3 Tdo 827/2025 – Nejvyšší soud

3 Tdo 827/2025-309 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2025 o dovolání, které podal obviněný A. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2025, č. j. 4 To 75/2025-243, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 159/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. S. odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále (dále také jen „okresní soud“) ze dne 28. 1. 2025, č. j. 3 T 159/2023-208, byl obviněný A. S. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku na skutkovém základě, že „přesto, že dne 7. 2. 2022 osobně převzal výzvu k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Bruntále č. j. 66 T 175/2020-429 ze dne 28. 4. 2021 s právní mocí dne 26. 10. 2021 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 To 275/2021-474, kdy byl současně poučen o tom, že má nastoupit do 5 pracovních dní od doručení výzvy, tedy nejpozději 14. 2. 2022, do výkonu trestu řádně nenastoupil a od 15. 2. 2022 do 12. 10. 2023 bez závažného důvodu svévolně pobýval na svobodě na blíže nezjištěném místě v České republice a případně i v zahraničí, kde se výkonu trestu cíleně vyhýbal“. 2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 14 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. 3. Následné odvolání obviněného proti tomuto rozsudku Krajský soud v Ostravě (dále také jen „krajský soud“) usnesením ze dne 29. 4. 2025, č. j. 4 To 75/2025-243, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný A. S. dovoláním s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 5. V odůvodnění namítá, že v hlavním líčení došlo k závažnému porušení jeho práva na spravedlivý proces, když okresní soud při svém postupu neaplikoval ústavně konformním způsobem institut prohlášení viny. Z příslušného zvukového záznamu z hlavního líčení po jeho výtce vyplývá, že předseda senátu se ho v rámci předchozího nezbytného poučení nedotázal na to, zda je mu zřejmé, co tvoří podstatu skutku, který se mu klade za vinu, jaká je jeho právní kvalifikace, jaké trestní sazby stanoví zákon za trestný čin, který je v něm spatřován, a zda prohlášení o tom, že spáchal skutek, pro který je stíhán, činí dobrovolně a bez nátlaku a jsou mu známy všechny důsledky prohlášení viny, tj. zejména že se vzdává práva na dokazování v rozsahu, v jakém prohlásí vinu, a práva podat odvolání proti „výroku rozsudku, kterým by soud jeho prohlášení viny přijal“. Namísto toho se předseda senátu obrátil na přítomnou státní zástupkyni s dotazem, zda k případnému prohlášení viny bude mít výhrady. Po jejím ujištění, že z pohledu obžaloby tomu nic nebrání, vyhlásil usnesení podle § 206c odst. 4, 6 tr. ř., jímž prohlášení viny přijal s tím, že dokazování se v rozsahu podané obžaloby (blíže nekonkretizované) Okresního státního zastupitelství v Bruntále neprovede. Dovolatel v zásadě nezpochybňuje snahu předsedy senátu okresního soudu vysvětlit mu podstatu institutu prohlášení viny způsobem, jemuž by jako právní laik mohl porozumět, je však přesto přesvědčen, že poučení nebylo dostatečné a úplné. Transparentně nebyl obeznámen například s povahou a rozsahem hrozícího potrestání, ani s tím, že trest, který mu soud po prohlášení viny uloží, nemusí být „konečným řešením“ v jeho trestní věci, neboť se proti příslušnému výroku může v jeho neprospěch úspěšně odvolat státní zástupce. Za obtížně přezkoumatelný má dovolatel i samotný výrok o trestu z odsuzujícího rozsudku, resp. jeho odůvodnění, které se vzhledem ke své strohosti podle jeho mínění ani nepřiblížilo požadavkům zakotveným v § 125 odst. 1 větě třetí tr. ř. Postrádá v něm pečlivější posouzení všech kritérií rozhodných pro stanovení druhu a výměry trestu a podrobnější vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností. 6. Z výše rekapitulovaných důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2025, č. j. 4 To 75/2025-243, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 1. 2025, č. j. 3 T 159/2023-208, zrušil, podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbydou podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Bruntále přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 7. K dovolání se v rámci řízení podle § 265h tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K námitkám obviněného vůči uložené sankci konstatoval, že je nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, tedy ani pod důvody zakotvené v § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř., jejichž prostřednictvím lze korigovat jen specifické vady výroku o trestu, které však obhajobou namítány nejsou. Pokud jde o výhrady dovolatele, podle nichž byl soudem prvního stupně nedostatečně poučen o důsledcích prohlášení viny, které následně učinil, státní zástupce se k nim na podkladě jemu dostupných spisových materiálů konkrétněji vyjádřit nemůže. V obecné rovině však zdůraznil, že skutečnosti uvedené v prohlášení viny jsou podle § 206c odst. 4 tr. ř. neodvolatelné, přičemž ustanovení § 206c odst. 7 tr. ř. vylučuje jejich přezkum v opravném řízení. Po prohlášení viny obviněným tak může odvolací či dovolací soud zasahovat do výroku o vině jen zcela výjimečně, a to mimo jiné například právě po zjištění, že řízení předcházející přijetí prohlášení viny obviněného vykázalo zásadní procesní vady. Zda k nim došlo i v projednávané trestní věci, státní zástupce z výše nastíněných důvodů nehodnotil. Omezil se v tomto směru pouze na úvahu, že pokud dovolatel v řízení před soudem prvního stupně prohlásil vinu v přítomnosti své obhájkyně, přičemž byl nejprve řádně poučen o všech hmotněprávních i procesních důsledcích s tím spojených, v hlavním líčení ani v řádném opravném prostředku následně nijak nerozporoval, že byla dodržena pravidla pro přijetí jeho prohlášení, a ani později neuvedl jiný výjimečně akceptovatelný důvod, proč by se měl odvolací soud výrokem o vině zabývat, nemůže se nyní úspěšně domáhat toho, aby tento výrok přezkoumal Nejvyšší soud v dovolacím řízení. 8. V návaznosti na to pak uzavřel, že dovolání obviněného bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Navrhl, aby bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby dovolací soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání projevil i pro jiný případ předvídaný v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 9. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. (přičemž odvolací soud přezkoumával výrok o trestu, který obviněný zpochybňuje i v nynějším dovolání). 10. Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti soustavně zdůrazňuje, že dovolání je specifickým a přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř. Zároveň je třeba, aby deklarovaným dovolacím důvodům, které nemohou být uplatněny jen formálně, vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele. 11. Zmíněné pravidlo nicméně nelze chápat absolutně a aplikovat je s bigotní neústupností. Při výkladu obsahového zaměření dovolacích důvodů je totiž nutno brát zřetel i na závěry plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, podle nichž se ani rozhodování soudu v dovolacím řízení nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, a to tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví tato základní práva pod ochranu soudní moci. Ústavní soud v minulosti ve svých rozhodnutích opakovaně akcentoval, že úkol poskytovat ochranu základním právům a sv