovolatel zdůraznil, že jím zmíněné rozhodnutí vydal Nejvyšší soud za podobných skutkových okolností, kdy primární poškozená následkem dopravní nehody rovněž ochrnula na dolní končetiny, trpěla narušením stability trupu, inkontinencí a s tím spojenými dalšími zdravotními obtížemi, a jako správné přitom potvrdil rozhodnutí nižšího soudu, jímž bylo matce i oběma dětem primární poškozené přiznáno jako přiměřené odškodnění duševních útrap toliko 70 % základní částky. Dovolací soud tehdy vyšel z názoru, že ačkoli primární poškozená utrpěla zvlášť závažnou újmu na zdraví, sekundární poškození s ní i nadále mohou (byť ve značně omezené míře) komunikovat a prožívat s ní rodinný život, což je nepochybně kvalitativní rozdíl oproti situaci, kdy by zemřela anebo se nacházela v trvalém či dlouhodobém vegetativním stavu. 6. Podobně vážné, ovšem nikoli fatální, narušení rodinného života lze podle obviněného dovodit i v nyní řešeném případě. Aniž by chtěl zlehčovat zdravotní následky, které způsobil M. D. jakožto primárnímu poškozenému, akcentuje, že dotyčný dokonce může řídit automobil, který byl speciálně upraven pro jeho potřeby, a podle svých slov zkouší i plavat a pracovat. Osoby jemu blízké s ním mohou i nadále plnohodnotně komunikovat a rozvíjet s ním rodinné vztahy. Dopravní nehoda nevedla k úmrtí primárního poškozeného ani k již zmíněnému vegetativnímu stavu, které by odůvodňovaly přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy osobám blízkým v nemodifikované základní částce odškodnění. Obviněný tak soudí, že manželku poškozeného M. D. a jeho dvě starší děti AAAAA a BBBBB měl odvolací soud odškodnit 70 % základní částky, nejmladší dceru CCCCC pak vzhledem k méně intenzivním vazbám k otci úměrným jejímu věku 60 % základní částky, sourozence a rodiče poškozeného s ohledem na méně intenzivní vzájemné vazby 50 % základní částky a jeho tchyni 25 % základní částky. V. V. jako druhovi tchyně pak po jeho úsudku neměl být přiznán nárok na náhradu duševních útrap vůbec, neboť ho ve vztahu k primárnímu poškozenému nelze pokládat za osobu blízkou ve smyslu ustanovení § 22 občanského zákoníku. Z důkazů provedených v trestním řízení naopak vyplývá, že intenzita vzájemného vztahu obou mužů nedosahovala takové kvality, aby V. spadal do kategorie osob uvedených v posledně zmíněném zákonném ustanovení. Sám M. D. ho ostatně v hlavním líčení ani nenazýval křestním jménem. Skutečnost, že V. pociťuje jeho zdravotní újmu jako svou vlastní, konečně nelze seznat ani z jeho vlastního písemného prohlášení. 7. Obviněný proto navrhl, aby na podkladě jeho dovolání byl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboř